Grunwald 1410: Epická bitva, která změnila politickou mapu Evropy

Existence řádového státu v Pobaltí byla po staletí ospravedlnitelná šířením křesťanství mezi nevěřícimi pohany, kteří se i v době vrcholného středověku stále klaněli svým prastarým modlám. Stejnými argumenty mohli němečtí rytíři obhajovat také neustálé spory s litevským velkoknížectví, které bylo poslední pohanskou zemí v Evropě. Situace se však zásadně změnila roku 1385, kdy podpisem smlouvy v Krevě došlo k vytvoření personální unie Litvy a polského království pod vládou litevského velkoknížete Jogaily. Ten se zavázal s rukou polské dědičky trůnu Hedvikou z Anjou přijmout také křesťanství. Jogailovi bylo zřejmé, že Litva už nemůže christianizaci dále vzdorovat a že přistoupení do tábora latinského křesťanství znamená nepochybné výhody. Řád německých rytířů by přišel o ideologickou záminku k vedení války s Litvou, navíc by Litva získala proti řádu spojence a odstranila územní spory s Polskem. Jogaila proto všechny podmínky akceptoval a usedl na polský trůn jako král Vladislav II. Jagello.

Zatímco Vladislav II. byl králem v Polsku, vlády na Litvě se ujal jeho bratranec Vitold. To zaručovala tzv. vilensko-radomská unie, podle níž Vladislav II. napříště nezasahoval do litevských záležitostí a Vitold slíbil nepaktovat se s německými rytíři, což dříve udělal. Po Vitoldově smrti měla Litva připadnout polské koruně. To bylo roku 1401, tedy stejného roku, kdy křižáci začali dobývat Žmuď, strategické území, které bránilo spojení panství řádu německých rytířů s teritoriem řádu livonského. Na dobyté Žmudi došlo k povstání, nejprve roku 1401 a pak znovu roku 1409.

Vypukla válka, avšak do sporu vstoupil Václav IV. jako římský král a sjednal na devět měsíců, do 24. června 1410 příměří, jež se pro obě strany stalo pouhým časem k přípravě na pokračování války. Václav poté rozhodl, že řádem nově dobytá území náležejí Polsku a naopak, že řád si smí ponechat Žmuď. Rozhodnutí zcela nepřijatelné zejména pro polsko-litevskou unii vedlo k neodvratnému rozhodujícímu střetu s řádovým státem.

Během příměří obě strany pilně pracovaly na formování vojska. Vladislav II., společně s Vitoldem, obeslali spojence a verbíře poslali i do dalších evropských zemí, zejména do Čech a na Moravu a dále pak do Rakous, oblasti Švýcarska i do Francie. Převážnou část obrovské unijní armády však tvořili Poláci, Litevci, Rusové, Valaši a také Tataři. Také řád hledal podporu za hranicemi, především na území Říše římské, kde najal mnoho žoldnéřů a získal také pomoc říšského panstva. Žádost o pomoc proti polsko-litevské unii putovala i na všechny evropské dvory, a tak v táboře německých rytířů nacházíme válečníky z vedlejších zemí Koruny české – Braniborska, Slezska a Lužice a déle pak žoldnéře z Itálie, Španělska, Francie, Dánska a také obávané anglické lučištníky. Převážnou část však tvořili němečtí obrnění rytíři.

Počty zúčastněných na obou stranách zůstávají pouze v rovině odhadů, přesné počty nejsou známy. Odhaduje se, že na polsko-litevské straně bojovalo přibližně 39 000 bojovníků, zatímco na řádové straně stanulo zhruba 27 000 mužů ve zbrani. Polský soudobý kronikář a diplomat Jan Długosz, jehož otec bojoval v bitvě u Grunwaldu, uvádí, že němečtí rytíři postavily 40 praporů jízdy, Poláci 50 a Litevci 40 praporů, nezmiňuje však, kolik měly jednotlivé prapory. Jistě stojí za zmínku, že čeští a moravští rytíři postavili plné dva prapory, 4. zvaný sv. Jiří pod velením Jana Sokola z Lamberka a 49. pod vedením jistého Helma. O pěchotě neexistují žádné početní údaje, tvořili ji však kopiníci, střelci z luků a kuší a na řádové straně také poměrně silně zastoupené dělostřelectvo s bombardami. Obecně byly výzbroj, výcvik, bojové zkušenosti i výstroj řádového vojska na mnohem vyšší úrovni.

Obě vojska zaujala brzkého rána 15. července 1410 postavení na planině mezi vesnicemi Grunwald, Tannenberg (Stębark) a Łodwigowo. Řádové vojsko obsadilo vyvýšeninu západně od unijních sil a z rozkazu velmistra řádu Ulricha von Jungingena vyčkávalo v obranném postavení s lehkým opevněním, za nímž stála pěchota, střelci z kuší a luků a také artilerie, bohužel se zvlhlým prachem v kanónech. Za nimi velmistr rozestavil ve dvou řadách obrněné rytíře a sám zaujal postavení ve středu formace, za nímž byly u Grunwaldu ponechány zálohy. Polsko-litevské síly se začaly šikovat o něco později a bylo pro ně obrovským štěstím, že velmistr nedal povel k útoku. Lehká litevská jízda, posílená tatarskými oddíly, obsadila pravé křídlo, těžká polská jízda stanula na levém křídle a spojenci ze Smolensku se žoldnéři drželi střed. Do zálohy byly umístěny dva sbory, aby mohly posílit střed a levé křídlo. Další prapory spolu s pěchotou vyčkávaly u nedalekého jezera, kde měl svůj stan i polský král.

Zpoždění v unijním táboře a otálení polsko-litevského velení k zahájení bitvy nebylo vhod velmistrovi německých rytířů, který pro úspěšnost své taktiky potřeboval vyprovokovat nepřátelský útok. Proto ke králi Vladislavovi vyslal dva rytíře s obnaženými meči, kteří měli králi nabídnout své služby, když nemá nikoho, kdo by za něj bojoval. Král meče přijal jako symbol vítězství a zavelel k zahájení bitvy, zatímco Vitold vyskočil na koně a osobně začal povzbuzovat své vojáky k útoku. Kolem deváté hodiny bitva vypukla.

Po menších úvodních potyčkách mezi lehkou jízdou a neúspěšné střelbě řádového dělostřelectva zaútočila na pravém křídle litevská jízda s podporou několika polských praporů proti německé pěchotě, která stejně jako dělostřelectvo nedokázala divoký útok ustát a zcela se rozpadla. V odezvu vyrazil do protiútoku velkomaršál Wallenrod s elitní těžkou jízdou německých rytířů a Litevce zahnal na útěk. Otázkou však je, zda nebyl ústup pouze taktický, neboť v řadách Litevců bojovali i Tataři, jejichž typickým taktickým prvkem bylo právě vylákání nepřítele z výhodného postavení předstíraným útěkem. S touto taktikou byl z dřívějších válečných zkušeností obeznámen také Vitold.

Zatímco němečtí rytíři zatlačovali Litevce a Tatary, zavelel velmistr von Jungingen k hromadnému útoku na polskou linii. Vojska se srazila v tvrdém boji a ani jedna ze stran nebyla na celé 3 až 5 km dlouhé frontě schopna postoupit kupředu. Situace se opět zvrátila, když Wallenrod povolal zpět část praporů, které pronásledovaly prchající Litevce a Tatary a napadl s nimi pravý bok bojujících Poláků. Zhroucení linie však zabránily tři prapory ze Smolensku, které dokázaly linii udržet a postupně zvládnout obrat o 90°, což poskytlo dostatečný čas, aby král nasadil část záloh a šik podpořil.

Polské řady, tísněné ze dvou stran, začaly kolísat, a tak byl král Vladislav nucen nasadit všechny zbylé zálohy, což pomohlo vyrovnat síly na středu i na křídlech. Velmistr řádu viděl problémy unijního vojska a vyrazil vpřed s šestnácti záložními prapory, aby bojující podpořil a bitvu zvrátil ve svůj prospěch. Přibližně v téže době Vitold znovu zformoval litevskou jízdu a vracel se zpět do bitvy. Do řeže dvou bijících se šiků polský král vyslal pěchotu, která německým rytířům způsobila citelné ztráty. Velmistr si uvědomil vážnost situace a zavelel k obrannému ústupu, když v tom se polskému středu podařil průnik křižáckou linií. Současně se velmistrovi v zádech objevil Vitold s litevskou jízdou. Armáda řádu německých rytířů byla roztržena na dvě části a obě byly obklíčeny. Na bojišti začal krvavý masakr křižáků.

Polská pěchota strhla z koně velmistra řádu Ulricha von Jungingena a na zemi ho ubila. Zabiti byli postupně také téměř všichni vysocí představitelé řádu a mnoho urozených rytířů. Odpor křižáků byl zlomen a začalo pronásledování prchajících. Část z nich se opevnila v táboře za hradbou zásobovacích vozů. Zde nastala další krvavá řež. Pronásledovatelé se stáhli až se soumrakem. Kdo nebyl zabit, padl do zajetí a jen některým se podařilo uprchnout. Podle odhadů bylo v boji zabito 8 000 řádových bojovníků a dalších 14 000 bylo zajato. Vítězství polsko-litevské unie bylo dokonalé a sestup teutonského řádu z výsluní neodvratný.

Další literatura:

Bogdan, Henry: Řád německých rytířů, Praha 2009.

Kovařík, Jiří: Čas stoleté války - Rytířské bitvy a osudy III., Praha 2006.

Turnbull, Stephen. Grunwald/Tannenberg 1410 : osudná porážka Řádu německých rytířů. Praha 2008.