Jak se Čechy staly královstvím aneb Mýtus zlaté buly sicilské

L.P. 1212, dne 26. září přivěsil protonotář Oldřich ke všem třem listinám, jež dnes souhrnně nazýváme Zlatou bulou sicilskou, pečeť mladého krále sicilského a římského Fridricha II.. Tím byla stvrzena privilegia, kterými Friedrich odměnil českého krále Přemysla I. Otakara za jeho věrnost a zejména podporu v soupeření o římský trůn. Král Přemysl však nebyl jediným, komu byla potvrzena starší práva či udělena nová. V jedné ze tří listin se totiž objevuje i jméno moravského markraběte Vladislava Jindřicha. Co vše tedy Přemyslovci nabyli a jaký to mělo význam? Na to nelze odpovědět, aniž bychom nejprve poznali děje tomu předcházející.

Za textem Zlaté buly sicilské se skrývá příběh složitého zápasu o moc. Na jedné straně stál mladý dědic říšského trůnu Friedrich II. Štaufský, syn císaře Jindřicha VI., na straně druhé Ota IV. Brunšvický, syn saského a bavorského vévody Jindřicha Lva a člen rodu Welfů. Ve hře nebylo nic menšího než koruna římského císaře. Kořeny zápasu, který vyvrcholil roku 1214 bitvou u Bouvines, však sahaly do roku 1197, kdy zemřel císař Jindřich VI. V té době byl sice jeho ani ne tříletý syn Friedrich Roger právoplatným dědicem sicilského království a zároveň korunovaným králem římským, novým římským králem se však stal bratr zesnulého Jindřicha, vévoda Filip Švábský. Jsme na konci 12. století, kdy stále doutnala rivalita mezi Štaufy a Welfy, a tak si welfská strana zvolila ze svého středu vlastního krále Otu IV. Brunšvického. Ota byl korunován v Cáchách roku 1198. Tvrdý spor o primát v Říši, prezentovaný římskou korunou, se rozhořel naplno.

Německý spor uvnitř Říše rozhodně nebyl izolovanou záležitostí. Právě naopak. Spojencem Filipa Švábského byla Francie, zatímco Ota IV. Brunšvický se opíral o Anglii. Svou příležitost vycítil i papež Inocenc III., který sporu hodlal využít k posílení papežské pozice vůči císaři. Jako poručník malého Friedricha, krále sicilského, jehož v dané situaci nikdo nebral vážně, podpořil v nároku Otu IV. Ten naopak slíbil prosazovat propapežskou politiku. Soupeření dvou římských králů trvalo až do roku 1206, kdy byl Ota poražen v bitvě u Wassenbergu. Musel se stáhnout, pozbyl většinu svých držav i podporu papeže. Štaufové slavili triumf. Dva roky na to byl však Filip Švábský zavražděn a Ota Brunšvický byl jednomyslně zvolen na říšský stolec.

Znovuzrozený Ota IV. urovnal spory se Štaufy, mnohé slíbil rovněž papeži a po absolvování římské cesty byl v říjnu 1209 papežem Inocentem korunován římským císařem. Ambiciózní papež však Welfovy sliby přecenil a ani sám nový císař se jimi nenechal příliš svazovat. Právě naopak. Krátce po své korunovaci z rukou papeže začal pracovat proti papežovým zájmům v Itálii s cílem obnovit císařskou moc nejen na italské půdě, ale i na Sicílii. Papežova odpověď byla rychlá. Rozpomněl se na mladého Štaufa, svého chráněnce Friedricha a podpořil jej v jeho nároku na římskou korunu. Stejný krok učinila i říšská opozice a Otovi IV. tak začaly nové potíže.

Proti nyní již exkomunikovanému císaři Otovi IV. se utvořila nová, nikoliv nevýznamná opozice, složená z některých říšských knížat, papeže Inocenta III., francouzského krále Filipa II. Augusta a také českého krále Přemysla I. Otakara. Ti podpořili mladého sicilského krále Friedricha, který byl nedlouho poté, v září 1211 zvolen na sněmu v Norimberku římským králem. Tato skutečnost samozřejmě znamenala čáru přes Otův rozpočet.

Vývoj událostí let 1197 až 1211 bedlivě sledoval český král Přemysl I., ba co více, aktivně se jich účastnil. Ve stejném roce, kdy zemřel císař Jindřich VI., se stal Přemysl podruhé českým knížetem. I on měl velké ambice, navíc však byl i obratným vyjednavačem, bystrým panovníkem a protřelým válečníkem. To prokázal hned roku 1198, kdy se aktivně zapojil do sporů o říšskou korunu s cílem získat pro sebe korunu vlastní, královskou. Ponejprv stanul na straně štaufské a vojensky podpořil Filipa Švábského, jenž mu oplátkou udělil královský titul, pravděpodobně již dědičně a rovněž i právo dosazovat české biskupy, tedy právo investitury. Listina, jež tato práva udělovala se sice nedochovala, její odraz však nalézáme v pozdější Zlaté bule. Byl to ale jen začátek Přemyslova politického manévrování.

Roku 1201 vystoupil papež Inocenc III. proti právoplatnosti Filipova zvolení a otevřeně podpořil Otu Brunšvického. K opuštění štaufského tábora a podpoře Oty rovněž vyzval říšská knížata i českého krále, kterému slíbil legitimní královskou korunu, jíž Přemysl obdržel od Filipa. Ten byl totiž zvolen bez papežova souhlasu. Mnozí, včetně Přemysla, tehdy skutečně přešli na stranu Oty IV.. Dva roky na to Přemysl výrazně přispěl k Filipově porážce a byl podruhé korunován českým králem, udělení dřívějších privilegií nevyjímaje. Roku 1204 pak královskou korunu pro Přemysla stvrdil i papež Inocenc, neboť „pro tvou oddanost nadále tě chceme považovati za krále a nazývati králem“.

Přemyslovo welfské „přesvědčení“ trvalo do podzimu 1204, kdy jej opět nalézáme po boku Filipa Švábského. Ten v krátké době dokázal zmobilizovat síly, vrátit Otovi IV. úder a rozložit tak welfský tábor. Na jaře následujícího roku byl Filip znovu řádně zvolen, pomazán a korunován. Spojenectví s Přemyslem tentokrát stvrdil zasnoubením dcery Kunhuty s Přemyslovým dvouletým synem Václavem. To se stalo v prosinci 1207, půl roku na to však Filip padl rukou vraha. Jak to bylo dál, již víme. Ovšem co Přemysl?

Případný návrat českého krále po bok Oty IV. by nebyl tak snadný, kdyby o něj Přemysl stál. Přemysl vyčkával, což přimělo k přímluvám i papeže, jenž si byl vědom Přemyslova významu. Ke smíření nakonec došlo, avšak v míře jen nezbytně nutné. Na korunovační cestě Oty IV. do Říma Čechy nenalézáme. Zmaření všech papežových nadějí a prosazování vlastních zájmů v Itálii hned po císařské korunovaci definitivně znepřátelilo Otu IV. a papeže. Exkomunikovaný císař měl proti sobě novou opozici, s českým králem Přemyslem I. Otakarem ve svém středu, která v nepřítomnosti vybrala Friedricha Sicilského novým císařem. Přemysl byl jedním z prvních, kteří Friedricha podpořili.

Přemysl vsadil vše na jednu kartu. Sázka to zatím byla stále riskantní. Friedrich byl mladý, jen s malou družinou a bez prostředků, mnozí jeho přívrženci nestálí, zatímco císař Ota IV. byl v poli se silnou armádou. Poté, co Friedrich obdržel poselství, vypravil se na dobrodružnou cestu ze Sicílie přes alpské průsmyky do Německa. Cestou však sbíral stoupence a jeho dvůr se rozrůstal. Ty, kteří mu stanuli po boku, Friedrich odměňoval udílením úřadů, statků i privilegií. I když se Přemysl cesty ze Sicílie neúčastnil a zřejmě nikdo z jeho zástupců nebyl přítomen ani v Basileji, kde se Friedrich zastavil v září 1212, byli čeští Přemyslovci prvními z významných, které Friedrich odměnil. Tak byla 26. září 1212 vydány českému králi Přemyslu I. Otakarovi a moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi tři listiny privilegií, dnes souhrnně označované jako Zlatá bula sicilská.

Friedrichovo privilegium bylo fakticky především stvrzením starších výsad, udělených Přemyslovi Filipem Švábským a zřejmě i Otou IV. Brunšvickým, ačkoliv toto je v bule z logických příčin opomenuto. V prvé řadě byl Přemyslovi potvrzen královský titul s důrazem na fakt, že se tak děje dědičně i pro Přemyslovi nástupce a to bez všech plateb. Čechům byla rovněž udělena svobodná volba panovníka, kterou bude císař respektovat a jen ji formálně potvrdí. Friedrich rovněž potvrdil hranice českého státu a jejich nedotknutelnost a také opětovně stvrdil českému králi právo investitury pro české biskupy.

Další ustanovení určovala povinnost českého krále účastnit se říšských sněmů pouze v blízkosti českých hranic (Bamberk, Norimberk a Merseburk), od ostatních povinností byl český král osvobozen. Nejasný je článek o českém doprovodu polského knížete na říšský sněm, pokud by se konal v Merseburku. Je možné, že se jedná o narážku na dřívější propojení českých vládců s Polskem a nelze vyloučit, že ustanovení si vymohl sám Přemysl, aby tak podpořil své, nám neznámé polské zájmy. Benevolence se projevila i v posledním ustanovení, kdy si český král mohl vybrat, zda pro římského krále na korunovační cestu do Říma vypraví 300 jezdců, či zaplatí 300 hřiven stříbra. Další listina pak králi Přemyslovi přiznávala říšské hrady Floss, Schwarzenberg a Donín a listina třetí potvrzovala markraběti moravskému Vladislavu Jindřichovi záhadné území Mocran et Mocran.

Zlatá bula sicilská je v českých dějinách listinou legendární a pro českou státnost vskutku nezbytnou. Avšak její životopis o důležitosti a výjimečnosti příliš nesvědčí. Rodný list Zlaté buly sicilské byl vypsán v Basileji, brkem notáře Jindřicha z Pairis, nešlo však o diktát. Na místě nebyl nikdo z Čechů, kdo by mohl své požadavky přednést, avšak z dochovaných i logických souvislostí jasně vyplývá, že koncept listiny či výčet konkrétních českých požadavků, výměnou za Friedrichovu podporu, byl přednesen již dříve, pravděpodobně na sněmu v Norimberku. Dlužno dodat, že název Zlatá bula sicilská je odvozen od majestátní zlaté pečeti sicilského krále, jímž Friedrich byl. Ačkoliv se totiž záležitost týkala věcí říšských a krále římského, Friedrich ze zřejmých důvodů disponoval pouze pečetí sicilskou.

Ačkoliv je sicilské bule přikládán velký význam, za časů přemyslovských králů tomu tak jistě nebylo. Žádná z událostí celých sto let po vydání buly nenapovídá tomu, že by byla významným právním dokumentem. Ano, byla součástí korunního archivu, nebyla však zohledněna v Bule ulmské z roku 1216, ani se na ni neodvolával císař Friedrich II. v Bule melfské, jíž stvrdil nastolení krále Václava I.. Do obecného povědomí soubor listin z Basileje nevstoupil vůbec. O Zlaté bule sicilské mlčí Dalimil i Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice.

Faktem je, že bula byla důležitá pro volitele českého krále, jimž dávala moc zvolit si svého panovníka. To byl pádný důvod k tomu, že žádný z přemyslovských králů nepožádal o její potvrzení císařem. Stalo se tak až roku 1306, o konfirmaci však nežádal král, ale zástupci českých „stavů“ – významní šlechtici a zmocněnci starého města pražského. Zlomovým okamžikem pro význam buly byl až 7. duben 1348, kdy na zemském sněmu Karel IV. potvrdil v souboru deseti listin z korunního archivu i Zlatou bulu sicilskou. Pořízeny byly i dva opisy. Ruku k dílu přidal také Karlův kronikář Příbík Pulkava z Radenína, jenž ji opsal do své kroniky. Tak se po 136 letech bula stala známou a konečně přístupnou i pro následující generace.

Trvalo dalších pět století, než příběh Zlaté buly doznal podoby v jaké ji známe dnes. Byli to čeští obrozenečtí badatelé, kteří význam honosné středověké listiny nadhodnotili a vytvořili z ní klíčový dokument pro obhajobu českého národa a jeho nároku na vlastní stát. Zrodil se symbol, avšak skutečný příběh Zlaté buly sicilské zůstal skryt pod vrstvou historické dezinterpretace.

Další literatura:

Wihoda, Martin: Zlatá bula sicilská, Praha 2005.

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských 1198–1253, Praha 2002.

Žemlička, Josef: Přemysl Otakar I., Praha 1990.