Článek
Roku 1191 zemřel při italském tažení císaře Jindřicha VI. za sicilským dědictvím český kníže Konrád II. Ota. Jeho smrt vyvolala v Čechách další z řady bojů o knížecí hodnost. Tehdy z boje vyšel vítězně Přemysl, starší syn krále Vladislava I. z druhého manželství, jemuž se patrně dostalo podpory pražského biskupa Jindřicha Břetislava, svého bratrance. Ten intervenoval u císaře v Přemyslův prospěch a na úkor Konrádova nástupce Václava. Aby biskup Jindřich u císaře docílil uznání pro Přemysla a jeho mladšího bratra Vladislava Jindřicha, jenž se měl stát moravským markrabětem, neváhal císaři přislíbit astronomickou částku šesti tisíc hřiven stříbra. Jenomže Přemyslův postoj k celé záležitosti i k bratranci Jindřichovi naznačuje, že Přemysl znal Jindřichovy důvody a necítil se mu být ničím zavázán. Byl synem někdejšího krále Vladislava a svou knížecí hodnost mohl považovat za přirozenou.
Příliš samostatná politika?
Zaplatit císaři tučnou sumu za vlastní potvrzení na knížecím stolci se Přemyslovi nelíbilo a odmítal to. Tato skutečnost samozřejmě způsobila biskupu Jindřichovi potíže, kterým se snažil uniknout poutí do Santiaga de Compostela, na německém území byl však zadržen císařem a byl nucen zůstat v jeho blízkosti. O vztahu Přemysla k svému bratranci vypovídá fakt, že Přemysla tento akt nevyvedl z rovnováhy, ba co víc, nesnažil se Jindřichovi jakkoliv pomoci.
Odmítavě se Přemysl stavěl i k císaři Jindřichovi VI., vůči kterému zaujal podobný postoj jako v počátcích své vlády jeho otec Vladislav k Friedrichu Barbarossovi. Neprojevoval císaři žádnou zvláštní úctu, ani se příliš nezajímal o potřeby Říše, naopak jeho hlavní zájem patřil Čechám a jejich větší nezávislosti na Říši. Dokladem toho je Přemyslovo vystoupení ve sporu s Ludvíkem I. Bavorem z roku 1192 na straně Albrechta III. z Bogenu a jejich společný kořistnický nájezd na nemalou část bavorského území. Tato Přemyslova akce však byla činem, který se pramálo zamlouval císaři, neboť právě v bavorském Podunají měli Štaufové své politické zájmy. I když se Přemysl dostal do konfliktu se štaufskou územní politikou, rozhodně to nebyl důvod k tomu, aby byl zbaven knížecího titulu. Závažnější důsledky pro něj však mělo jeho příbuzenství s míšeňskými Wettiny.
Přemysl byl ženatý s Adlétou, sestrou míšeňského markraběte Albrechta, který byl naopak spojen sňatkem s Přemyslovou neteří Žofií. Míšeňští Wettinové, kteří se kvůli sporu o stříbrné doly ve Freiburgu dostali do sporu s císařem Jindřichem, sužovaného velkými dluhy, sympatizovali se zapuzenými Welfy s Jindřichem Lvem v čele. Zřejmě prostřednictvím Wettinů se Přemysl dostal do styku s proticísařským spolkem, vedeným brabantským vévodou Jindřichem, bratrem zavražděného Alberta, někdejšího kandidáta na post lutyšského biskupa. Jindřich Brabantský vinil z vraždy svého bratra císaře Jindřicha, a tak se stal nejen hlavou proticísařské koalice dolnorýnských a severoněmeckých knížat, ale i protikandidátem na post římského krále.
S podporou dvou lvů
Významnou roli v tomto spolku hráli samozřejmě Welfové. Jindřich Lev, kterému byl roku 1180 odebrán titul vévody a byl zbaven Bavorska i Saska, vycítil svou příležitost. Tím, že přistoupil ke spolku brabantského vévody, se stala protištaufská koalice poměrně silnou a nebezpečnou. Skrze příbuzenství Jindřicha Lva s anglickým králem Richardem I. Lví srdce bylo možno počítat se silnou zahraniční podporou, nehledě nato, že Richard, stejně jako Jindřich Lev, byl zase ve spojenectví se sicilským králem Tankredem, nepřítelem císařovým. Vše tedy napovídalo tomu, že by mohlo mít proticísařské spiknutí úspěch, což byl zřejmě také jeden z důvodů, proč ke spolku přistoupil i český kníže Přemysl, který tak doufal ve větší nezávislost Čech na Říši.
Velké naděje pro úspěch spolku byly vkládány do osoby anglického krále Richarda, který se touž dobou vracel z 3. křížové výpravy. Na své cestě domů chtěl využít svého spojenectví s Welfy, Wettiny i Přemyslem, a tak směřoval do Čech, odkud pak hodlal pokračovat přes Sasko do severních přístavů a do Anglie. Avšak na dosah českých hranic, před Vídní, byl před Vánoci 1192 Richard zajat vévodou Leopoldem V. Babenberským, který cítil potřebu odplaty za události v Palestině. Zde mezi nimi došlo ke sporu o rozdělení válečné kořisti po dobytí Akkonu, jistě ale nešlo o motiv jediný. Rakouský vévoda Leopold byl loajálním vazalem císaře a velmi pravděpodobně jednal na jeho přímý pokyn. Král Richard se tak počátkem roku 1193 ocitl před císařem Jindřichem VI., který za jeho propuštění požadoval výkupné 150 000 hřiven stříbra, které měly zafinancovat jeho italské tažení. Za uvěznění Richarda, bývalého křižáka, byl císař dokonce exkomunikován papežem, od jeho záměrů ho to ale neodradilo.
Nezdařený plán
Richardovým zajetím ztratil protištaufský spolek ve hře s císařem svůj hlavní trumf a brzy se rozpadl. Poražen a zbaven svých držav byl i Jindřich Lev. Naopak císař slavil vítězství. Zadusil spiknutí již v zárodku a za Richardovo propuštění získal skvělé výkupné, které mu později pomohlo vyřešit problém se sicilskou korunou. V opačném postavení se nalézal český kníže Přemysl. Byl členem spiknutí, které mělo za cíl prosadit svého kandidáta na post římského krále a nepochybně měl v plánu přijmout, pohostit a podpořit nyní již císařova vězně, krále Richarda.
Samotné české knížectví se mělo oprostit z vlivu Říše, výsledek byl ale opačný. Je patrné, že Přemysl nejednal v souladu se svým postavením a svými činy se de facto dopustil porušení lenní přísahy, což se jasně odráží ve slovech letopisce Jarlocha, jenž píše, že císař Přemysla odsoudil „pro uražení velebnosti a pro obmýšlené uražení osoby své“.
Věrný biskup
Ve chvíli, kdy ztroskotalo říšské spiknutí, na scénu opět vstoupil Přemyslův bratranec, pražský biskup Jindřich Břetislav, který se na jaře 1193 vydal k císaři a vyzradil mu Přemyslovu účast na spiknutí. Poté logicky následoval proces s „věrolomným“ českým knížetem, jeho sesazení a předání léna novému knížeti, kterým se stal biskup Jindřich Břetislav. To vše za Přemyslovy nepřítomnosti. V tomto sledu událostí bývá spatřován Jindřichův bezbřehý oportunismus. Byly však biskupovy motivy skutečně tak mrzké?
Musíme si uvědomit, že Přemysl se dopustil vůči císaři felonie, tedy porušení lenní přísahy a přirozenou reakcí bylo jeho potrestání. Biskup Jindřich Břetislav lennímu slibu dostál, zachoval císaři věrnost a zároveň mohl mít zájem na tom, aby po Přemyslově sesazení nenastal v Čechách zmatek. Vědom si svých schopností i toho, že je v právu se císaři mohl nabídnout jako kandidát na českého knížete a císař Jindřich, ať už sám, či na jeho popud, biskupovi na sněmu ve Wormsu v červnu 1193 skutečně knížectví v léno udělil. A nejen to. Dokonce mu odpustil i dluh šesti tisíc hřiven, možná z osobních sympatií, snad v euforii ze zisku obrovského výkupného za krále Richarda. Silné legitimní pozici Jindřicha Břetislava by mohl nasvědčovat i další vývoj událostí.
Přemysl ve vyhnanství
Zpočátku se Přemysl verdiktu z Wormsu příliš neobával. Čeští velmoži, popuzeni císařovým zásahem do svých výsostných práv, přísahali Přemyslovi věrnost a podporu. Kníže Jindřich Břetislav vpadl do Čech v srpnu 1193 a přiblížil se ku Praze. Když však mělo dojít ke konfrontaci mezi knížetem sesazeným a novým, tedy mezi Přemyslem a Jindřichem, začali Přemyslovi „věrní“ hromadně přecházet k jeho bratranci, takže původně mnohem slabší vojsko Jindřicha Břetislava získalo převahu. Stalo se tak u Zdic nedaleko Berouna. Nelze vyloučit, že ti, kteří zprvu slibovali věrnost, později pochopili, nebo se dozvěděli, že právo je na straně knížete-biskupa Jindřicha Břetislava, a že pokud by setrvali v Přemyslově táboře, mohl by je stihnout podobný osud jako jejich pána.
Oslabený Přemysl však boj nevzdával lehce. Uzavřel se za pevnými hradbami Pražského hradu, kde se další čtyři měsíce bránil. Před Vánoci 1093 byl nakonec nucen opustit Čechy a hledat útočiště u příbuzných v Míšni. Takovému konci nebylo divu. Během své krátké vlády v letech 1192 - 93 se snažil o vymanění se z vlivu Říše a tyto jeho snahy ho přivedli do tábora spiklenců proti císaři. Ovšem spiknutí pro nepřízeň osudu i nepevnost svazků nevyšlo a český kníže musel čelit přirozeným důsledkům. Byl obviněn, souzen a shledán vinným z felonie, což vedlo ke ztrátě knížecího titulu a nakonec i vyhnanství. Je paradoxem, že panovník, který započal svou kariéru tak neslavně, nakonec získal dědičný královský titul a vydobyl Čechám postavení první země v Říši.
...........................................................
Další literatura:
Opll, Ferdinand: Fridrich Barbarossa: císař a rytíř, Praha 2001.
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 1997.
Žemlička, Josef: Přemysl Otakar I., Praha 1990.
