Kdo se stane pánem světa aneb Boj o kolonie, záhadná „Jižní země“ a koření měnící se ve zlato

Prvními mořeplavci, kteří vypluli na vlny světových oceánů, aby hledali a dobývali nová území a bohatství pro korunované evropské hlavy byli Španělé a Portugalci. Bylo to právě Portugalsko, které po boku Španělska rozšířilo své impérium do dalekých zemí v Tichém oceánu, do Indie, Indonésie, Malajsie a také na jihovýchodní pobřeží Afriky. Filipíny ovládli Španělé, ale jinak se jejich síly soustředily na americký kontinent. Ovšem koloniální, můžeme říci velmocenské ambice měly i jiné atlantické národy; Nizozemci, Angličané a Francouzi. Tím se v průběhu 16. a především v 17. století vytvořily dva nesmiřitelné tábory, které mezi sebou válčily na souši i na moři další tři stovky let. Seznamte se s pohnutými osudy východních říší, velkých mořeplavců a objevitelů i vrtkavou štěstěnou, která rozdala koloniální karty netušeným způsobem.

V 16. století se stalo Portugalsko námořní velmocí, která ovládla exotická pobřeží Atlantiku i Pacifiku a vytvořila tak první a nejdéle trvající koloniální velmoc. Portugalsko postupně ovládlo západní i východní pobřeží Afriky (dnešní Mozambik), Madagaskar, především západní břeh indického subkontinentu, mnoho ostrovů v Indonésii a v Malajsii a nakonec navázalo obchodní kontakty i s Čínou a Japonskem. Paradoxně přineslo konec portugalské prosperity spojenectví se Španělskem v tzv. Iberské unii v letech 1580–1640. Tehdy se obě země spojily pod korunou španělských Habsburků, což jim přineslo nevyžádanou pozornost anglických, francouzských i holandských válečných i korzárských lodí. Jejich původním cílem bývaly pouze španělské lodě, ovšem spojenectví bohatého Portugalska znamenalo další cíl, ne němž bylo možné se obohatit.

Hlavními opěrnými body, přístavy, obchodními stanicemi a pevnostmi v jednom, byly Goa v Indii, Malaka v Malajsii, Makao v Číně a Nagasaki v Japonsku. Významnou roli hrál také opěrný bod na Cejlonu. Naopak neúspěch zaznamenali Portugalci v Persii, dnešním Iránu, kde se roku 1615 sice uchytili, ovšem o sedm let později byli vytlačeni spojenými vojsky Abbase I. a anglické Východoindické společnosti. Nicméně Angličané nebyli v první polovině 17. století tím, co by Portugalce tížilo nejvíc. Mnohem větší potíže jim působilo loďstvo spojených holandských provincií, pro které byly špatně opevněné osady a slabě chráněné lodě ještě snažší kořistí, než těžce vyzbrojené španělské galeony, nyní téměř neschopné odporu. Proč? Španělé byli nenáviděnými okupanty holandských provincií, které celých osmdesát let bojovaly za svou nezávislost na Habsburcích. Portugalci si uvědomili, že personální unie se Španělskem přináší více škody než užitku a rozhodli se z Iberské unie vystoupit. Nepřekvapí, že následovala portugalsko-holandská válka za obnovení koloniálního panství.

Válka s Holandskem a příležitostné střety s Anglií znamenaly pro portugalskou koloniální říši oslabení. Holanďané obsadili Mys Dobré naděje, Cejlon, mnoho osad na pobřeží Indie a Indonésii. Roku 1661 postoupili Portugalci indickou Bombay a africký Tanger Anglii, čímž přišli o další strategické posty. V Asii tak Portugalcům zbylo Makao, Východní Timor, dočasně Jáva a Sumatra a několik osad na západním pobřeží Indie. Smrtící ránu portugalské říši však zasadila příroda. Roku 1755 zasáhlo Lisabon obrovské zemětřesení, doprovázené tsunami, které znamenalo zkázu velké části metropole a smrt téměř poloviny obyvatel. Dopad na celou koloniální říši byl katastrofální.

Nemůžeme tvrdit, že by Holanďané po Portugalcích převzali pomyslnou objevitelsko-koloniální štafetu, ale rozhodně jako první západoevropský národ začali budovat vlastní koloniální říši, mnohdy na úkor právě Portugalců a Španělů. Jak jsme již naznačili, prvotní ambice holandských provincií byly trochu jiného druhu než u jejich iberských soupeřů. Holandským zájmem prvořadého významu bylo odříznout Španělsko od zdrojů jeho bohatství, které bylo transformováno v okupační vojska vydržovaná v Nizozemí. A s holandskými válečnými aktivitami souvisí i jejich koloniální panství, často budované na základech nepřátelských držav.

Roku 1602 byla založena holandská Východoindická společnost (Vereenigde Oost-Indische Compagnie) s výhradním právem zakládat pevnosti, držet armádu, razit mince a konfiskovat cizí lodě. Klíčového úspěchu Holanďané dosáhli dobytím Jakarty, pojmenované jako Batavia, jež se stala centrem budoucí východoindické koloniální říše. Následovaly další úspěchy: Malaka 1641, Kolombo 1656 a Cejlon 1658, Nagappattinam, Kochin a Kranganore na jihu Indie. Velkým úspěchem také byla dvěstě let trvající exkluzivita na obchod s Japonskem s centrem v Dešimě. Východoasijská nadvláda však byla jen částí úspěchu.

Samostatnou kapitolou pak byly objevitelské výpravy v Tichomoří, díky nimž bylo zaplněno mnoho bílých míst na mapě. V tomto směru zdaleka proslul holandský obchodník, mořeplavec a badatel Abel Janszoon Tasman. Roku 1638 odplul do Indonésie, o rok později se vypravil k japonským břehům a na svých odvážných výpravách z let 1642 a 1644, kdy byl pověřen pátráním po neznámé Jižní zemi (Terra Australis), objevil mnoho dosud neznámých tichomořských ostrovů. Jako první známý Evropan stanul na pobřeží Tasmánie (tehdy Van Diemenovy země) a Nového Zélandu, zaznamenal polohu souostroví Fidži a také zmapoval severní pobřeží Austrálie. Tasman se tak stal objevitelem oné Terra Australis. Na dalších sto let byl však jediným, kdo na australské pevnině bádal. Konečně připomeňme fakt, že velký strategický význam měla pro světový obchod také Afrika, kde Holanďané ovládli klíčový bod, totiž jižní cíp s Kapským městem. Roku 1638 kolonizovali Mauritius, nazvaný po místodržícím Mořici Nassavském, později převzatý Francouzi. Do poloviny 17. století se tak Spojené holandské provincie staly světovou námořní velmocí číslo jedna.

Rok 1651 znamenal obrat ve statu quo a Holandsko začalo nedobrovolně přebírat úlohu Portugalska. Onoho roku vydala Anglie tzv. Navigační akta, která vylučovala holandské loďstvo z obchodu mezi Anglií a Karibikem, neboť holandské lodě dosud z větší míry zajišťovaly dopravu zboží do Anglie. Zákon měl zároveň podpořit stavbu anglických lodí i mořeplavbu vůbec a oslabit tak konkurenční sílu Holandska. Tato událost byla pochopitelně impulsem k vypuknutí válečného střetu, hovoří se o celkem čtyřech anglo-holandských válkách, v nichž v konečném důsledku Anglie (od roku 1707 Velká Británie) nabyla vrchu nad Holandskem. Na samém sklonku 18. století, v souvislosti s vypuknutím napoleonských válek, neunikla pozornosti britského impéria Napoleonem ustavená Batavská republika, někdejší Holandsko. Útok byl veden především proti koloniím a Holanďané přišli o Cejlon a krátce na to také o Kapskou kolonii v Africe. Holandskou koloniální baštou tak zůstala Indonésie a Malajsie.

Třetím hráčem, který vstoupil na mezinárodní kolbiště východních vod byli Angličané. Anglie začala s objevováním a tedy i kolonizací dalekých krajin poměrně pozdě, neboť byla zaměstnána „kolonizováním“ sousední země, Irska. První větší průlom znamenala plavba sira Francise Drakea, který přes Indonésii, Čínu a Indii obeplul svět a roku 1580 se vrátil s obrovským bohatstvím do Anglie. O pár let později začala otevřená válka se Španělskem, ukončená až za Jakuba I. (VI. Skotského) roku 1603. Tím si Anglie uvolnila ruce k budování vlastní koloniální říše, zpočátku zejména na americkém kontinentu. Rozhodně se však na něj neomezila.

Roku 1600, tedy již o dva roky dřív než v Holandsku, byla založena anglická Východoindická společnost (East India Company), mající monopol na obchod s Čínou, Indií a Indonésií, ovšem bez suverénních pravomocí a vlastního silného námořnictva. Jak již víme, stejně jako v případě Holandska se Anglie zaměřila na narušování portugalského monopolu na obchod s Asií, prioritně na výnosný obchod s indickým a indonéským kořením. Stejné zájmy, stejné cíle a blízkost metropolí Londýna a Amsterdamu vedla k vypuknutí války mezi bývalými spojenci. Nakonec byly karty rozdány tak, že Holandsko uhájilo indonéské Moluky a Angličané získali indický Surát. Po třech anglo-holandských válkách nastal klid zbraní až roku 1688, s nástupem Viléma III. Oranžského na anglický trůn. Trh s kořením připadl Holandsku a s textiliemi Angličanům, ovšem po roce 1720 převzala anglická Východoindická společnost i koření. Tehdy již ovládala koloniální síť Surát – Madrás – Bombaj – Sutanúti, pozdější Kalkata.

Prvotním zájmem Východoindické společnosti byl obchod, nikoliv územní kolonizace, a to i z toho důvodu, že Indie byla součástí mocné Mogulské říše, s níž se Anglie nemohla měřit. Teprve v 18. století, kdy byla mogulská moc na ústupu, využili Angličané příležitosti posílit svoje postavení, tentokrát na úkor nejvýznamnějšího dobového rivala, Francie. A to nejen v Indii, ale doslova po celém světě. Stačí vzpomenout střety v Severní Americe.

První velký úspěch se dostavil v Sedmileté válce s bitvou u Plassey roku 1757, kde byla armádou Východoindické společnosti, vedenou Robertem Clivem, poražena spojená indo-francouzská vojska. Angličané tak získali rozhodující vliv v Bengálsku, dříve obchodující s francouzskou Východoindickou společností. Odtud se v následujících desetiletích rozšířila anglická svrchovanost takřka po celé Indii, ovládané skrze vazalské panovníky a koloniální armádu složenou převážně z Indů. Přesně sto let po rozhodující bitvě u Plassey bylo podmanění Indie dokončeno.

Největším motorem obchodně-kolonizačních snah evropských velmocí byl zisk, s nímž souvisela tolik potřebná a uznávaná prestiž. Ekonomický přínos byl natolik významný, že panovníkům stálo za to vynakládat nemalé prostředky na organizování zaoceánských výprav a vyzbrojování lodí i mužů. A co že přinášelo onen báječný zisk? Nejprve se samozřejmě všichni hnali za drahými kovy a kameny, avšak brzo přišli na mnohem zajímavější dovozní artikl – koření. Tak se např. z Cejlonu dovážela skořice, z Indie pepř a zázvor a z Ameriky paprika.

Velký zisk rovněž skýtal obchod s látkami, především s bavlnou a hedvábím, které bylo ve vysoké kvalitě dováženo z Bengálska a Číny. Dováželo se také barvivo indigo, ledek nebo opium. Díky Holanďanům se ukázal být neskutečně lukrativním obchodem dovoz tulipánů, jejichž vlastnictví se v Evropě stalo prestižní záležitostí.

Další literatura:

Novaresio, Paolo: Mořeplavci a objevitelé, Praha 2001.

Wilson, Jon: The Chaos of Empire: The British Raj and the Conquest of India, New York 2016.