Článek
Archeologie je jako věda, zkoumající zaniklé kultury skrze jejich hmotné pozůstatky, stará sotva 150 let. Teprve koncem 19. století se začaly utvářet první realistické teorie, které vysvětlovaly původ nejrůznějších předmětů, uchovávaných po staletí a tisíciletí v zemi a dávaly je do historického kontextu. Avšak snaha vysvětlit nálezy z hlubin věků, bez jakýchkoliv dalších vědomostí, je mnohem starší. Patrně stejně stará jako lidstvo samo. Lidové výklady archeologických památek jsou mnohdy velmi tvořivé, někdy i v pojetí „selského rozumu“ logické, výrazně poznamenané pověrčivostí a hmatatelně prostoupené křesťanským strašákem temných sil. Jen výjimečně se setkáváme s něčím, co bychom mohli nazvat pravědeckým přístupem, tedy pokusem nálezy zbavit balastu pověr a objasnit jejich skutečný účel či původ.
Stopy obrů
Čas od času někde vykoukla na lopotícího se sedláka obří kost, případně byl objeven zub či jiná část obřího tvora. O původu takových ostatků nebylo pochyb. Jde o jednoznačný důkaz existence obrů. Vždyť se o nich píše už ve Starém zákoně. Ano, skutečně to byli obři, dokonce i savci, avšak většinou čtvrtohorní – mamuti, nosorožci či medvědi. Tam, kde k takovým nálezům docházelo častěji, si lidé na podivnou skutečnost zvykli a nijak se jí neznepokojovali. Takových míst však bylo pomálu, např. Předmostí u Přerova či Dolní Věstonice, kde byly nálezy natolik početné, že si usedlíci ohraničovali záhony mamutími stoličkami. Jinde se však kosti uchovávaly, byly vzácnou raritou či předmětem uctívání. Jablko z obrova kolena viselo na radnici v Budyni nad Ohří, obří žebro zase zdobilo kostel ve Slapech. Víra v obry ale nebyla založena jen na tělesných ostatcích.
Tvář krajiny ve značné části Evropy, a české země nejsou výjimkou, byla utvářena již v pravěku monumentálními stavbami, z nichž některé přežily dodnes. Jde zejména o megalitické památky, pohřební mohyly a valy pravěkých hradišť. Tyto stavby byly natolik grandiózní, že je nemohl postavit nikdo jiný než obři. Alespoň si to v historické době mysleli prostí lidé až do 19. století. O jakési době kamenné, bronzové či železné neměl nikdo ani potuchy. Lidová tvořivost tak dala vzniknout obřím hrobům, obřím hradům a spoustě dalších místních názvů, které odkazovaly na přítomnost obrů. Brněnské Hradisko u Obřan, připomínané už roku 1300 jako castra gigantum, je jen jedním z mnoha.
Hrnce trpaslíků
Jestliže mohli v minulosti žít obři, proč by v současnosti nemohli žít někde ve skrytu trpaslíci. Logika venkovanů byla neúprosná a opět tu byly i důkazy trpasličí činnosti. Jak jinak si vysvětlit, že se v zemi občas najde neporušená hliněná nádoba - hrnec, než že ji tam nechali trpaslíci, kteří přece žijí pod zemí. My dnes víme, že šlo o pohřební urny pravěkých kultur, v nichž byl do země ukládán popel zemřelých, občas s nějakým tím obětním darem. Ne vždy však pravěké hrnce obklopovala aura trpasličího původu.
Velmi často bylo vysvětlení daleko jednodušší. Pokud byl takový hrnec nalezen, nikdo po původu nepátral. Důležité bylo, že takový zakopaný hrnec mohl obsahovat poklad, pro prostého člověka rychlý zdroj bohatství. Proto byla nádoba rozbita, poklad se ale většinou neobjevil. Jen popel a úlomky kostí. Pokud se ale zlato přece jen objevilo, většinou ho nálezce nerozpoznal. Mělo totiž podobu svitků zlatého drátu či drobných drátěných ozdob, věkem zčernalých. Takové nálezy jsou u nás doloženy už od 16. století, známe případy k Královéhradecka, Libně či Plzeňska.
Duhové poklady
Daleko větší naději na nález nečekaného bohatství nabízela duha, sám o sobě jev magický. Bohuslav Balbín zaznamenal v 17. století prastarou lidovou pověru, podle níž „říkali staří a ještě se domnívá sprostný obecný lid, že kde stojí roh od nebeské duhy, tu spadá s nebe zlatá mísa s penězy“. A pokud to nebyla mísa, či hrnec s penězi, jak o tom mluví i irský folklor, který praví, že na konci duhy se skrývá zlatý poklad, jenž tam ukryl leprechaun, pak se objevovaly alespoň malé duhové misky, zkráceně duhovky. Termín natolik vžitý mezi lidem, že se dostal i do odborné terminologie archeologů. A co že jsou duhovky? Jde o nejstarší mincovní platidlo na našem území – zlaté keltské mince.
Keltové své mince razili v 1. století př. Kr. jako napodobeniny řeckých mincí, avšak časem mincím vtiskli vlastní podobu, která svým tvarem připomínala právě misku či mušli s málo zřetelným obrazem a bez písma. Bylo to něco naprosto odlišného od středověkých i pozdějších ražeb, které lidé důvěrně znali. Jak jinak si tedy vysvětlit náhlý objev zlatých mističek po dešti, kdy se objevila duha? Deštěm vyplavené či omyté mince mohla zplodit jedině duha. Lidé věřili, že kdo duhovku najde a schová ji doma, toho se bude držet štěstí. Navíc prý hojí těžké choroby, vylepšují charakter, přivedou lásku nebo čest. A to vše dokážou díky tomu, že pocházejí z duhy. Keltské zlaťáky se objevovaly jednotlivě, někdy ale také v podobě velkých zlatých pokladů. Vůbec největší poklad zlatých keltských mincí v celé Evropě byl náhodně objeven roku 1771 u vsi Podmokly na Rokycansku. Čítal odhadem až 7 000 zlatých mincí, uložených v bronzovém kotli. Jen toho trpaslíka, který tam onen hrnec zlata uložil, se chytit nepodařilo …
Hromové kameny jako globální fenomén
Tzv. hromové kameny, u nás zvané též klíny, známe z celého světa. Identické označení je používáno po celé Evropě, pod jinými pojmy znají tento artefakt i v Asii, Africe a Latinské Americe. O co jde? Hromový kámen je předmět, který během bouřky spadne na zem, zaryje se do ní a poté, opět během bouřky, stoupá k povrchu až se na něm objeví. Hromový kámen je pro svůj nebeský původ považován za posvátný a jako takový je obdařen velkou mocí. Pokud má kámen nějaký otvor, pak je způsoben bleskem a kámen je ještě mocnější. Ony magické kameny nejsou ničím jiným, než nástroji z doby kamenné, neolitu i eneolitu – klíny, sekery, sekeromlaty a někdy také štípané pazourkové nástroje z paleolitu.
Tyto kamenné artefakty se objevují z neznámých důvodů v hrobech z doby bronzové i železné, velký význam jim byl přikládán i v antice. Mnoho dokladů známe i z českých nalezišť, z mohyl i žárových hrobů. Lidé věřili, že magický kámen může ochránit před zlem. Víra přetrvávala i ve středověku, kdy máme doklady vkládání pravěkých nástrojů do základů staveb, např. z mostu v Písku a objektem lidové úcty kameny zůstávaly dlouho do 19. století.
Další literatura:
Feder, Kenneth L.: Frauds, Myths, and Mysteries: Science and Pseudoscience in Archaeology, Oxford 2010.
Sklenář, Karel: Hromové klíny a hrnce trpaslíků, Praha 1999.
