Kentaur: Kříženec člověka a koně. Mohl takový tvor skutečně existovat?

Z mýtů je obecně známo, že kentauři byli bytosti s trupem, rukama a hlavou muže, avšak jejich spodní část těla byla koňská. Mytologičtí kentauři prý byli dobrými hudebníky, nikde se ale nedočítáme o existenci kentaurek. Řečtí antičtí autoři popisují kentaury však mnohem konkrétněji. Byly to divoké bytosti, pocházející ze severní části Řecka, z Thessalie, kde žily v nespoutané divoké přírodě a živily se lovem. K lovu stejně jako k boji používaly kyje a kameny. Maso jedly syrové a s oblibou holdovaly neředěnému vínu. Byli to krutí, násilničtí a vášniví tvorové. Jejich touha po víně a ženách zapříčinila válku s Lapithy, která se stala vděčným námětem kentauromachií na antických chrámech i na jiných uměleckých dílech.

Popis, který se nám dochoval prostřednictvím mýtů, je dostatečně podrobný. Nejstarší dochovaná zobrazení kentaurů jsou však ještě konkrétnější. Skvělým příkladem je známá bronzová soška v geometrickém stylu z 8. století př. Kr., která zachycuje kentaura v zápasu s Héraklem, či Diem. Na tomto malém sousoší je kentaur totiž zpodobněn jako celý nahý muž, k jehož kříži je připojena zadní polovina koně. Kompozitní bytost, jak ji známe z pozdějších uměleckých výtvorů, je mnohem mladší. V čem je skutečná podstata kentaura?

Jak už samotná podoba naznačuje, kentaur je bytost složená z koně a člověka, či lépe řečeno z člověka a koně. Člověk byl totiž hlavou celého organismu a koně ovládal. Kentauři byli podle mytologie potomky thessalského krále Ixiona, který zahořel touhou k bohyni Héře, ale nakonec se spojil jen s oblakem v její podobě. Kentauři se posléze usídlili v zemi svého otce. Jejich příbuznými byli Lapithové, kteří rovněž žili v Thessalii. Je známo, že jednou byli kentauři pozváni na lapithskou svatbu a tam začali obtěžovat lapithské ženy. To zapříčinilo válku, v níž byli kentauři poraženi a vytlačeni ze svých sídel. Útočištěm se jim staly nepřístupné horské oblasti Thessalie. Sami Lapithové však byli poraženi dórským králem Aigimiem, jemuž pomáhal dórský hrdina Hérakles. Jak krásný příklad vytlačování jedné kultury druhou …

Umělecké zpodobnění i mýtus mluví jasně. Kentaur byl vlastně dva - člověk a kůň. To, čemu dnes říkáme kentauři, bylo patrně předdórské a možná i předřecké etnikum, pravděpodobně žijící na úrovni doby kamenné, jak dokládá skutečnost, že kentauři užívali kamenné a dřevěné nástroje, nikoliv kov. Charakter kentaurské společnosti byl čistě lovecký, nikoliv zemědělský, alespoň to nevyplývá z pramenů. Podle jejich způsobu života se lze domnívat, že kentauři byli velmi staré etnikum, které neznalo kov, v odlehlých a nepřístupných oblastech žilo z důvodu ztráty původních sídel a zřejmě šlo už jen o pozůstatky původní „civilizace“. Možná šlo jen o družinu válečníků, kteří jakožto přeživší skupina potřebovali k reprodukci cizí ženy. Vlastní totiž neměli nebo nechtěli mít.

V mýtech o kentaurech se zachovaly detaily, které pomáhají přesněji určit jejich původ. Kentauři prý dovedně hráli na lyru, k tomu i zpívali a někteří se vyznali i v léčitelství. To by mohlo naznačovat, že kultura kentaurů nebyla zase tak barbarská, jak by se mohlo zdát. Prameny se shodují v tom, že kentauři žili v Thessalii, tedy v tradiční zemi koní. Thessalští koně byli proslulí svou silou, platili za jedny z nejlepších a thessalští jezdci jsou známí ještě z vojska Alexandra Velikého. Lidé - kentauři museli být s koněm velmi úzce spjati a to v životě všedním i duchovním. Nelze vyloučit, že kůň byl tímto jezdeckým lidem i uctíván. V každém případě první umělecká díla, zachycující kentaury, ukazují dokonalou souhru člověka a koně, tvorů, kteří tehdy pro ostatní svět neodmyslitelně patřili k sobě.

Kým tedy byli tito lidé? Jednou z možností je, že to bylo původní předřecké obyvatelstvo, které bylo zatlačeno příchozími Indoevropany do odlehlého koutu země. Tomu by odpovídal především způsob kentauřího života. K druhé možnosti by nás mohly dovést nálezy mykénských klenutých hrobů, které se i po pádu mykénské civilizace objevovaly právě na území Thessalie. Z toho by pak vyplývalo, že kentauři byli pozůstatky Homérových Mykéňanů - Achájů, jejichž osidlovací vlna předcházela té poslední, dórské. V tom případě by ovšem museli lidé mykénské kultury hodně klesnout na civilizačním žebříčku, neboť Mykéňané znali bronz, zemědělství i písmo. Pravda však je, že jejich společnost byla silně vojenského charakteru, ale zase ne tak, jako tomu bylo u Dórů.

Z Homérových eposů vyplývá, že Achájové zřejmě neznali jízdu na koni, ale jen koňské spřežení válečných vozů. To ovšem neznamená, že se ve vyhnanství nemohli naučit jízdě na neustrojeném koni. Nakonec, zkuste si představit, jak se asi jezdilo s válečným vozem po horách a lesích. Kentauři tak mohli ve skutečnosti být primitivní nebo pokleslou kulturou, zahnanou do divočiny, která bojovala o holý život. Tento boj zřejmě prohrála …

O kentaurech se výjimečně zmiňují i antičtí, zejména římští autoři. Plinius st. uvádí, že měl možnost spatřit mezi dary z Egypta římskému císaři malého hippokentaura (hippos– starořecky kůň) konzervovaného v medu. Naopak Lucretius existenci kentaurů logicky vyvrací s tím, že zatímco kůň je ve třech letech dospělý, člověk sotva mluví. Na druhou stranu lidé žijí mnohem déle než koně. Plútarchos pak líčí tento příběh. Pastýř kdysi přinesl korintskému tyranovi Periandrovi tvora, kterého porodila kobyla. Měl tvář, krk a ruce člověka, zbytek těla koňský. Když tvora prohlédl mudrc Thalés, rozesmál se se slovy, že rozhodně nemůže souhlasit s počínáním Periandrových pastýřů.

V antických mýtech se kromě kentaurů setkáváme i s dalšími, zpola lidskými bytostmi. Známý je Mínotauros, muž s býčí hlavou z Kréty, odkazující na býčí kult předřeckého obyvatelstva. Známá je také Sfinx, žena se lvím tělem a orlími křídly, bůh Pan s kozíma nohama a růžky i jeho pozemštější příbuzní satyrové. Vodní živel pak zastupují mořské panny a jejich mužské protějšky tritóni. Odbočíme-li ze Středomoří, pak se s velkým počtem takovýchto bytostí setkáváme zejména v Indii, kde za zmínku stojí Gandharvové. Tito Gandharvové byli božská stvoření, která měla za úkol připravovat bohům nápoj sóma. Jsou zčásti lidé a zčásti koně nebo ptáci, mají slabost pro ženy, dovedou nádherně zpívat a hrát a jsou dobrými léčiteli. Nezní to poněkud povědomě? A co víc. V eposu Mahábharáta se píše o jistém druhu lidí, kteří žijí v horách a lesích a používá se pro ně stejného jména …

Další literatura:

Hall, Jonathan M.: A History of the Archaic Greek World: ca. 1200-479 BCE, New Jersey 2006.

Martin, René a kol.: Slovník řecko-římské mytologie a kultury, Praha 1993.