Článek
Od doby, kdy si Mongolové (Tataři) podmanili Kyjevskou Rus, uplynulo již 140 let. Roku 1237 Čingischánův vnuk Batu vtrhl se sto dvaceti tisícovou armádou na ruské území, jehož moc již tehdy byla oslabená a trvale jej připojil k tatarskému chanátu, později nazvanému Zlatá horda.
Od té doby musela ruská knížata snášet poddanství a podřizovat svou autoritu mongolským chánům, kteří dokázali dovedně rozdmýchávat spory mezi knížaty a náležitě z toho těžit. Pokud se chtěl kníže ujmout svého důstojenství, ať už jej nabyl jakkoliv, potřeboval k tomu potvrzení mongolského chána. Pokud potvrzující listinu, tzv. jarlyk, získal, byl povinen odvádět Mongolům náležitou daň. Pád Kyjevské Rusi a nástup tatarské hegemonie však také vytvořil prostor pro vzestup nových knížectví, která měla později zasáhnout do dalšího vývoje vztahů mezi Rusy a Tatary.
Rozděl a panuj
Především Moskva dokázala těžit z rozdrobenosti Ruska i politiky, kterou Tataři uplatňovali na podmaněném území. Navíc mělo moskevské panství výhodnou polohu, která město chránila před nájezdy a zároveň umožňovala kontrolu obchodu, neboť na Moskvou kontrolovaném území se protínaly obchodní stezky. Ku prospěchu vlastního panství zachovávala moskevská knížata loajalitu vůči mongolskému chánovi, což jim nakonec za vlády velkoknížete Ivana I. Kality umožnilo kontrolovat výběr tatarské daně, tzv. vychodu. V jeho rukou se tak soustředilo velké množství peněz, které Moskva využívala k vlastnímu rozkvětu i k uplácení tatarských úředníků. Pragmatické spojenectví s Tatary se projevilo roku 1327, kdy proti tatarské nadvládě povstalo knížectví tverské, regionální rival Moskvy, avšak jeho odpor byl zlomen právě spojenými silami Tatarů a Moskvy. Poražený Tver, zmítaný spory o nástupnictví, se následně dostal do závislosti na Moskvě, která se mezitím stala sídlem hlavy ruské ortodoxní církve.
Rostoucí vliv, síla a bohatství Moskvy se ve 2. polovině 14. století dostaly do střetu s jinou sebevědomou expandující mocí, Velkoknížectvím litevským, jehož vojsko v letech 1333, 1339 a 1362 uštědřilo porážku Tatarům. Povzbuzeni úspěchem pak Litevci jako spojenci Tveru vypravili v letech 1368, 1370 a 1372 tři expedice proti Moskvě, avšak neúspěšně. V tomto období již měla dost svých vnitřních potíží Zlatá horda, kde se chánové střídali jako na běžícím pásu, přičemž málokterý zemřel přirozenou smrtí. Roku 1370 se faktická moc zkoncentrovala v rukou generál Mamaje, který stál u vzestupu i pádu několika svých předchůdců. Mamaj se rozhodl obnovit pevnou vládu nad pokradmu se drolící Zlatou hordou a omezit vliv moskevského knížete.
První vítězství
Vládcem Moskvy byl toho času Dmitrij Ivanovič, který nepokrytě pokračoval v upevňování mocenského postavení velkoknížectví, což Mamaj správně identifikoval jako hrozbu. Proto se rozhodl odejmout Dmitrijovi titul knížete vladimirského, což byl sice titul už spíše formální, přesto však kvůli tradici mezi ruskými knížaty vysoce ceněný a převést jej na knížete tverského. Prozíravé, avšak v očích Dmitrijových nepřijatelné. Mocenské přetahování vygradovalo roku 1377, kdy Dmitrij shromáždil spojenecké vojsko několika knížectví a vytáhl na pomoc svému tchánovi, jenž v Nižném Novgorodu čelil vojsku Zlaté hordy. Nepřítel se však neukazoval, a tak se moskevští zastavili u řeky Pjana, kde vyčkávali a notně popíjeli. Zcela opilé vojsko nečekaně napadli Tataři a rozprášili ho. Následovalo vyplnění Nižného Novgorodu a Rjazaně. Generál Mamaj, povzbuzen vítězstvím, vyslal následujícího roku vojsko, které mělo knížeti Dmitrijovi připomenout jeho závazky k tatarské říši a přimět ho k poslušnosti. Tentokrát se však Dmitrij zaskočit nenechal.
Ruské vojsko pod Dmitrijovým velením obsadilo v srpnu 1378 brod přes řeku Vozha a vyčkávalo příchodu mongolského vojska. Po dlouhém váhání se Mongolové rozhodli řeku překročit, ruské bojovníky obklíčit a zaútočit. Plán však nevyšel, neboť Rusové dokázali udržet formaci a podniknout protiútok, jemuž vojsko Zlaté hordy nedokázalo čelit a bylo téměř celé zničeno. Bylo to první významné vítězství, kterého ruská knížata dobyla. Generál Mamaj Dmitrijovu výzvu přijal a začal připravovat další tažení, které mělo vzbouřená ruská knížata zlomit.
Měření sil
Ve stejné době vyvstal generálu Mamajovi nový konkurent, jeden z Čingischánových potomků jménem Tochtamiš. O to více potřeboval Mamaj upevnit své postavení a získat nad problematickým moskevským knížetem přesvědčivé vítězství. Dmitrij byl seriózním soupeřem, jehož nebylo radno podceňovat. Proto Mamaj využil sporů mezi podrobenými knížectvími a začal dojednávat společný vojenský zásah proti Moskvě s jejími největšími rivaly, s litevským velkoknížetem Jogailem a rjazaňským knížetem Olegem II. Obě knížectví účast na tažení proti Dmitrijovi přislíbila a vypravila vlastní vojsko, avšak ani jedna z armád do nadcházejícího střetu nezasáhla. Nejasná je zejména úloha knížete Olega, který rjazaňské vojsko vyslal, ale na místo nedorazil včas a někteří rjazanští bojaři bojovali na straně spojených ruských knížectví. Může být pravděpodobné, že Oleg II. chtěl ve skutečnosti zůstat mimo a do sporu výrazně nezasáhnout. Podobně do Mamajova tábora nestihli vpochodovat ani bojovníci z Litvy.
Zatímco Mamaj tábořil na břehu Donu a čekal na příchod spojenců, shromažďoval ruské vojsko také Dmitrij. Pro blížící se bitvu s Mongoly se mu podařilo shromáždit bojovníky z většiny ruských knížectví. Nechyběly oddíly z Tveru, Vladimir-Suzdalu, Rostova, Jaroslavle, Polotsku, Beloozera, Smolenska, připojili se také někteří vazalové litevského velkoknížete a skupina mnichů – válečníků, které vyslal duchovní vůdce ruské pravoslavné církve Sergej Radoněžský. Dmitrijovo vojsko bylo připraveno k boji, když zvědové přinesli zprávu, že se blíží vojska Litvy a Rjazaně. Dmitrij dál nečekal a překročil Don, aby se s tatarským vojskem utkal dřív, než se k němu připojí blížící se posily. Přesto generál Mamaj nezůstával zcela sám. Součástí jeho vojska totiž byli janovští žoldnéři, najatí v pevnosti Kaffa (dnešní Feodosija) na Krymu.
Bohatýři na obrazu Viktora Vasněcova.
Proti přesile
Síly protivníků nebyly ani zdaleka vyrovnané. Odhaduje se, že ruská knížata čelila nejméně dvojnásobné přesile; proti zhruba 60 000 ruských bojovníků, včetně 7 000 Litevců, stálo na 125 000 Tatarů a k tomu neznámý a patrně nepříliš velký počet zkušených Janovanů. Poté, co Dmitrij překročil s vojskem Don, zaujal postavení na místě známém jako Kulikovo pole, kde svou armádu rozestavil do několika sledů. V mlhavém ránu 8. září 1380 to na budoucím bojišti vypadalo následovně. V první linii stáli elitní ruští bojovníci, druhou linii tvořila velká část ruského vojska s navazujícími křídly. V třetí linii stála záloha, připravená podpořit tam, kde by to bylo třeba. Samostatnou jednotkou pod velením Dmitrijova bratrance serpuchovského knížete Vladimíra Andrejeviče byla jízda, ukrytá v lese při levém křídle. Tento taktický manévr se ukázal být více než prozíravý. Ruská formace byla z obou stran chráněná lesem, což vylučovalo oblíbený mongolský manévr obklíčení a útoku z více stran.
Mamaj vytvořil ze svých bojovníků jednu dlouhou linii, jak bývalo obvyklé, sám však zaujal postavení na blízkém pahorku, odkud měl dobrý přehled. Napětí na obou stranách vzrůstalo, neboť ranní mlha nedovolovala započetí boje. Teprve před polednem se rozestoupila a bitva mohla začít heroickým soubojem. Tatarský válečník Temir Murza vyjel z řady, provokoval a vyzýval ruské bojovníky na souboj. Když nikdo nereagoval, rozhodl se ruskou čest proti nevěřícím hájit Alexander Peresvet, jeden z mnichů, které do boje vyslal Sergej Radoněžský. Prudký střet ani jeden z duelantů nepřežil. Zatímco bojovný mnich zůstal v sedle, nájezdník byl ze sedla vyhozen. Odvážná Peresvetova akce dodala ruskému vojsku sebedůvěru a předznamenala další vývoj bitvy.
Kdo ovládne Rus?
Obě linie postoupily kupředu. Tatarské vojsko převzalo iniciativu a vsadilo na drtivý útok, který měl odbojná ruská knížata smést z povrchu zemského. První linie houževnatě odolávala. Početní převaha nepřítele však byla velká a po tvrdém boji se zhroutila. Na řadu tak přišel druhý ruský sled. „Téhož dne v sobotu Narození svaté Boží Rodičky pobili křesťané pluky pohanské na poli Kulikově, na řece Naprjadě. I pokřiknuv kníže veliký Vladimír Andrejevič náležitě, jezdil v plucích pohanských v Tatarských, a pozlacenou tou přílbou pobleskoval, a jezdil se vším vojskem svým. I zahřměli meči ocelovými o přílby Hunovské,“ vypráví dobový pramen Zádonština, epická báseň opěvující vítězství moskevského knížete Dmitrije v bitvě na Kulikově poli. Zatím však nebylo dobojováno.
Vladimír Andrejevič vyzval bratrance a vrchního velitele Dmitrije, aby zůstal v bezpečí za provizorním opevněním a vyslal bojovníky pod velením svých věrných. Dmitrij to však odmítl a zapojil se do krvavé řeže. Aby zmátl nepřítele a odvedl pozornost, vyměnil si svou zbroj s mladým bojarem Brenokem, který pak měl v knížecí zbroji držet jeho prapor a poutat na sebe pozornost Tatarů. Sám Dmitrij v běžné zbroji pak vedl své muže v boji, zatímco nepřátelé se soustředili na knížecí zástavu. Za cenu těžkých ztrát ruští bojovníci odolávali tatarskému útoku. Nemilosrdný boj trval celé tři hodiny, když se pravé tatarské křídlo pokusilo o obchvat. Plán však nevyšel. Nyní přišla řada na ukrytou ruskou jízdu, která vyčkávala v lese. Překvapivý protiútok Tatary zaskočil a již nebyli schopni jej odrazit. Postupně se zhroutila celé bitevní linie hordy.
„… a pohané nevěřící pokryli hlavy své rukami svými. Tehda pohané spěšně všickni ustoupili. … I počali je nevěrné bíti a sekati hrozně bez milosti, a knížata jich padajíce z koní, zarachotili; a trupy tatarskými poseli pole, a krev jich tekla řekami,“líčí událost Zádonština. Prchající zbytky zničené tatarské armády pronásledovali triumfující Rusové dalších 50 km, než je nechali svému osudu. Poražený Mamaj, jenž se bitvy přímo neúčastnil, pochopil, že je bitva ztracená a z bojiště se stáhl. Jeho hlavní rival, moskevský kníže Dmitrij, od té doby zvaný Donský, bezprostředně po vyhrané bitvě v důsledku vyčerpání a velké ztráty krve omdlel, avšak přežil.
Krutá odplata
Dmitrij Donský nad vojskem hordy slavně zvítězil a významně tak posílil svou pozici vůči ostatním důležitým hráčům v regionu. Litevský velkokníže Jogaila se po Mamajově porážce stáhl a vrátil se zpět do Litvy. Rjazaňský kníže Oleg byl nucen uznat Dmitrijovu svrchovanost a podepsat s Moskvou mírovou úmluvu. Hlavního problému se ale nezbavil. Porazil sice obrovskou Mamajovu armádu, neporazil ale Zlatou hordu, kterou nyní ovládal jediný muž. Byl jím již zmíněný chán Tochtamiš, který využil porážku svého rivala ve svůj prospěch. Poražený Mamaj se uchýlil na Krym, do janovské pevnosti Kaffa. Okolnosti nejsou zcela jasné, ale byl zde patrně zabit janovskými žoldnéři, kteří nedostali zaplaceno za své služby v boji s ruskými knížaty.
Knížeti moskevskému vyvstal nový, mocnější nepřítel, který nehodlal tolerovat odstředivé tendence sebevědomé Moskvy. Proto Tochtamiš roku 1382 vytáhl proti Moskvě, aby obnovil její poplatnost Zlaté hordě. Po čtyřdenním obléhání Moskva padla. Tataři ji vyplenili, vypálili a údajně pobili 24 000 lidí. Následujícího roku porazili Tochtamišovi Mongolové Litevce v bitvě u Poltavy, čímž obnovili kontrolu nad nedávno ztraceným územím.
Vítězství na Kulikově poli předznamenalo budoucí vývoj. V průběhu 15. století Velkoknížectví moskevské nadále sílilo a podrobovalo své svrchovanosti ostatní ruská knížectví. Sto let po bitvě na Kulikově poli, roku 1480, se moskevský vládce Ivan III., vnuk Dmitrije Donského, zcela zbavil jha poddanství, když na řece Ugře přiměl ustoupit tatarské vojsko, aniž by došlo k boji. Tato událost je považována za definitivní konec nadvlády Mongolů nad Rusí.
Další literatura:
Hloušková, Kateřina a kol.: Dějiny Ruska, Praha 2017.
Drška, V. - Picková, D.: Dějiny středověké Evropy, Praha 2004.
