Nejstarší známé místo na území Čech. Proč ho Frankové obléhali a odtáhli s nepořízenou?

Nebylo to poprvé, kdy Frankové vtrhli do České kotliny. Díky svědectví tzv. Fredegarovy kroniky víme, že už někdy roku 631/2 došlo k vpádu franckého vojska na území pohanských Slovanů, žijících východně za hradbou hor a ještě dál. Řeč je pochopitelně o tažení proti Sámově říši a bitvě u Wogastisburgu. Frankové odtáhli s nepořízenou a kníže Sámo vládl svým kmenům dalších téměř třicet let, aniž by se někdo vážně pokusil rozvrátit jeho panství. Sámo zemřel patrně roku 658 a o dění na našem území nemáme zpráv dalších 164 let. Došlo v průběhu této doby k franské intervenci na českém území? Není to příliš pravděpodobné, ale vyloučit to nelze. Nevíme totiž zhola nic. Když se po dlouhé době o českém území znovu objevuje zpráva v pramenech, je to již za časů císaře Karla Velikého na počátku 9. století.

Král a císař Karel Veliký strávil desítky let na taženích ve jménu Krista a velikosti Francké říše. Bojoval s Langobardy, Maury a hned několikrát se Sasy, kteří se opakovaně vzpírali franské nadvládě. Západní Sasové znovu povstali roku 792 a brzy se k nim připojili soukmenovci východní i severní. Síla saského odporu už ale neměla takovou sílu jako v předchozích případech a povstání bylo udušeno. Nová revolta Sasů z oblasti Engern v srdci Saxonie vypukla roku 796, ale ani tentokrát nebylo úspěšné. Tíž Sasové naposledy povstali roku 804 a císaři Karlovi Velikému (od roku 800 po korunovaci v Římě) došla trpělivost. Deset tisíc Sasů nechal deportovat do franské Neustrie a uvolněné území daroval loajálním slovanským Obodritům, které si podrobil během tažení roku 789. Po třiceti letech a osmnácti bitvách skončily války se Sasy.

Roku 791 se franské vojsko vypravilo proti Avarům. O průběhu tažení se nedochovalo prakticky žádné podrobnější vyprávění, Frankové však zaznamenali fenomenální úspěch bez větších ztrát. Na jihu Avary porazil Karlův syn Pipin a plenil Pannonii. Karel bez obtíží pronikl na jejich území ze severu a postupoval dál při Dunaji, aniž by narazil na výraznější odpor. Jedna za druhou padaly avarské kruhové pevnosti. Kořist poté putovala do Cách, kde byla rozdělena a poslána Karlovým přívržencům i některým jiným vládcům, např. králi Offovi z Mercie v Británii. Franské vojsko pak volně plenilo avarské území i v letech 795 a 796. Posledním významným tažením, které Karel Veliký podnikl, i když už ne v čele vojska, ale spíš z titulu nejvyššího velitele v zázemí, bylo tažení proti jihovýchodním Slovanům. Zlomení avarské moci otevřelo Frankům cestu na území Chorvatů. Již dříve si Karel podmanil Obodrity na severu a zavázal je k placení tributu. Hlavního vítězství na jihu dosáhli Frankové roku 796, čímž učinili závislými Chorvaty z Pannonie, Slavonie a severní Dalmácie. Následně Karel vyslal Bavory a Langobardy také do Korutan a Kraňska, aby zdejší Slovany přivedli pod franskou svrchovanost. K podmanění došlo, nikoliv však k pevnému připojení k říši. Do Karlovy pokladnice měl putovat pravidelný tribut jako i v jiných případech.

Když Karel Veliký zlomil odpor Sasů, na jihu vyřešil problémy s Avary a na severu si spojenectvím zavázal Obodrity, mohl svou pozornost upřít dál na východ, kde žilo dosud nepodmaněné slovanské obyvatelstvo. Jeho země, chráněná horami a hustými hvozdy, byla jako klín vražena do již opanovaného území. Kdo tehdy Českou kotlinu obýval? Mohli bychom říci, že staří Čechové, ale mnohem výstižnější bude, když se přidržíme dobového označení Bohemané, jež má oporu i v pramenech. Ačkoliv Kosmas uvádí, že Čechy obývala řada kmenů, mezi nimi např. Lučané, Děčané, Lutoměřici či Pšované, z pohledu širších souvislostí, analogií a nemnoha dochovaných pramenů, lze o takové struktuře pohanských Čech pochybovat.

Teorii o českých kmenech přesvědčivě a logicky zpochybnil profesor Dušan Třeštík, který upozornil, že pokud jde o Kosmu, údajné „kmeny“ jsou převážně pojmenovány podle hradských center Přemyslovců, která vznikla až za vlády Boleslava I.. Pokud by v Čechách 8. a 9. století různé kmeny skutečně existovaly, pak by se muselo jednat o etnické a politické entity tak, jak je tomu i v ostatních případech napříč Evropou. Takové celky by Frankové jistě znali a franské prameny by se o nich zmiňovaly. Jenomže prameny vždy zcela čitelně a konkrétně mluví pouze o kmeni jediném, o Bohemanech, kteří sami sebe nazývali Čechy. Proti interpretaci Kosmových „kmenů“ hovoří také starší prameny zahraniční provenience. Dobře informovaný Geograf bavorský mluví v 9. století jednoznačně pouze o Becheimare (Bohemanech), kteří mají 15 měst a umisťuje je mezi Srby (Lužické) a Moravany. Podobně hovoří koncem 9. století také Alfréd Veliký ve svém překladu Orosiových „Sedmi knih dějin proti pohanům“. Orosiův popis Germánie Alfréd vypracoval zcela nově, podle aktuálních znalostí a geopolitické situace ve Střední Evropě a o našem prostoru uvádí, že „západně od těchto Maroarů [Moravanů] jsou Thyringové [Durynkové] a jistí Behemani [Bohemané] …“.

Pozornost Karla Velikého se nově upřela k zemi Bohemanů, která dosud nepodléhala císařově vůli. Vládce sám se pro pokročilý věk již nehodlal účastnit, proto roku 805 vyslal na východ svého nejstaršího syna Karla, aby franské moci Bohemany podrobil. Samozřejmě nevíme, co přesně mělo být cílem tažení, zda pevné připojení k říši, christianizace nebo pouhé zavázání pohanů k placení tributu. V každém případě se zřejmě nejednalo o malou výpravu. Podobně jako v minulosti, kdy do České kotliny táhli Římané proti Marobodovi či Dagobertovi Frankové proti Sámovi, mělo i vojsko Karla Velikého proniknout do Čech ve třech proudech a zde se pak spojit. První voj náležel Sasům a postupoval přes Krušné hory patrně Nakléřovským průsmykem a odtud dál údolím řeky Bíliny. Císařův syn Karel stál v čele druhého voje, který zřejmě po tzv. královské cestě překročil pomyslnou hranici ve Smrčinách na Chebsku a podél Ohře na určené místo. Třetí voj tvořily sbory Bavorů, Alamanů a Burgundů pod vedením Adulfa, prefekta bavorské marky a Werinhara, prefekta nové marky avarské, kteří své muže pravděpodobně vedli Zlatou stezkou přes Šumavu k dnešním Strakonicím (možná též Všerubským průsmykem) a dál na sever k řece Ohři, kde se měly všechny tři franské proudy setkat.

Kde se měly invazní proudy setkat? Bylo to prý někde u řeky Ohře, logické se jeví shromáždění poblíž soutoku s Labem. „A ona tři vojska dorazila společně k řece, kterou nazývají Ohře, odtud táhla ke Canburgu, onen oblehla a zpustošila krajinu vůkol na té straně Labe i za Labem,“ uvádí jeden ze dvou klíčových pramenů k celé události Chronicon Moissacense. Frankové plenili a pálili, snažili se Bohemany přimět k boji, ale příliš se jim to nedařilo. „Po 40 dnů pustošil a pálil onu krajinu a zabil knížete jejich jménem Lecho,“ vypráví o tažení Karla mladšího druhý zásadní pramen Annales Mettenses priores. I když Bohemané ztratili svého knížete (Lecho, též Becho mohlo být jméno, ale stejně pravděpodobná je i možnost, že šlo o titul lech), k rozhodujícímu střetu nedošlo. Z celého franského tažení k nám doznívá jediná událost. Obléhání hradu Canburg …

Karlovo vojsko mělo zemi Bohemanů pustošit po čtyřicet dnů. Jde o spolehlivý časový údaj, nebo by se mohlo jednat o biblický příměr? Řekněme, že Frankové, ve snaze zlomit domácí odpor a přimět Bohemany k boji, strávili v České kotlině celý měsíc, možná déle. Akční rádius invazní armády byl poměrně široký. Času měli Frankové dostatek, výboje a pronásledování mohly zasahovat i poměrně daleko od předpokládaného místa setkání. Kdy došlo k obléhání Canburgu? Bylo hradiště obléháno hned od začátku po dobu oněch čtyřiceti dnů? Nebo k němu Frankové dorazili až později, když se sem uchýlila bohemanská domobrana? A nebo šlo o poslední zoufalý pokus o dosažení alespoň nějakého výsledku tažení? Byl snad Canburg sídlem jednoho z bohemanských velmožů, snad onoho zabitého Lecha?

Bohemané se přímému střetu vyhýbali a odmítali se s Franky utkat v bitvě. Patrně se stáhli do nepřístupných oblastí země, vyhledali bezpečí za zdmi mohutných hradišť, vyloučit rozhodně nelze ani vedení partyzánské války. Záškodnické akce, noční přepady či kladení pastí, to vše Frankům značně znepříjemňovalo život. Pálili a pustošili, snažili se domorodce vyhladovět, nakonec se ale jejich taktika obrátila proti nim. Karel jistě nepočítal s tím, že bude expedice trvat tak dlouho, nebyl připraven na dlouhé obléhání ani nahánění nepřítele po lesích. Patrně se dostavily potíže se zásobováním a brát nebylo odkud. Karlovy sbory nakonec odtáhly s nepořízenou. Byl to tak trochu debakl, proto se o celém tažení kronikáři moc nerozepisují.

Vládce na vrcholu moci, jakým Karel Veliký byl, ale tak lehce své plány neopouštěl. Hned následujícího roku 806 se do Čech vypravila nová vojenská expedice, tentokrát pod velením císařova mladšího syna Pipina. Ten vedl proti Bohemanům vojsko složené z Bavorů, Alamanů, Burgundů a Langobardů, což opět napovídá cosi o způsobu vedení útoku. Nevíme, zda došlo k nějaké rozhodující bitvě, ale tentokrát se Bohemané podvolili a zavázali se říši, ve prospěch Bavorska, odvádět požadovaný tribut.

Hradiště Canburg je prvním a nejstarším místem, ležícím na území dnešních Čech, které známe jménem. To je samozřejmě potěšující, i když to nemění nic na faktu, že dodnes nevíme, kde onen pevný Canburg ležel. Mohlo to být poblíž soutoku Labe a Ohře, kdesi v Polabí a nebo úplně někde jinde. Z jediné pramenné zmínky v Chronicon Moissacense toho mnoho vyčíst nelze. První pokusy o lokalizaci Canburgu byly učiněny v 19. století. S první seriózní teorií přišel August Sedláček, který se pokusil Canburg ztotožnit s Hradskem u Mšena v blízkosti obce Kanina, kde se v raném středověku rozkládalo mohutné slovanské hradiště. Zastáncem této teorie byl také archeolog Miloš Šolle, jenž na Hradsku prováděl výzkum v letech 1965 – 1974. Jenomže možných lokalit je víc. Nedaleko Litoměřic leží na pravém břehu Labe Tříkřížový vrch s protilehlým vrchem Hrádek, kde byla prokázána existence významného a dobře opevněného sídliště s masivními valy, dodnes dosahujícími výšky 12 – 15 metrů. Podle zdejších nálezů keramiky lze osídlení datovat na přelom 8. a 9. století.

Alternativu, i když nepříliš pravděpodobnou nabízejí také nedaleké Lovosice a zmiňován bývá i Mělník. Podle Jiřího Slámy by mohlo být Canburgem také Šárecké hradiště, jež v raném středověku hrálo významnou úlohu jako lokální mocenské centrum. Od soutoku Ohře a Labe je to pouhý den pochodu, navíc krajinou bez překážek v podobě vodních toků. Pro franské vojsko by tak mohutné hradiště v Šárce bylo snadno dosažitelné. Zánik tříhektarového hradiště se datuje ke konci 9. století. V souvislosti s lokalizací Canburgu se také uvažuje o vrchu Oškobrh, Kanínu u Libice nad Cidlinou či Hradci u Kadaně.

Další literatura:

Collins, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000, Praha 2005.

Hägermann, Dieter: Karel Veliký: Vládce západu, Praha 2002.

Charvát, Petr: Zrod českého státu 568 – 1055, Praha 2007.

Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů, Praha 2003.