Tours, 732: Epochální bitva, v níž Frankové zastavili expanzi Arabů do Evropy

V bitvě u Tours, známé též jako bitva u Poitiers, se protnuly zájmy dvou expandujících říší, francké a arabské. Oba aktéři měli zájem co nejvíce rozšířit svou moc a zvětšit jím ovládané území. Velmi atraktivními se jevily zejména kraje na jihu dnešní Francie a z pohledu Arabů pak také jakékoliv území, kam až byli schopni postoupit. I proto se vypravilo arabské vojsko umajovského chalífátu na sever, kde dosáhlo až k řece Loiře. Zde, mezi městy Tours a Poitiers, však narazilo na odpor Franků, jejichž panství představovalo první skutečnou říši Západu od pádu římského impéria. Bylo vlastně jen otázkou času, kdy k takovému střetu dojde. Osudový den nadešel v průběhu října roku 732.

Bylo to právě sto let od smrti proroka Mohammeda, když Arabové při své expanzi dosáhli nejsevernějšího bodu, kraje mezi městy Poitiers a Tours. Během uplynulých sta let si muslimští nájezdníci podmanili celý Přední Východ, Persii a Mezopotámii a celou severní Afriku, takže Byzantské říši zbyla za Bosporem pouze Malá Asie. Počínaje rokem 711 započali Arabové vpádem do visigótské Hispánie s dobýváním evropského kontinentu. V dobyté Hispánii vznikla nové provincie Al-Andalus. Přibližně roku 718 překročila arabská vojska Pyreneje, podmanila si visigótskou Septimanii a od roku 720 pevně obsadila město Narbonne. Zde se také usadil umajovský místodržitel provincie. Narbonne, antické město s velkým přístavem a pevnými hradbami, se stalo na dlouhou dobu opěrným bodem arabských výbojů.

Brzy padla do rukou Maurů i další jihofrancouzská města, ovšem s výjimkou Toulouse, které nájezdníci roku 721 oblehli, utrpěli však nečekanou a tvrdou porážku od akvitánského vévody Euda. Nájezdy stále hlouběji do Galie však neustaly, a tak už o čtyři roky později nacházíme arabské nájezdníky u města Autun v Burgundsku. Další postup Arabů byl ale znesnadněn vnitřními problémy na území dobyté Hispánie, kde noví páni museli čelit houževnatému odporu křesťanů v asturských horách. Ještě mnohem větší problém představovala revolta Berberů, kteří byli jako arabští spojenci usazeni v západních Pyrenejích, aby je střežili. Berbeři, nespokojení s tím, jak s nimi Arabové zacházeli, uzavřeli spojenectví s akvitánským vévodou Eudonem a vytvořili na severovýchodě poloostrova vlastní stát. Obnovit jednotu dokázal až Abdul Rahman al-Gháfiqi, od roku 730 nový místodržitel provincie Al-Andalus s titulem emíra. Když se vypořádal s hrdými Berbery, přišla řada na odbojného akvitánského vévodu, který stál v cestě dalšímu arabskému postupu. Psal se rok 732.

Vévoda Eudo shromáždil své vojsko u Bordeaux, byl však poražen a město vydrancováno. Nedlouho poté došlo k další bitvě na řece Garonně, kde akvitánskou armádu roznesli Arabové na kopytech. Eudo neměl jinou možnost než požádat o pomoc Karla Martela, majordoma Francké říše, svého dosavadního nepřítele.

V době, kdy Arabové překročili Pyreneje, nabývala Francká říše pomalu, ale jistě zpět svůj starý lesk. Bylo to zásluhou jediného muže, Karla Martela, majordoma říše a faktického vládce země. Francká říše byla v 1. čtvrtině 8. století nejednotná, rozdělená na Austrasii a Neustrii, kde každá měla svého majordoma, tedy výkonného správce království. Kromě toho existovala také zcela nezávislá území, která dříve byla součástí říše, nyní však vedla samostatný život. To byl třeba příklad Burgundska či Akvitánie. Merovejští králové nedokázali proti mocným aristokratům prosadit vlastní autoritu a byli jen loutkami v rukou nejmocnějších. Roku 715 se po svém otci Pipinovi stal austrasijským majordomem jeho nemanželský syn Karel, od 9. století příhodně zvaný Martellus – Kladivo.

Značnou moc a respekt si vydobyl již Karlův otec. Syn se vydal v jeho šlépějích. Nejprve skoncoval s ambicemi Neustrijců a rozhodným vítězstvím u Vincy roku 717 i obratnou politikou podřídil Neustrii své vůli. Loajalita Neustrie umožnila Karlovi řešit problémy na východní hranici, za Rýnem, kde žili Sasové, Alamani, Durynkové a Bavoři. Všechny tyto kmeny se kdysi zpovídaly franskému králi, který jim nechával dostatečnou autonomii, avšak nyní představovaly pro Franky reálné nebezpečí. Tak se Karel roku 720 vypravil proti Sasům a o pět let později si podmanil i ostatní kmeny za Rýnem. Jestliže Karel Martel pevně začlenil kmeny za Rýnem do franské sféry vlivu, pak jeho vnuk Karel Veliký pohanské Germány zlomil a ovládl úplně.

Kolem roku 730 vstoupil Karel Martel do otevřeného konfliktu také s Akvitánií na jihu, kde vládl vévoda Eudo, jehož čerstvým spojencem byli vzbouření Berbeři. Eudo z Akvitánie se ale nedlouho poté ocitl v kleštích. Z jihu musel čelit nájezdům Maurů, na severu o sobě dávalo vědět Franské kladivo. Když byl Eudo dvakrát krátce po sobě poražen Araby, obrátil se na severního nepřítele s prosbou o pomoc.

Žádost vévody Euda Karel vyslyšel, avšak s jednou podmínkou. Vévoda i s celou Akvitánií uznají svrchovanost Francké říše, tedy Karla Martela. Eudo musel souhlasit. Pro Karla Martela nebyl nadcházející střet se silami umajovského chalífátu ničím překvapivým, nepochybně měl dostatek informací o dění v Hispánii i o arabských nájezdech za Pyreneje, do někdejší římské Galie. Měření sil bylo jen otázkou času. Proto Karel potřeboval disponovat dostatečně silnou disciplinovanou armádou, kterou by mohl proti nepříteli kdykoliv nasadit. Nejen proti Arabům, ale i proti Germánům za Rýnem. To ovšem vyžadovalo dostatek prostředků na její zaplacení. V podstatě jediným dostupným zdrojem majetku tehdy byly kláštery, a tak jim Karel bez zábran odnímal část majetku, jíž obratem ruky postupoval svým věrným za vojenskou službu. Nepohnuly jím ani výhrůžky exkomunikací.

Franské vojsko bylo jedinou silou na území někdejší Západořímské říše, která se mohla postavit arabské expanzi. Naopak Arabové nespatřovali ve Francích žádnou vážnější hrozbu, natož pak v ostatních „národech“. Proto se v mnoha menších rozptýlených oddílech pohybovali od jihu k Loiře na severu a plenili. Hlavní těleso armády postupovalo pomaleji. Mozarabská kronika z roku 754 uvádí i hlavní cíl arabského tažení roku 732, totiž bohaté město Tours s hrobkou sv. Martina, nejvyhledávanější poutní místo na Západě: „Když Abd ar-Rahman pronásledoval Euda, rozhodl se vyplenit Tours zničením tamních paláců a vypálením jeho kostelů,“ píše se v Mozarabské kronice. Ať už tuto skutečnost ohlásili Karlovi zvědové, nebo sám takový vývoj předpokládal, zamířil i mocný majordomus k Tours. Moc dobře věděl, že jeho strategickou výhodou může být okamžik překvapení a vhodný výběr místa bitvy. Proto musel být u Tours první.

Zatímco Karel Martel svolával ze všech krajů posily s významným podílem zkušených veteránů z předchozích válek, Arabové mu nevědomky poskytovali potřebný čas. K Tours rozhodně nespěchali. Zatímco menší oddíly cestou plenily, hlavní armáda postupovala se zavazadly velmi pomalu. Významné zdržení znamenalo také čekání na žně, neboť Arabové potřebovali krmivo pro svou početnou jízdu. Mezitím Karel shromáždil své vojsko, s nímž se vydal k Tours. Ne však po silnicích, těm se vyhýbal, ale kopcovitým terénem. Životně důležitou úlohu pro něj hrálo utajení. Jižně od Tours, blíže k Poitiers, našel Karel ideální terén, kde mohl odolávat Arabům. Franské vojsko zaujalo postavení na kopci a zformovalo se do pevně semknutého čtverce, skryto za stromy, které Arabům zabraňovaly určit velikost franského vojska a plně využít síly jezdectva.

Když Arabové konečně minuli Poitiers, ke svému překvapení narazili na franskou armádu. Pokud chtěli dosáhnout cíle cesty a napadnout Tours, museli se s Franky utkat. Pro nevýhodnost terénu se jim do bitvy moc nechtělo a podle Mozarabské kroniky podnikali celých sedm dnů proti Frankům menší výpady. Nakonec emír Abdul Rahman zavelel ke generálnímu útoku, avšak „lidé ze severu zůstali nehybní jako zeď, držíce pohromadě jako ledovec v chladných krajích. Mrknutím oka Araby zničili mečem.“ Frankové nezakolísali ani jednou, ačkoliv útoky Arabů byly tvrdé a opakované, s nasazením pěchoty a zejména těžké jízdy, na jejíž drtivou sílu Abdul Raman spoléhal.

Frankové bojovali výhradně jako pěchota. Tváří v tvář obávané arabské jízdě dokázali obstát. Musíme obdivovat válečnický um, odvahu a disciplinovanost Martelových mužů, kteří ani jednou neporušili čtvercovou formaci. Karel se však nedržel pouze defenzivní taktiky. Podle anonymního arabského kronikáře vyslal uprostřed druhého dne bitvy oddíl franských zvědů do muslimského tábora, aby osvobodili co nejvíce otroků a rozpoutali v nepřátelském táboře zmatek. Tento trik se odvážnému majordomovi povedl. Část arabské jízdy se stáhla z boje, aby řešila problém v zázemí. Ostatní arabští bojovníci však tento odliv sil považovali za ústup a houfně se k němu začali připojovat. Franské i arabské prameny uvádějí, že ve chvíli, kdy se Abdul Rahman pokoušel zabránit hromadnému ústupu, byl Franky zabit. Arabská armáda se zhroutila. Dokonce ani ve chvíli, kdy se dal nepřítel na ústup, neporušili Frankové svou formaci kvůli pronásledování. Karel dokázal udržet své muže v pevné formaci až do druhého dne, neboť očekával další útok. Boj ale skončil a Frankové zvítězili.

V bitvě u Tours se ukázalo, jak důležitá je disciplinovanost mužů ve chvíli, kdy je pěchota podrobována útokům jízdy. Karel dokázal své muže udržet a neporušit řady. Opak se mohl stát osudovou chybou, jak o tom vypráví příběh bitvy u Hastings roku 1066, kdy Anglosasové ve střetu s Normany porušili formaci neuváženým pronásledováním a byli zničeni.

Arabská armáda se během noci spěšně potichu stáhla, takže Frankové později nalezli opuštěný arabský tábor se všemi stany a vybavením. Vítězství Franků bylo úplné a Karel Martel jej později ještě několikrát zopakoval. Arabové se v blízkosti Tours již nikdy neobjevili, svých výbojů na jihu Galie se však nezřekli. V čem tkvěla příčina jejich porážky? Problém jistě nelze hledat v síle obou armáda. O počtu nasazených bojovníků nemáme žádná soudobá čísla, reálný odhad však počítá zhruba s vyrovnanými silami 30 000 mužů na každé straně. Mnohem závažnější je ale fakt, že arabské velení udělalo několik strategických chyb.

Arabové od počátku Franky podceňovali a nepovažovali je za rovné soupeře. Abdul Rahman také špatně vyhodnotil situaci, když předpokládal, že Frankové nepodpoří původně znepřátelené Akvitánce. A za druhé, zcela selhali arabští zvědové, emír zřejmě vůbec nepovažoval za nutné sledovat pohyb nepřítele. Pokud by tak učinil, zbavil by Franky jakékoliv šance na vítězství. Mohl soustředit své síly, nezdržovat se pleněním a pouze s jízdou vyrazit proti Frankům dřív, než mohli soustředit své síly. To se však nestalo a arabská expanze tak byla zastavena. Nyní konečně začali Arabové brát franskou moc vážně.

Poučení z bitvy u Tours si vzal i Karel Martel. Bez ohledu na vítězství, kterého dosáhl se svou pěchotou, začal s reformou vojska a začal cvičit těžkou jízdu, jež dosud ve franském vojsku nehrála žádnou roli. Výcvik jízdy probíhal tak, aby se její síla a rychlost útoku vyrovnala obranyschopnosti pěchoty. Budování těžké franské kavalerie, provázené postupným navyšováním nasazení jízdy v boji a výběr daní u Sasů v podobě koní, trvalo po celou dobu Karlova života i vlády jeho syna Pipina. Když převzal moc Karel Veliký, mohl se již opřít o mocné jezdectvo, před nímž neobstál nikdo v tehdejší Evropě.

Karel Martel se utkal s Araby ještě několikrát. Roku 735 zasáhl proti Arabům v Akvitánii a roku 737 v Provence, kde je opět na hlavu porazil v bitvě u Arles. Provence Arabové ovládli v době, kdy Karel válčil s Alamany a Bavory za Rýnem, nyní se však museli stáhnout a jediné, co jim zůstalo, byl opěrný bod v Narbonne. Tažení proti Arabům na jihu vždy měla pro Karla i přidanou hodnotu. V prvé fázi vyhověl žádosti o pomoc v boji s muslimy, aby v zápětí území zbavené nájezdníků podřídil své autoritě. Na sklonku svého života se tak stal pánem celého jihu a pouze smrt mu zabránila v tom, aby Araby zcela vytlačil zpět za Pyreneje.

Bitva u Tours roku 732 reprezentuje v evropských dějinách osudový milník, symbolizující vítězství křesťanského Západu nad muslimským Východem. Bylo tomu tak doopravdy? Přinejmenším arabští dějepisci si to nemyslí a o bitvě referují stejně jako i o jiných střetech té doby a zdůrazňují především mučednictví padlých, bez ohledu na událost. Bylo vítězství Karla Martela onou epochální bitvou, která určila další kurs dějin? O tom se historikové dohadují už téměř dvě staletí. Bitva nepochybně představovala rozhodující faktor pro vznik velkolepé karolinské říše a dominantní postavení Franků v Evropě. A ano, na arabské výboje toto vítězství mělo nezanedbatelný vliv, definitivní vytlačení Arabů za Pyreneje si však přece jenom žádalo víc než jednu porážku. Franské vojsko Karla Martela vytvořilo hráz proti arabské expanzi, nicméně svou roli sehrály i další aspekty, související především s vnitřními záležitostmi arabské říše.

Význam bitvy u Tours vnímali už její současníci. Mozarabská kronika z roku 754 i pokračovatel Fredagarovy kroniky připisují ze zřejmých důvodů vítězství Karla Martela prvořadý význam ve světových dějinách a Karla označili za zachránce křesťanství. V tomto duchu hovoří i mnoho moderních historiků, počínaje Edwardem Gibbonem v 18. století. Ti považují Martelovo vítězství za určující faktor vývoje evropské i celé západní civilizace. Pokud by Karel neuspěl, kdo by se potom islámu postavil? Nebylo by Karla Velikého ani Svaté říše římské … V západní historiografii se však utvořil i druhý proud, který zastává názor, že úloha bitvy u Tours bývá přeceňována a předkládá oprávněnou otázku, zda Karel Martel zastavil skutečně invazi, nebo jen kořistnický nájezd Arabů. Martelovo rozhodující vítězství považují za historický mýtus, nemající žádný zásadní vliv na budoucí děje.

Další literatura:

Bennet, M.- Bradbury, J. – Devries, K. – Dickie, I. – Jestice, P.G.: Bojové techniky středověkého světa, Praha 2007.

Cawthorne, Nigel: Největší bitvy v dějinách, Brno 2007.

Collins, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000, Praha 2005.

Tauer, Felix: Svět islámu, Praha 2006.