Svatopluk, nejmocnější velkomoravský kníže, vládl Čechům, drtil Maďary i Němce. Dnes ho zná málokdo

Podobně jako předchozí velkomoravská knížata z dynastie Mojmírovců i Svatopluk vystupuje z temnoty dějin náhle, již jako dospělý muž jistého postavení. A jak jinak než v souvislosti s vojenskými aktivitami východofranckého krále, jímž byl tehdy Ludvík II. Němec. Příběh Svatoplukův se začal psát jako jeden z mnoha roku 869, kdy král Ludvík vytáhl s velkou výpravou proti Moravanům, kteří se vzpírali jeho vůli. Cílem samozřejmě bylo zlomit vládce, což byl Rostislav jako svrchovaný panovník Velké Moravy a jeho spoluvládce, synovec Svatopluk, jenž vládl v Nitranském knížectví. Východofrancký král si počínal obezřetně a proti každému zvlášť vyslal vojsko. Zatímco sám vedl Franky a Alamany proti Rostislavovi, jeho nejstarší syn Karloman pochodoval v čele bavorských válečníků proti Svatoplukovi. První zpráva o Svatoplukovi tak nepřímo hovoří jako o plnohodnotném soupeři, jehož moc bylo třeba zlomit. Vzápětí se pak dozvídáme, že oba Mojmírovci obstáli a Frankové se museli spokojit s pleněním venkova.

Uběhl sotva rok, když se o Svatoplukovi dozvídáme znovu a opět z Fuldských análů, neocenitelného pramene k dějinám Východofrancké říše a jejímu vztahu ke Slovanům za východní hranicí: „Rostislavův synovec Svatopluk, staraje se o vlastní prospěch, odevzdal se spolu s královstvím, které držel, Karlomanovi.“ Co přesně to o Svatoplukovi vypovídá. Na první pohled nic moc, avšak zhodnotíme-li letopiscův zápis v širších souvislostech, nabírá Svatoplukův obraz mnohem plastičtější podoby. Krátce před tažením proti Slovanům totiž vážně onemocněl Ludvík II. Němec, a tak se velení vojenské výpravy ujali jeho synové Karel Tlustý a Karloman. Vzápětí, po demonstrativním plenění, které rozhodně nemohlo u moravského vládce vyvolat takové obavy, aby jednal s nepřítelem o kapitulaci, se dozvídáme, že Svatopluk jedná s Karlomanem o poddanství. Proč tak najednou? Existovala jistá pravděpodobnost, že král zemře a jeho nástupcem bude právě Karloman. Jednat s budoucím králem, nikoliv o poddání se, ale spíš o vzájemné pomoci, to by už smysl dávalo. Svatopluk patrně nabízel podporu budoucímu králi a za to požadoval uznání sebe sama jako vládce celé Moravy. Svatopluk tak prokázal značnou dávku prozíravosti, zároveň ale také věrolomnosti vůči Rostislavovi.

O zradě se pochopitelně dozvěděl Rostislav, veřejně však proti Svatoplukovi nevystoupil. To, stejně jako samotný Svatoplukův sebevědomý akt, napovídá tomu, že za Svatoplukem musela stát silná skupina moravských velmožů, která jej podpořila. Nelze však vyloučit, že Svatoplukovo sebejisté chování se opíralo i o argumenty mnohem hlubší. Rostislav se stal knížetem z vůle krále Ludvíka Němce, nevíme však, zda by byl knížetem i bez vnějšího zásahu. Co když se měl stát Mojmírovým nástupcem Svatoplukův otec? Pak by mnohé dávalo smysl; Svatoplukova spoluvláda, silná skupina jeho přívrženců i jeho sebevědomí. A co na to Rostislav? Středověk znal na zradu jedinou odpověď. Tvrdou odvetu zpečetěnou krví. Alespoň tak o tom vypráví letopisy z Fuldy.

Oficiální říšské prameny vypráví o tom, jak Svatopluk obdržel od Rostislava pozvání na hostinu, pravým důvodem ale mělo být vlákání Svatopluka do pasti a jeho následné odstranění. Neboť ale měl u Rostislavova dvora své přívržence, o chystaném úkladu se dozvěděl a pod záminkou lovu z Rostislavova sídla uprchl, či možná lépe řečeno, sám vylákal strýce mimo bezpečí pevných hradeb. Kníže Rostislav měl prý věrolomného synovce pronásledovat, sám však padl do pasti. Svatopluk už na něj čekal. Rostislav byl zajat a vydán do rukou Karlomana, jenž nechal moravského knížete převézt do Řezna.

Tato událost na Svatopluka nevrhá příliš dobré světlo. Na druhou stranu však jeho chování nijak nevybočovalo z obyčejů té doby. Je pravděpodobné, že odstranění Rostislava bylo součástí dohody s Karlomanem. Svatopluk patrně dohodě důvěřoval a předpokládal, že i Karloman splní svou část smlouvy, totiž že podpoří Svatopluka jako vládce celé Moravy. V tomto bodě se ale ukázal být jeho odhad chybným.

Karloman využil vzniklé situace a vpadl s vojskem na Moravu, kde se po odstranění knížete nesetkal s žádným odporem. Obsadil všechny pevnosti, uloupil zlatý poklad Mojmírovců a místo toho, aby podepřel Svatoplukův nárok, ustanovil nad Moravou dva správce, franská hrabata Wilihelma a Engelšalka. Sám Svatopluk se sice mohl vlády ujmout, Moravané jeho vládu bez protestů přijali, avšak s Franky za zády. O několik měsíců později skončil v zajetí sám Svatopluk, když byl franskými hrabaty obviněn z porušení věrnosti vůči králi. Že by další Svatoplukova zrada? Nikoliv. Hrabata jej očernila neprávem, aby se sama zmocnila vlády nad Moravou. To byla pro Svatopluka tvrdá lekce, kterou si dobře zapamatoval. Pokud do té doby věřil v dohodu s Franky, tato událost jeho myšlení změnila. Později se všem nelítostně pomstil.

Když Svatopluk zmizel, začalo na Moravě živelné povstání. Moravané se totiž domnívali, že je Svatopluk mrtvý. Frankové byli zaskočeni, jedna pevnost za druhou padala do rukou povstalců, překvapen byl i Karloman, kterému došlo, že bez Svatopluka to nepůjde. Svatopluka tedy propustil a daroval mu patrně část nedávno uloupeného velkomoravského pokladu. Svatopluk se ale poučil a královským pozlátkem se nedal oklamat. Opět se ukázala jeho odvaha a prozíravost, snoubící se s darem úskočnosti. Nabídl Karlomanovi, aby mu svěřil franské vojsko, s nímž vytáhne na Moravu a obnoví pořádek. Král souhlasil a Svatopluk v čele Franků brzy přitáhl k ústřednímu velkomoravskému hradišti v Mikulčicích. Zde si vymohl přístup do pevnosti a k Frankům už se nevrátil, tedy jako jeden z nich. Když Frankové Svatopluka znovu spatřili, bylo to v čele Moravanů, kteří nic netušící královské vojsko zcela zničili. Svatopluk učinil důkladně tak, aby Karloman nemohl úder vrátit. Nyní byl bez vojska a moravský kníže získal potřebný čas ke konsolidaci vlastních sil a navázání spojenectví.

Během překotných událostí roku 871 se naplno ukázala síla Svatoplukovy osobnosti se všemi klady i zápory. Jakákoliv cesta k cíli byla pro Svatopluka dobrá. Své plány dokázal uskutečňovat s pozoruhodnou důsledností a sveřepostí. Zničení Karlomanovy armády položilo základ Svatoplukova trvalého úspěchu a zcela smylo dřívější zradu. Dalším jeho krokem bylo vyhnání franských kněží. V následujících letech Svatopluk uštědřil Frankům a jejich spojencům tolik vojenských porážek na moravském i říšském území, že nakonec nezbylo Ludvíku Němcovi nic jiného, než požádat Moravany o mír. Svatopluk se naopak zasadil o to, aby Ludvík propustil z žaláře biskupa Metoděje a vrátil ho pod Svatoplukovu ochranu, což posvětil sám papež. Následně Metoděj stanul v čele moravské církve a teprve poté byl zpečetěn roku 874 ve Forchheimu mír.

Svatopluk tak obstál proti Východofranské říši a mohl se věnovat budování vlastního státu, který expandoval do všech světových stran. Svatopluk se tak ukázal být i schopným diplomatem. Za zmínku jistě také stojí, že navázal spojenectví s kmeny v Čechách, což mimo jiné vedlo ke křtu přemyslovského knížete Bořivoje I. na moravském Velehradě roku 877. Svatopluk si vedl dobře i při vytváření církevní správy, což bylo završeno roku 880 papežskou bulou Industriae Tuae, která z Metoděje učinila arcibiskupa a z Velké Moravy léno Svatého stolce, což znamenalo plné zrovnoprávnění s Východofranckou říší.

K narušení míru došlo roku 882, kdy synové již mrtvých hrabat Wilihelma a Engelšalka vznesli nárok na správu Východní marky (dnes část Rakouska) proti Svatoplukovi, který držel ochrannou ruku nad územím spřáteleného knížete. Letopisy praví, že Svatopluk „dobře pamětliv toho, kolik pohrom vytrpěl se svým národem od předků těchto hochů“a také „přátelství a přísahy, jež ujednal …, vytrhne, aby se pomstil za to všechno a dosáhl toho“. Svatopluk si dobře pamatoval zradu hrabat a nyní měl možnost splatit i s úroky. Mladíky nechal zmrzačit, jejich statky vyplenit a spálit. Následně pak o tom informoval nového krále Karla III. Tlustého, zatímco pokořená hrabata hledala pomoc u Arnulfa, syna Karlomanova a pána Korutan. Ten se proti Svatoplukovi spolčil s Bulhary a přiměl je k nájezdu na Moravu.

Svatopluk nebyl z těch, kteří by si dali diktovat a nechat se zastrašit. Shromáždil veliké vojsko a důkladně vyplenil oblast jižně od Dunaje, tzv. Panonii (dnešní Maďarsko), kterou po porážce hrabat již natrvalo připojil k Moravě. Byl to první z velkých neúspěchů, které Arnulf zakusil při měření sil se Svatoplukem. Skutečnost potvrdil východofranský král roku 884 a rok poté došlo i ke smíru s Arnulfem, jenž se roku 887 stal novým králem. Následujícího roku, po smrti Bořivoje, se Svatopluk stal svrchovaným vládcem nad Čechami, což mu Arnulf potvrdil, nic to ale neměnilo na skutečnosti, že v letech 892-3 opět vytáhl proti Svatoplukovi. Ani za podpory četných spojenců, včetně Maďarů, ale Arnulf neuspěl. Svatopluk dokázal, že je schopným vojevůdcem i respektovaným vládcem skutečně Velkomoravské říše.

Svatopluk zemřel roku 894 jako nejmocnější kníže, vládnoucí velké středoevropské říši, která pod jeho správou dosáhl svého největšího rozmachu. Byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos zaznamenal příběh o tom, jak Svatopluk na smrtelné posteli nabádal své syny k jednotě, neboť jedině tak mohli ubránit otcovu říši. Přesto již krátce po jeho smrti začal postupný rozpad říše, která za svou velikost vděčila právě Svatoplukovým schopnostem. Svatopluk se během svého dlouhého života z mnohého poučil a dokázal své zkušenosti využít, bez ohledu na způsob, pro blaho svých lidí a státu. A to z něj učinilo největšího slovanského panovníka sklonku 1. tisíciletí.

Další literatura:

Collins, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000, Praha 2005.

Havlík, Lubomír E.: Svatopluk Veliký, Brno 1994.

Třeštík, Dušan: Vznik Velké Moravy, Praha 2001.