Největší smolař českých dějin. Kníže Jaromír byl vykastrován, oslepen, uvězněn a proboden na záchodě

Pražský hrad a s ním i český knížecí stolec byl v rukou polského knížete Boleslava Chrabrého a zdálo se, že zatímco Přemyslovci Jaromír a Oldřich byli ve vyhnanství, nemůže nic zkrotit jeho ambice a troufalost. Když však Boleslav odmítl uznat svrchovanost krále Jindřicha II. a začal plenit říšské území, rozhodl se král učinit Boleslavově rozpínavosti přítrž a roku 1004 vpadl do Čech.

Intervence Jindřicha II. do českých záležitostí měla pečlivě připravený scénář. Ostatně, už nešlo pouze o Čechy, ale také o zájmy říše, neboť rozpínavost Boleslava Chrabrého přesáhla únosnou mez. Král v čele vojenského kontingentu vpadl do Čech přes Krušné hory, zatímco druhou expedici vypravil z Bavorska. „Králi také prospěla přítomnost vyhnaného Jaromíra …, neboť naděje na jeho příchod oslabila odpor českých oddílů. Díky němu se z vůle a přání místních otevřela cesta do kraje a navíc se mu dobrovolně vzdal jeden hrad, kryjící přístup do vnitrozemí. … Když přijel k hradu Žatec, otevřeli mu jeho obyvatelé sami brány, pobili polskou posádku a on je přijal za své spojence,“ věcně líčí běh událostí kronikář Dětmar.

Král poté Jaromíra vybavil armádou a vyslal je ku Praze. Zatímco Pražský hrad držel Boleslav Chrabrý, posádka Vyšehradu zůstala věrná a Jaromíra přijala. Když se polský Boleslav dozvěděl o blížícím se invazním vojsku, zvolil taktický ústup. Jeho věrní však drželi Pražský hrad, a tak se strhl lítý boj, během něhož byl na mostě raněn a poté padl Soběslav, kdysi hlava mocného rodu Slavníkovců. Těchto bojů se Jaromír patrně neúčastnil a vyčkával na Vyšehradě, neboť Dětmar z Merseburgu uvádí, že „následujícího dne přijel Jaromír. … Ihned byl s náležitými poctami uveden na knížecí stolec, svlékl prostý šat a oděl se do skvostného. Každý z bojovníků mu rovněž daroval kořist, kterou získal na nepříteli, ať už uprchlém, nebo padlém. Potěšen mnohými dary byl přiveden na Vyšehrad a zde provolán za vládce“.

Po pěti bouřlivých letech, plných násilí, zmatků a krveprolití, nastal v Čechách konečně klid. Klid, za který země vděčila králi Jindřichovi a jenž udělil knížeti Jaromírovi Čechy v léno. Ve vleku krále a říšské politiky pak Jaromír zůstal po zbytek své vlády. Nemůžeme mu to mít za zlé a jeho vládu a priori označovat za slabou. Je třeba si uvědomit v jaké situaci se vlády ujal, s kým soupeřil a za jakých okolností knížectví spravoval. Na straně jedné král Jindřich, který mu pomohl na knížecí stolec a zemi vrátit řád, za což však něco očekával a na straně druhé Boleslav Chrabrý, mocný a rozpínavý soused, který mohl kdykoliv zopakovat pokus o ovládnutí oslabených Čech.

Jaromír se stal věrným spojencem římského krále v boji proti Boleslavovi Chrabrému. Jako vojevůdce si vůbec nevedl špatně a krátce po svém nastolení dobyl na Polácích Budyšín. Roku 1005 vítězně bojoval po králově boku proti Polákům, kteří tak pozbyli Lužici. Roku 1007 ji však polský kníže bleskovým útokem získal zpět. Roku 1010 bojoval Jaromír s Poláky znovu, tentokrát bez významnějších úspěchů. Podíváme-li se na vztah římského krále a českého knížete, nabízí se paralela s vládou knížete Václava, který se snažil uhájit přemyslovské panství a zároveň dodržet smlouvu, kterou uzavřel s králem Jindřichem I. Ptáčníkem.

Jaromírova snaha zachovat v zemi mír, dodržovat spojenecké závazky a poskytnout tak zemi čas k nadechnutí, mu patrně vysloužila odpor části velmožů, čehož rou 1012 využil jeho mladší bratr Oldřich, dosud údělný kníže na východě Čech. S podporou nespokojených velmožů, mezi nimiž dost možná opět figurovali Vršovci, provedl Oldřich palácový převrat a Jaromírova nepevná pozice se rázem změnila ve vyhnanství. Po kolikáté už? Potřetí a nikoliv naposledy. V této souvislosti činí Kosmas zajímavou zmínku o Vršovcích, totiž že „… vrozenou sobě prohnaností a lstivými radami způsobili, že bratr mne, bratra, zbavil zraku“. Tato slova měl pronést Jaromír roku 1034 při předání moci Břetislavovi. Nelze vyloučit, že Oldřich využil věčné opozice Vršovců ve svůj prospěch a použil je proti Jaromírovi, jak roku 1012, tak i roku 1034.

Zatímco Jaromír putoval na druhý konec říše, do Utrechtu, aby tam pod dohledem biskupa Adelbolda II. strávil téměř zbytek života, udělil římský nyní již císař Jindřich II. Oldřichovi Čechy v léno. Římský panovník tak legalizoval státní převrat a dal Oldřichovi šanci, kterou nový kníže plně využil. I on s císařem spolupracoval a pomáhal mu v bojích s Poláky, zejména pak proto, že to bylo v jeho vlastním zájmu a zájmu jeho země. Hrálo se hlavně o Moravu, o kterou Přemyslovce připravili Piastovci kolem přelomu tisíciletí. Oldřich měl tedy nejeden důvod spolupracovat s císařem proti polskému knížeti Boleslavovi, který by naopak spojenectví s Čechy proti císaři uvítal.

Oldřich byl muž rázný, schopný a v mnohém jednající bez zábran. Ze tří bratrů měl zřejmě nejvíc ze svého děda Boleslava I. a v průběhu let 1012 až 1034 to také dokázal, když vyvedl knížectví z hluboké krize. Měl zkušenosti s řízením, získané správou vlastního údělu, byl jistě zběhlý v umění vojenském a velmi nekompromisně dokázal řešit i vnitřní problémy státu, jak několikrát prokázal ve vztahu k vlastním příbuzným i konkurenčním velmožským rodům. Je pravděpodobné, že to byl právě Oldřich, kdo vedl útok na Libici roku 995 a pokud se jej sám přímo neúčastnil, pak o něm rozhodl. On jediný to totiž mohl udělat v době, kdy byl otec Boleslav II. ochromen chorobou, nejstarší bratr Boleslav na tažení za hranicemi a od umírněného bratra Jaromíra bychom takový krok očekávat nemohli. Naopak Oldřich podobnou věc v následujících letech udělal ještě několikrát. I ze skrovných pramenů vyplývá, že Oldřicha se ostatní obávali mnohem více než Jaromíra.

Když se roku 1014 schylovalo k dalšímu měření sil mezi Jindřichem II. a Boleslavem Chrabrým, vypravil polský kníže k Oldřichovi poselstvo přímo pod vedením syna Měška s nabídkou spojenectví. Oldřich ale neměl důvod poselství vyslyšet, měl vlastní plány a polský Boleslav v nich nebyl. Oldřich vyslance přijal, vyslechl je a pohostil. Když se však měli vrátit do Polska, nechal je zajmout, několik jich bylo zabito a polského kněžice Měška vydal Oldřich císaři. Nyní bylo načase vypořádat se s domácími odpůrci. Řada přišla, na koho jiného, než na Vršovce, kterým nebyl vhod Oldřichův autoritativní styl vlády a rádi by uvítali zpět Jaromíra. Měli smůlu. Přední Vršovce a mnoho jejich stoupenců nechal Oldřich jednoduše pobít.

V následujících letech se Oldřichovi Čechové přímo, či nepřímo účastnili bojů s Boleslavem Chrabrým na straně říše. Vedle toho však začal Oldřich využívat vytíženosti císaře válkou s Polskem a začal podnikat i vlastní vojenské akce. Cílem samozřejmě byla kořist a rozhojnění Přemyslovci ovládaného území. Roku 1017 vytáhl Oldřich znovu do boje, aby podpořil císaře proti Polákům, sotva však nechal Českou kotlinu za zády, vpadli z východu do země Poláci vedení Měškem a následně z Moravy podnikli nájezd také bojovníci knížete Boleslava. Oldřich tedy vyrazil zpět do Čech a k císaři se nepřipojil.

Polský útok z východu Oldřicha utvrdil v tom, že je nejvyšší čas získat zpět Moravu, o kterou jeho otce připravil Boleslav Chrabrý. Roku 1019 Oldřich Moravu skutečně dobyl a již trvale ji připojil k přemyslovskému státu. Kosmas uvádí, že poté její správu svěřil synovi Břetislavovi, „vypudiv ze všech hradů Poláky, z nichž mnoho zajatců, spoutaných vždy po stu v řadách, dal prodati do Uher a ještě dále“. Do konce Oldřichovy vlády zbývalo ještě 15 let, když konečně odezněla krize let minulých. Nyní již s Břetislavem po boku převzal iniciativu a začal systematicky upevňovat postavení Přemyslovců.

Patrně nejtragičtější postavou v zástupu českých knížat je Jaromír. V mladém, avšak již dospělém věku jej nechal nejstarší bratr Boleslav III. vykastrovat, čímž ho zbavil možnosti mít potomky, kteří by později mohli ohrozit Boleslavovo postavení a zároveň snížil jeho vážnost v očích všech ostatních. V kritické situaci se ale přece jen stal knížetem a deset let v Čechách vládl. Avšak roku 1012 byl vypuzen bratrem Oldřichem. Jako věrný spojenec císaře zamířil k jeho dvoru, zde byl ale zajat, deportován do Utrechtu a po 21 let vězněn. Proč? Nikdo neví. Když roku 1033 konečně získal svobodu, byl již starcem.

Z rozhodnutí císaře Konráda II. byl propuštěn, aby se společně se synovcem Břetislavem opět ujal vlády v Čechách za uvězněného Oldřicha, kterého císař obvinil ze spolčování se s nepřítelem. Ale už na jaře 1034 byl Oldřich z bavorského zajetí venku. Mělo to jednu podmínku. Bude opět knížetem, avšak bratr Jaromír dostane v Čechách úděl a Břetislav bude vládnout na Moravě. Už na hranicích přestal Oldřichův slib platit. Jaromír byl na příkaz Oldřicha zajat, oslepen a internován v Lysé (nad Labem). Když Oldřich ještě téhož roku zemřel, měl se stát Jaromír potřetí knížetem. Slepý vykastrovaný stařec však vládu předal synovci Břetislavovi a sám hodlal dožít v Lysé. Netrvalo to dlouho.

V podzimní noci 4. listopadu 1035 byl kníže Jaromír z vůle Vršovců zavražděn. „Kochan poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních,“ líčí poslední Jaromírovy okamžiky Kosmas.

Literatura:

Dětmar z Merseburku: Kronika, Praha 2008.

Hrdina, Jan: Bohemané: Prvních tisíc let českých dějin, Praha 2024.

Kosmas: Kronika česká, Argo 2011.