Článek
Je známá věc, že autorem kolosální sochy Davida je geniální renesanční umělec Michelangelo Buonarroti, který sochu vytesal ve svých 29 letech roku 1504. Michelangelo byl zásadně inspirován antikou a s nahotou ve svých dílech zcela přirozeně pracoval. Zatímco dnes je předmětem pohoršení některých David, za života Michelangelova vzbuzovalo emoce a pohoršení mravokárců velkolepé dílo Posledního soudu, dodnes obdivované v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Michelangelovo do té doby nevídané zpodobnění Posledního soudu způsobilo některým úzkoprsým hodnostářům šok.
Skandální Poslední soud
Poslední soud byl dílem revolučním a jedinečným. Samozřejmě nechybí Kristus, spasení i zatracení, andělé i démoni, mnohé je ale zcela jinak. Andělé nemají křídla, zato ale mají svaly, křesťané jsou pohromadě s pohany, objevuje se tu dokonce převozník Cháron, přepravující duše zemřelých přes řeku Styx do podsvětí. Tato postava z řecké mytologie tu má podobu ďábla. A skoro všechny z více než 300 postav jsou nahé.
Podle Michelangelova životopisce Giorgia Vasariho odcházel papežský ceremoniář Biagio da Cesena značně rozrušen poté, co si prohlédl nedokončené dílo a hned hlásil papeži, jaká je to nevhodná nemravnost plná nahoty a genitálií, která se rozhodně nehodí do papežské kaple. Nahý tu byl dokonce i sám Kristus, připomínající spíš antického hrdinu. Avšak papež Pavel III., vlastním jménem Alessando Farnese, byl Michelangelovým obdivovatelem a podporovatelem a veškeré kritiky odmítl.
Ústřední část Michelangelova Posledního soudu.
Kritik bez údu
Sám Michelangelo odpověděl na výtky ceremoniáře Ceseny po svém. Přidal omezeného Cesenu mezi postavy Posledního soudu, kde se objevuje v pekle jako král Midas s oslíma ušima. Obtáčí ho mohutný had, který ho kouše do přirození. To se samozřejmě Cesenovi nelíbilo, a tak protestoval u papeže a žádal, aby jej Michelangelo z fresky odstranil. A papež? S pochopením Cesenu odmítl s tím, že pokud by jej Michelangelo umístil do očistce, mohl by s tím něco udělat, ale protože je v pekle, nemůže s tím dělat nic, neboť tam jeho moc nesahá.
Jenomže mravokárci kárali dál a vytrvale. Michelangelova monumentální freska se tak dostala i na program Tridentského koncilu, kde se kardinálové usnesli, že by se mělo cokoliv necudného zakrýt. A tak byla nakonec choulostivá místa Michelangelových postav zamalována a některé postavy zmizely nadobro. Teprve ve 20. století byla freska Posledního soudu v Sixtinské kapli restaurována a řada přemaleb byla odstraněna. Rád bych věřil, že se za nějaký čas nedočkáme toho, aby byla staletími prověřená umělecká díla znovu cenzurována. Ostatně, v literatuře se to už děje …
Biagio da Cesena jako Midas podle Michelangela.
Tajemství zadnice Páně
Freska posledního soudu je ústřední malbou Sixtinské kaple a pokrývá celou oltářní zeď. Na stropě kaple pak Michelangelo vymaloval výjevy ze Starého zákona, jimž dominuje Stvořitel v podobě vousatého šedovlasého starce s ohnivým pohledem. Nejznámější je jeho vyobrazení stvoření Adama, je tu však i potopa světa či vyhnání Adama a Evy z ráje. Samotné stvoření se neomezuje pouze na jeden výjev. Oddělení světla a tmy, oddělení vody a pevniny, stvoření Evy … A samozřejmě stvoření Slunce, Měsíce a rostlin. Právě tento výjev je velmi pozoruhodný. Dominuje mu opět Bůh, ne nepodobný římskému Jupiterovi, zahalený do růžového roucha. Přesto z Boha Stvořitele vidíme kromě tváře i jednu část těla, kterou bychom nečekali. Na výjevu je totiž Bůh vyobrazen nejen zepředu, ale také zezadu. A tehdy Michelangelo odkrývá i skrytou tvář Páně, jeho zadnici.
Boží zadnice je svým způsobem skandální odhalení, přesto nemáme žádný doklad toho, že by se nad tím současníci pozastavovali. Ani Michelangelův životopisec Vasari neutrousí o zadnici Páně jediné slovo. A stejně tak zůstává záhadou důvod, proč Michelangelo zpodobnil Boha, tvořícího rostlinstvo, tak neobvyklým způsobem. Byla to snad narážka na někoho, koho viděl takto zahradničit? Asi ne. Ale nelze vyloučit to, že Michelangelo tak demonstroval svou lásku k Bohu a zároveň lásku k mužům … Tajemství zadnice Páně zůstane asi navždy neodhaleno.
Michelangelovo stvoření Slunce, Měsíce a rostlin Bohem ve dvojím podání.
Další literatura a zdroje:
Guasti, Alessandro - Lombardi, Massimiliano: Michelangelo, Praha 2018.
Pijoan, José: Dějiny umění 6, Praha 1999.
