Odvážný pes, který se stal svatým. Uctívali ho ještě ve 20. století

Žil kdysi nedaleko francouzské vsi Neuville les Dames, v kraji lyonském, rytíř a pán z Villars, kterému se narodil syn. Jednoho dne odvedly povinnosti z domu pána, jeho ženu a ani chůva nebyla v chlapcově blízkosti. Zůstal pouze pánův věrný chrt Guinefort a to bylo také jediné štěstí. Do domu se totiž připlazil velký had a namířil si to přímo ke kolébce s nemluvnětem. Když to psí strážce uviděl, vrhl se na plaza. Pod kolébkou se strhl lítý boj. Kolébka s dítětem se převrhla. Pes hada kousal, had se bránil, ale neubránil. Zakousnutého hada pes odhodil daleko stranou.

Zachránce šlechtického synka zůstal ležet u kolébky, která byla stejně jako on potřísněna hadovou i psí krví. Když se konečně chůva vrátila do místnosti, spatřila psa celého od krve a převrženou kolébku. V hrůze, že pes dítě zadávil, začala křičet. To přivolalo paní i pána domu, kteří po spatření děsivého výjevu došli ke stejnému závěru. Nato rytíř vytasil meč a psa zabil. Pozdě zjistili, že dítě klidně spí a že o kus dál leží potrhaná hadí mrtvola. Nyní bylo zřejmé, že pán psa, který dítě ochránil, zabil neprávem.

Rytíř de Villars vzal mrtvého psa a vhodil ho do studny před hradem. Studnu pak zasypal kameny a na památku psova ušlechtilého činu vysázel kolem studny stromy. Pánovo sídlo v pohnutých časech zaniklo, země se stala pustou, avšak vesničané, kteří se o osudu nešťastného psa dozvěděli, se naučili k jeho hrobu chodit, uctívat jej jako mučedníka a modlit se k němu za zdraví své i svých potomků.

Nejčastěji za Guinefortem přicházely matky neduživých či nemocných dětí a za pomoci magických rituálů jej žádaly o vyléčení svých ratolestí. Aby rituál proběhl správně, navštěvovaly tyto ženy jakousi stařenu, jež žila v nedaleké obci. Ta je vedla krok za krokem. Ženy nejprve obětovaly sůl, poté na okolní keře rozvěsily pleny dítěte a do stromů zatloukly hřeb. Nato matka uchopila nahé dítě a devětkrát ho prohodila mezi dvěma stromy stařeně, jež stála na straně druhé. Při tom vzývaly fauny, aby si slabé dítě vzali a vrátili jim dítě zdravé a silné. Tím ale rituál nekončil.

Nahé dítě žena položila ke stromu na slámu z kolébky, po obou stranách jeho hlavy zapálila svíci přineseným ohněm a upevnila je do kmene stromu nad hlavou dítěte. Na dobu, než svíce dohořely, matka odešla tak daleko, aby dítě ani neslyšela, ani neviděla. Pokud po návratu našla dítě živé, vzala ho k nedaleké řece, kam jej devětkrát ponořila. Pokud dítě celou „torturu“ přežilo, bylo pak prý zdravé a odolné.

Legendu o Guinefortovi, psovi, jenž se stal světcem, zaznamenal v polovině 13. století dominikánský kněz Štěpán Bourbonský v pojednání o Sedmi darech Ducha svatého jako tzv. exemplum. Štěpán se o svatém chrtovi a jeho kultu dozvěděl od vesničanek při zpovědích, když kázal proti čarodějnictví. Fakt, že je předmětem zbožné úcty pes, ho šokoval. Jako inkvizitor přikázal kosti psa vykopat, posvátný les vykácet a vše spálit. Vydal rovněž přísný zákaz udržování kultu a návštěv inkriminovaného místa. Přesto se kult psa Guineforta prokazatelně udržel až do přelomu 19. a 20. století.

Legenda byla podrobena důkladné vědecké analýze. Ta odhalila, že kořeny Guinefortova kultu sahají až do 11. století a že kult mučedníka Guineforta společně s pověstí o věrném psovi odráží obraz vývoje středověké společnosti na Západě. I přes jisté pohanské prvky, šlo o křesťanský kult, který se vzpíral církevním normám. Vycházel z folklorní tradice a jako takový postrádal tradiční parametry uctívání světců – relikvie, kapli, sochu či výroční svátek.

Další literatura a zdroje:

Schmitt, Jean-Claude: Svatý chrt, Praha 2007.

St Guinefort and St Christopher

Saint Guinefort, the devine dog