Radegast, podivný bůh našich předků. Ukrývá podzemí hory Radhošť jeho tajný chrám?

Dnes je nejpatrnější památkou na uctívání Radegasta slavná socha, která hledí z hory Radhošť do širokého okolí. Opírá se však její umístění skutečně o historickou realitu? Možná. O Radegastově kultu na českém území nemáme přesvědčivé důkazy, pouze tradici a jisté indicie, které tuto možnost nepřímo potvrzují. Samotná Radegastova existence jako významného boha pantheonu západních Slovanů však reálná je. V porovnání s jinými božstvy, jejichž dávnou éru halí staletí, jsme o Radegastovi zpraveni o něco lépe od křesťanských kronikářů Thietmara z Merseburgu, Adama Brémského a Helmolda.

Centrem uctívání boha Radegasta, zvaného též Redigast či Radegost, se nacházelo v místě zvaném Retra v dnešním Německu, jež mělo ležet čtyři dny cesty od Hamburku. Zde stál na ostrově uprostřed jezera, v posvátném háji, dřevěný chrám kmene Ratarů. V základech stavby měly být uloženy zvířecí rohy, vnější stěny zdobily vyřezávané podobizny mužských i ženských božstev a uvnitř chrámu byly vztyčeny sochy, oděné do přileb a brnění, označené jmény. Kronikář Helmold také uvádí, že samotná Retra připomínala hrad s deseti branami, kam měli přístup pouze ti, kteří přišli obětovat nebo žádat věštbu. Toto místo se doposud nepodařilo lokalizovat.

Přední místo mezi božstvy zaujímal sluneční bůh … bůh uctívaný jako Redigast. Tak to alespoň uvádí Adam Brémský ve své kronice Činy biskupů hamburského kostela z 11. století. Toto místo i kult zdejšího boha byl však znám mnohem dříve. Bůh, který tu byl původně uctíván byl totiž s největší pravděpodobností Svarožič, jedno z panslovanských božstev, který vládl slunečnímu kotouči a byl zároveň bohem úrody a plodnosti. Místo, kde mu lidé přinášeli oběti a klaněli se jeho zlaté soše na purpurovém loži, se v oněch dobách zřejmě nazývalo Riedegost (Radegost). Tak o tom totiž referuje Thietmar z Merseburgu, který jako první popsal zdejší chrám a zmínil i jméno boha. Radegast to však nebyl.

Sice přesně nevíme, jak se stal ze Svarožiče Radegast, zda to bylo chybou Adama Brémského, který zřejmě vycházel z Thietmarova popisu, či zda postupem času stvořili nového boha sami jeho uctívači. A jisté není ani to, kdy by k tomu mělo dojít. Jednoduše řečeno, máme příliš málo informací na to, abychom tuto zápletku rozuzlili. Faktem je, že stopy po uctívání Radegasta nacházíme na mnohem širším území a také za hranicemi dnešního Německa. Již ze 12. století jsou doloženy místní názvy, připomínající Radegastovo jméno; z okolí Lübecku, známe lokalitu Radegast v Lüneburku, Dolním Rakousku a v Haliči (Polsko) či česká Radhošť (Radgosť) u Vysokého Mýta a samozřejmě hora Radhošť v Beskydech, zde si ale opět nemůžeme být zcela jisti přímou souvislostí s bohem, který byl původně uctíván kdesi v Pobaltí.

K hoře Radhošti, kde měl být Radegast od nepaměti uctíván, se váže také pověst o jeho podzemní svatyni. Traduje se, že nitro hory je duté a právě tam měl být i tajný Radegastův chrám, kde byla později před křesťany ukryta i jeho velká a objemná socha. Ač to vypadá jako folklor, nelze to zcela odsunout do říše bájí. Radhošť je totiž skutečně plná tzv. pseudokrasových puklin, které lze vysledovat v celém prostoru od Radhoště až k Pustevnám. Vypráví se také, že do nitra hory vedou tři vchody. Dva z nich objevil Ing. Ivan Mackerle, avšak třetí, tzv. Radochova studna, jímž se mělo vstupovat přímo do chrámu, zůstává skryt. Kdesi v podzemí by měla být podle pověsti zlatá Radegastova socha ukryta dodnes.

O podobě Radegastovy sochy na Radhošti se zachovaly zkazky, které představují boha v poněkud jiné podobě než jak ji lze tušit západně od našich hranic v Retře. Zprávu o tom, jak Radegastova modla údajně vypadala, nám zanechal horlivý zastánce Radegastova kultu na Radhošti, Josef Heřman Agapet Gallas. Ten ve svých Mýtických povídkách o bozích a bohyních moravských Slovanů z roku 1820 uvádí i tento popis:

Hlava kudrnatá muže dospělého s velebnou a příjemnou tváří, korunou špičatou ozdobená, po jejichž stranách dva velké beraní rohy visely, mezi nimiž uši též beraní odtrčené se vynacházely. Bradu měl též kučeravou a mezi rtami jakousi podobu květného zvonečku neb tulipánka. Prsa nahá ženská velmi odulá a břicho těhotnému podobné. Ostatní oudové, ruce totižto i nohy scházely, než modla skončovala se dolu pod břichem v způsob egyptské Hermy.

Radegast, ať už byl jeho původ jakýkoliv, byl bohem pohostinnosti, původně však šlo o božstvo sluneční, které později získalo pod svůj patronát i válečnictví. Podobně jako u jiných pohanských božstev (keltských, germánských i slovanských) také Radegasta doprovázel posvátný kůň, jenž přebýval v posvátném chrámovém okrsku. Právě s jeho pomocí byly vynášeny věštby, záleželo na tom, jakým způsobem kůň překračoval na zem položené kopí. Tento posvátný kůň vyrážel také do bitev, což máme doloženo k roku 1068, kdy posvátné zvíře ukořistil biskup Buchard z Halbestadtu a na jeho hřbetě se z bitvy vítězně vrátil.

Radegast si žádal také oběti. Obvykle to býval hovězí dobytek nebo ovce. Avšak roku 1066, v souvislosti s povstáním proti zavádění křesťanství na pohanském území Slovanů, přinesli věřící k poctě boha Radegasta uťatou hlavu meklenburského biskupa Jana Scota, jenž byl rovněž biskupem z Glasgow. Zánik prastarého kultovníha centra v Retře přišel o několik desetiletí později, žádné konkrétní datum však nelze uvést. Musíme se proto spokojit s tím, že kult boha Radegasta odešel v průběhu 12. století, nelze však pochybovat o tom, že v paměti lidí žil Radegast mnohem mnohem déle.

.........................................

Další literatura:

Adam Brémský: Činy biskupů hamburského kostela: Velká kronika evropského Severu, Praha 2009.

Profantová, Naďa – Profant, Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Praha 2004.