Článek
Po dlouhé a vyčerpávající zimě, době temnoty, se konečně přiblížilo jaro a s ním světlá část roku. Proto se velké úctě Keltů, našich dávných předků, po nichž nesou Čechy své latinské jméno (Bohemia podle keltského kmene Bójů), těšila jarní rovnodennost, kdy Keltové oslavovali příchod jara. Noc a den mají stejnou délku, příroda po zimě nabývá nových sil. Příslib nového života a plodnosti naši předkové slavili pečením koláčů v podobě slunce, domy si zdobili jarními květinami a pučícími větvičkami. To skutečné teplé období však propuklo až o svátku Beltain, třetím nejvýznamnějším keltském svátku, jenž jako lunární svátek připadal na noc z 30. dubna na 1. května.
Rituální očista
Svátkem Beltain začínala světlá a plodná část roku. Svátek byl zasvěcen bohu Belenovi, jehož kult byl rozšířen od Itálie, přes Čechy až po Britské ostrovy a lze jej přeložit jako „Belenův oheň“, což pochopitelně souviselo nejen se sluncem, ale také s posvátnými ohni, které se o této noci pálily. Ohně sloužily k rituální očistě po zimě. Proto se přes ohně skákalo, mezi dvěma ohni z posvátného dřeva se prováděl dobytek a po uhašení starých ohňů v domácnostech se z uhlíků posvátných ohňů zakládaly ohně nové. V ohni také končily nejrůznější obětiny, původně se prý ale bohům zasvěcovaly i živé oběti. Z kopců se pouštěla hořící kola a do vzduchu se vyhazovala hořící košťata. Oslavy Beltainu provázelo také bujné sexuální veselí, které mělo zajistit plodnost země.
Ohňový Beltain se od prehistorických dob slavil také u nás, přežil příchod křesťanství, husity i vlnu rekatolizace a žije dodnes jako oblíbené pálení čarodějnic. Pro svátek, původně symbolizující světlo, naději a plodnost to není název zrovna lichotivý. Nese v sobě ozvěnu jednoho z největších zločinů církve, kdy v důsledku honů na čarodějnice zemřeli krutou smrtí upálením na hranici i dalšími trýznivými způsoby statisíce lidí. Hony na čarodějnice však s pohanským svátkem ohně nemají nic společného, snad jen tolik, že i ti, kteří byli obviňováni z čarodějnictví se účastnili pálení ohňů, hluboko zakořeněného v tradicích evropské společnosti. Ostatně, pokud se podíváme na charakteristiku svátku, je pochopitelné, proč se mezi lidmi udržel a proč jej církev spojila s ďáblem a čarodějnickými slety.
Svátky podle kalendáře
Keltové ctili sluneční kotouč, což se projevovalo např. v oslavách letního a zimního slunovratu či spojení posvátného jmelí se sluncem. Významné postavení měl také sluneční bůh Lugh, jemuž byl věnován další významný svátek Lughnasad. Avšak mnohem větší vážnosti v keltské společnosti požíval Měsíc, představující v protikladu k Slunci ženský princip. Jak uvádí i Caesar, keltský den začínal nocí, tedy východem Měsíce. U některých megalitických staveb, využívaných i Kelty, bylo prokázáno, že sloužily (také) k pozorování Luny a co je významné, podle Měsíce se řídil rovněž keltský kalendář. To dokládá jedinečný nález z roku 1897, tzv. kalendář z Coligny.
Jedná se o do bronzu vytepaný lunisolární kalendář, zachycující měsíční fáze během šedesáti dvou lunárních měsíců v pětiletém kalendářním cyklu. Keltský rok měl podle kalendáře dvanáct měsíců, přičemž každý měsíc začínal v polovině měsíční fáze. Základní jednotkou kalendáře tak bylo dvoutýdenní období. Kalendář je napsaný latinskými písmeny, ovšem v keltském jazyce a vykazuje pozoruhodnou přesnost, srovnatelnou s kalendářem juliánským. Podle tohoto kalendáře dokázali Keltové určovat své čtyři nejvýznamnější svátky – Samhain, Imbolc, Beltain a Lughnasad a přitom je stále udržet uprostřed lunárního měsíce.
..........................................
Další literatura:
Hrdina, Jan: Skotskem po stopách seriálu Cizinka, Praha 2020.
Langhammerová, Jiřina: Fenomény lidových tradic, Praha 2021.
Vlčková, Jitka: Encyklopedie keltské mytologie, Praha 2002.
