Článek
Nemusí se to stávat každý den, ale když už se to stane, probíhá to vždy stejně. A ten, komu se to děje, z toho nebývá úplně nadšen. To je alespoň můj případ a věřím, že nejen můj. Zřejmě můžeme tyto události zařadit do skupiny Murphyho zákonů. A co že za podivnosti se mi děje? Tak tedy…
Odkud přicházejí?
Ráno jdete do práce. Všední den jako každý jiný. Máte svou obvyklou trasu, během níž přecházíte silnici. Ale není to jenom v této všední situaci. Je to vlastně téměř kdykoliv a kdekoliv. Blížíte se k místu, kde chcete přejít silnici. Nikde nic, žádné auto a s vyhlídkou rychlého přechodu míříte ke krajnici. Sotva tam ale dorazíte, vynoří se ze zatáčky jedno, dvě, tři auta. Profrčí kolem vás a teprve pak můžete vy. Jasně, jedno no problém. Ale pokaždé? Jak to, že se vynoří vždy pouze v okamžiku, kdy chcete přecházet?
A co je ještě záhadnější, funguje to, i když jedete v autě. Uháníte po opuštěné okresce, nikde nikdo, takže se můžete i kochat. Blíží se křižovatka, na níž budete očividně sami a jízda tedy bude hladká a plynulá. To ovšem jen do okamžiku, kdy se odkudsi vynoří opět jedno i více aut, které se nezadržitelně blíží k místu, kde vás donutí zpomalit nebo dokonce zastavit. Jsem totiž na vedlejší a přednost je dána. Auta přejedou a opět všude klid. A vyšší moc vás opět donutila zastavit… Kdo tam ty auta u všech čertů posílá??
Osudová přitažlivost
Takže, přešli jste silnici a míříte na tramvajovou zastávku. Už se ani nepozastavujete nad tím, že opět jede tramvaj, kterou nepotřebujete. Alespoň nějaká jede. Obvykle totiž nejede vůbec žádná, protože všechny právě odjely. Pokud bydlíte v Praze, jistě jste si už všimli toho, že všechny tramvaje jezdí najednou. Ne postupně. Ale v jednu chvíli se naštosují za sebe a pak čtvrt hodiny nic.
Občas se ale podaří, že stihnete tu vaši, případně si jednoduše počkáte na další. Nastoupíte a hurá vpřed. A už je tady další zastávka. Tramvaj staví, dveře se otvírají a dovnitř se hrnou další spolucestující. Ne, nebojte. To není ta podivnost. Ta přijde vzápětí. Ať už stojíte u jakýchkoliv dveří, spolehlivě právě do nich se nahrne nejvíc lidí. Kouknu vlevo, kouknu vpravo. U ostatních vstupů do tramvaje, ať vpředu či vzadu, je poloprázdno a nikdo tam nenastupuje.
Bohužel došly…
Podobně se vracíte i odpoledne a když konečně dorazíte do blízkosti svého domova, zaskočíte si pro pečivo. Není úplně pozdě, pouhým okem je zřejmé, že pečiva je dost. Jenomže… Chcete housky a nejsou. Za to jsou ale rohlíky, které jste chtěli včera a nebyly. Zkrátka, dost často není zrovna to pečivo, které byste rádi. Ostatního je ale dost. A funguje to i u chleba. Dali byste si kvasový, ale už je jenom podmáslový. Naštěstí jsou dobré oba …
Dovolím si jen symbolicky zmínit již obecně známý jev, projevující se v závěru návštěvy libovolného supermarketu. Ať stojíte u jakékoliv pokladny, fronta u pokladny vedlejší postupuje rychleji než ta vaše. Nezřídka se pak u té „vaší“ pokladny něco stane; nezvážené zboží, storno, nefunkční čárový kód, cokoliv. Ale pozor! Nepřecházet k vedlejší pokladně. V tu chvíli se fronta zasekne tam a vy smutně hledíte na svou předchozí frontu, kde se jako zázrakem vše rozběhlo. A vy opět stojíte a čučíte.
Přes všechny nástrahy a úskalí se nakonec dostávám domů. Večer si pouštím televizi, abych trochu vypnul. Možná budu mít štěstí a bude tam nějaká střílečka, u níž si spolehlivě smažu hard disk. Bohužel, žádní Expandables tam nejsou. Dávají film, který jsem sice nikdy neviděl celý, avšak právě se tam odehrává scéna, kterou jsem viděl už sedmatřicetkrát. Nuda… za chvíli usnu a když se proberu, končí v bedně můj oblíbený film, který jsem celý prospal.
Hezký den!
