Článek
V červnu roku 1836 lovilo na hoře Arthur´s Seat u královského Edinburghu pět chlapců se svými psy králíky. Kromě králíků se jim však podařil i zcela jiný úlovek. Náhodně objevili malou jeskyni, jejíž vchod byl zatarasen tenkými břidlicovými deskami, a v ní sedmnáct drobných rakví, jen přibližně 10 cm dlouhých. Každá byla vyřezaná z jediného kusu dřeva. Rakve byly zdobeny cínovým kováním a víka byla připevněna bronzovými špendlíky. Rakvičky byly pečlivě seřazeny do tří řad, a vzhledem k jejich stavu, kdy některé byly nahnilé či ztrouchnivělé a jiné docela nové, se dalo usuzovat, že rakvičky byly do jeskyně ukládány průběžně po delší dobu.
Vulkanická hora Artušovo sedlo u Edinburghu.
Následujícího dne chlapci oznámili objev svému učitel panu Fergusonovi, který byl shodou okolností nadšeným amatérským archeologem. Ten místo nálezu prohlédl a všech sedmnáct rakviček si odnesl domů, kde je opatrně a pečlivě prozkoumal. Uvnitř každé rakvičky nalezl malou figurku ze dřeva, představující člověka, oblečenou do bavlněných pohřebních šatů. Bavlněnou látkou byly také obtočeny některé z rakví. Zpráva o zvláštním nálezu publikoval deník The Scotsman 16. července 1836 a o čtyři dny později také londýnské The Times. Část nálezu, který nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen, lze dodnes vidět v National Museum of Scotland.
Tajemný rituál
V souvislosti s podivným nálezem se objevily asociace s čarodějnictvím, jak dokládá článek z deníku The Scotsman ze soboty 16. července 1836. Zde je nález označen jako „satanova kouzelnická dílna“, kterou se prý naštěstí podařilo objevit a zničit. Jiná hypotéza se kloní k tomu, že jeskyně s miniaturními rakvemi byla ve skutečnosti jakýmsi pietním místem - pomníkem sedmnácti obětí nechvalně známých vrahů a zlodějů mrtvol, Williama Burka a Williama Harea, kteří své oběti nejprve opili, pak udusili a nakonec je prodali k lékařským výzkumům.
Zajímavou indicii nabízí dopis, který získalo National Museum of Scotland v souvislosti s nálezem. Podle dopisu, jehož autorkou je žena žijící roku 1836 v Edinburghu, v době kolem nálezu rakví často navštěvoval kancelář jejího otce hluchoněmý a mentálně postižený muž. Nedlouho poté, co byly z jeskyně rakve odstraněny, se muž znovu objevil a byl evidentně silně rozrušený. V ruce svíral list papíru, na kterém byly načrtnuty tři rakve nesoucí data 1837, 1839 a 1840. To bylo naposledy, kdy se muž objevil. Snad náhodou se stalo, že roku 1837 zemřel autorčin otec a v letech 1839 a 1840 další její dva příbuzní. Podle teorie autorky dopisu byl podivný muž původcem všech sedmnácti rakví i figurek a právě jejich přemístění ho hluboce sklíčilo a vyvedlo z míry. Nic víc o tom však není známo.
Nečekaná analogie
S originální hypotézou, která rovněž navrhuje vysvětlení, byť poněkud fantastické, přišel i český badatel Arnošt Vašíček. Na základě analogie se zvláštními pohřebními zvyky Torajů z indonéského ostrova Celebes dospěl k velmi zajímavému závěru. Torajové vytvářejí dřevěné figuríny tau-tau, které umisťují před hroby skutečných zesnulých, vytesaných do skály. Domorodci věří, že se do dřevěných figur může vtělit duše zemřelého, a proto jsou tyto sochy vyhotoveny tak, aby svým zjevem i ošacením připomínaly zesnulého. Sochy tau-tau obvykle dosahují třetinové výšky originálu.
Dr. Vašíček na základě této podobnosti klade znepokojivou otázku. Může být nález u Edinburghu obdobou torajského obyčeje? Výška Torajů je v průměru 160 cm a figury tau-tau jsou třetinové. Použijeme-li stejný klíč u cca 10 cm figurek, pak by to znamenalo, že jejich tvůrci byli vysocí asi 30 cm. Tato výška by odpovídala výšce trpaslíků ze světových mytologií a folkloru. Co se o malých bytostech dozvídáme z lidové tradice?
Bytosti z mýtů a legend
Skotský folklor zná skřítky, tzv. Brownie, kteří žijí v blízkosti lidských obydlí. Jsou prý hnědí, ne příliš hezcí, velmi šikovní a jejich výška se pohybuje mezi 60 a 90 cm. Mají dlouhé vlasy, vrásčitý obličej, ale jinak jsou přátelští. Jejich příbuznými jsou Pixiové, žijící na severu Anglie. O mnoho zlověstnější jsou tzv. Rudé čepičky, jak se přezdívá malým krvelačným bytostem, které obývají rozvaliny hradů pohraničního kraje Borders na jihu Skotska. Možná je znáte ze ságy o Harry Potterovi jako karkulinky.
Kromě toho zná skotský folklor i zlomyslné šotky, kteří lidem spíš škodí. Prastaré kopce obývají i irští leprechaunové. Jsou všichni příslušníci možná už vymřelého druhu? Britské ostrovy jsou jen špičkou pomyslného ledovce. S velmi podrobným popisem vzhledu i vlastností bytostí malého vzrůstu se setkáváme ve folkloru prakticky po celém světě, od Skandinávie po podivné tvorečky z Indonésie a Malajsie. Roztodivní trpasličí tvorové nechybí ani ve folkloru slovanském.
Co si tedy myslet o podivném nálezu u skotského Edinburghu? Máme autorství miniaturních rakví s figurkami připsat trpasličím bytostem ze skotského folkloru? Nebo jsou snad výsledkem dětské hry nebo černé magie? Či je lze připsat památce zemřelých, duševní poruše nebo nějakému pohanskému rituálu z dávných dob?
Další literatura a zdroje:
Hrdina, Jan: Skotsko - Země dávných tajemství, Praha 2017.
