Postrach středověkých bojišť aneb Mohamedán proti kuši neobstojí

Psal se rok 1099 a u břehů Palestiny zakotvila nevelká flotila janovských lodí. Byla to výprava, kterou na vlastní pěst podnikl janovský obchodník a vojevůdce Guglielmo Embriaco. Původně chtěl zaútočit na Aškelon, avšak egyptské vojsko ho donutilo zamířit k Jeruzalému. První křížová výprava se přiblížila svému vrcholu. Janované se přidali k obléhatelům Jeruzaléma. Dřevo svých lodí použili na stavbu obléhacích věží, díky nimž křižáci pronikli 15. července na hradby města a postarali se o nebývalý masakr zdejších obyvatel. Poté se janovský kontingent účastnil dalších vojenských akcí, např. dobytí Jaffy nebo Aškelonu. Právě tehdy na sebe Janované upozornili jako skvělí bojovníci a stali se respektovanou silou. Jejich smrtící kuše s průrazností nezvyklé intenzity představovaly na východním bojišti novinku, s níž se arabský svět dosud nesetkal.

Oddíly janovských kušiníků původně vznikly k obraně Janovské republiky a jako takové se účastnily obrany města i námořních bitev, kde dosahovaly skvělých výsledků až do doby, než se tváří v tvář utkaly s anglickými lučištníky. Zřejmě nejplatnější se ale ukázaly být při obléhání, jak tomu bylo třeba právě během křížových výprav. Veliteli oddílů se převážně stávali příslušníci šlechtických rodů, které měly na efektivní obraně Janovské republiky eminentní zájem. Z Janova také pocházela většina kušiníků, zejména v počátcích, později však přicházeli i z jiných částí Ligurie. Výcvik však získali vždy v Janově. Právě zde se také vyráběly průrazné kuše, kterými byli kušiníci vybaveni.

Nástup janovských kušiníků způsobil malou revoluci na středověkých bojištích. I když se různé samostříly objevovaly už dřív, Janované je natolik zdokonalili, že se kuše staly masovou zbraní, velmi efektivní a snadno ovladatelnou. Výhodou byla především snadná obsluha a krátký výcvik, což z kuše činilo první široce dostupnou střelnou zbraň, využitelnou i pro nezkušené a netrénované. A co teprve, když se kuš ocitla v rukou janovských profesionálů. V bitevní formaci stáli kušiníci obvykle uprostřed a jejich nasazení předcházelo útoku obrněnců, ať již jezdců či opěšalých. Dobře mířená šipka z kuše byla velmi průrazná a dokázala proniknout i plátovým brněním. Soustředěná palba z kratší vzdálenosti pak způsobila v řadách nepřítele masakr. Kušiníci však byli účinní také při protiútoku, zejména jako podpora a ochrana pěchoty.

Zajímavé svědectví o používání kuší během křížových výprav přináší byzantská princezna Anna Komnéna (1083-1148), dcera císaře Alexia I. Komnéna, v díle Alexias, které česky vyšlo jako Paměti byzantské princezny:

„Kuše je barbarský druh luku, který Řekové vůbec neznají. Napíná se tak, že pravice napíná tětivu a levice od ní táhne luk. Ten, kdo napíná tuto dalekostřílnou útočnou zbraň, se musí naklonit dopředu, opřít oběma nohama do půlkruhu lučiště a oběma rukama táhnout tětivu vší silou k sobě. Když se tětiva prudce napne a pak vší silou povolí, střely se neodrážejí od svého cíle, ale prorazí štít a těžký železný pancíř a pokračují ve své dráze,… . Taková střela už dokázala prorazit i bronzovou sochu, a když zasáhla hradbu velkého města, buď uvízl její hrot v hradbě, anebo celá střela vnikla do hradby a zmizela v ní…“

Zatímco evropští vládci služby janovských kušiníků vyhledávali, církev používání kuší začala velmi brzy kritizovat, zejména pro jejich smrtící účinek a obecně jako nečestnou zbraň. Na 2. lateránském koncilu roku 1139 byli církevní otcové natolik pohoršeni, že se usnesli, aby „smrtící umění kušiníků a lučištníků, jež se protiví Bohu, nebylo nadále používáno proti křesťanům“. Světští vládci si však z takového zákazu pramálo dělali a kuše používali dál. Jen šílenec by se zřekl tak účinné zbraně. Navíc, nasazení kušiníků proti nevěřícím a kacířům zapovězeno nebylo, a tak Janované slavili další úspěchy, např. během třetí kruciáty v bitvě u Jaffy.

Novou sílu křížovým výpravám dodal nástup anglického krále Richarda I. Lví srdce, který se vydal za podpory Janovské republiky osvobodit svatá místa. Série střetů s vojsky sultána Saladina vyvrcholila bitvou u Jaffy, kde král Richard nad Saladinem triumfoval, čímž ho přiměl k vyjednávání a zpřístupnění Jeruzaléma křesťanům. V červenci 1192 dobylo Saladinovo vojsko důležitý přístav Jaffa, který křižákům sloužil jako opěrný bod. Když se to král Richard dozvěděl, okamžitě shromáždil nevelký vojenský kontingent, konkrétně 54 rytířů, ani ne 300 pěšáků a 2000 janovských a pisánských kušiníků. Odvážným útokem z moře přes pláž získal Richard Jaffu zpět a poté s hrstkou vojáků odrazil i protiútok mnohatisícové Saladinovy jízdy. Při této akci byli kušiníci rozestavěni za linií pěšáků a rytířů, kteří se jízdě postavili s dlouhými kopími. Takto chráněni stříleli na útočící muslimy, přičemž spolupracovali ve dvojicích. Jeden vždy střílel, druhý nabíjel.

Skutečnost, že janovští kušiníci byli postrachem bojišť, dokládají také události února 1248, konkrétně bitva u Parmy, v níž spojenecká vojska lombardské ligy změřila síly s jednotkami císaře Friedricha II. Štaufského. I Friedrich II. usiloval o svrchovanost v Itálii, čelil však silné opozici, tzv. Guelfům, na jejichž stranu se přidalo i dříve loajální město Parma. Císař se rozhodl moc Parmy zlomit a vyhladovět ji. Avšak v císařově nepřítomnosti dorazily posily, jeho tábor byl napaden a zničen. Velký podíl na tom měly oddíly janovských kušiníků. Fridrich II. utrpěl těžkou porážku, která jej přiměla zříci se všech ambicí na ovládnutí severu Itálie. Později přikázal všem zajatým kušiníkům usekat prsty.

Kušiníci se vyznamenali nejen v bitvách pozemních, ale také na moři. Mezi nejslavnější střety na moři patří bitvy u Melorie roku 1284 a u Korčuly roku 1298. V případě prvním Janované rozdrtili dosud mocné loďstvo Pisanské republiky, která patřila k velkým hráčům ve Středozemním moři. Porážka u Melorie však znamenala její konec. V bitvě u Korčuly pak Janované změřili síly se svým největším konkurentem, s Benátskou republikou. Střet vyústil v porážku Benátek, avšak na jejich postavení ve středomořském obchodu to vliv nemělo. Ne vždy si ale janovští kušiníci užívali vítězství na vlnách. Příkladem budiž bitva u Sluys roku 1340, jeden z úvodních konfliktů Stoleté války.

V bitvě u Sluys se srazila anglická flotila s početnějším loďstvem francouzským, jehož součástí byly i námezdní janovské galéry s kušiníky na palubách. I když byli Janované odvážní, disciplinovaní a zkušení a během bitvy se jim povedlo ukořistit dvě anglické lodě, výsledek bitvy to neovlivnilo. Anglický král Edward III. totiž vsadil na údernou sílu lučištníků, kteří měli delší dostřel a nabíjeli dvakrát rychleji než kušiníci. Anglické lodě útočily ve trojicích. Dvě lodě obsazené lučištníky, které sevřely loď francouzskou do kleští a jedna pěchotní, jež po zničující palbě lučištníků loď obsadila. Janované, a tedy i Francouzi, neměli šanci.

Od bitvy u Sluys uplynulo osm let a Angličané nyní stáli na francouzské půdě, nedaleko Kresčaku (Crécy). Do cesty se jim ale postavil francouzský král s elitou rytířské jízdy z celé Francie, která měla za úkol zadupat Angličany do země. Král také nasadil 15 000 janovských kušiníků, kteří měli oslabit anglické řady soustředěnou palbou. Válečné štěstí se ale odvrátilo. Nečekaný déšť zmáčel tětivy kuší a rozbahnil bitevní pole. Horší pro Janovany bylo, že „byli však nesmírně vyčerpaní, neboť toho dne urazili šest mil, přičemž pochodovali v plné zbroji a kuše vlekli s sebou,“ uvádí kronikář Jean Froissart. Navíc Janované neměli k dispozici svoje štíty, neboť dosud nedorazili jejich nosiči. Nicméně, francouzský král rozkázal Janovanům, ať vyrazí vpřed.

„Když se Janované trochu seřadili, postoupili proti Angličanům a spustili hlasitý pokřik, aby je zastrašili. Angličané však zůstali klidní a jako by to ani nevnímali. Tu spustili druhý pokřik a zase o něco postoupili vpřed. Pak zakřičeli po třetí, napjali kuše a vystřelili.“ Z opačné strany bojiště však „angličtí lučištníci … začali vypouštět své šípy s takovou silou a rychlostí, že to vypadalo, jako když padá sníh.“ Účinek byl zdrcující. Janované v první linii byli zcela nekrytí a vojáci, rytíři i koně padali po tisících. Dlouhé luky měly větší dostřel, „nabíjení“ bylo rychlejší a intenzita střelby vyšší. Pokud chtěl kušiník nabít, musel tak činit pod neustálým krupobitím šípů, dopadajících shora.

Kuše představovala dominantní palebnou sílu středověkých bojišť a prohrávala pouze s dlouhým lukem. Přesto jako střelná zbraň převažovala po celý středověk pro nenáročnost obsluhy, přesnost a velkou účinnost. Vytlačena byla až prvními arkebuzami a mušketami.

Výzbroj kušiníka tvořil především samostříl, velmi průrazný a přesný. Doplňkovou zbraní byla dýka, která sloužila jako zbraň osobní a byla praktická především při boji zblízka. Ochranu kušiníkovi poskytovala pavéza, speciální velký štít, původně vyráběný v severoitalském městě Pavia. Odtud také pocházel název štítu – pavise. Za pavézou se střelec ukrýval ve chvíli, kdy nabíjel, což trvalo v porovnání s lukem poměrně dlouho. Při střelbě se za štítem kryl také a používal ho jako oporu pro svou kuš. Pavézu často nesl a držel pomocník, tzv. pavézník. Pavézy později úspěšně převzali husité, kterým štíty poskytovaly ochranu při střelbě z píšťal. Tělo kušiníka dále chránilo kroužkové brnění, tzv. hauberk, železný límec a helma.

Další literatura:

Bennett, M. - Bradbury, J. - , DeVries, K. - Dickie, I. - Jestice, P.G.: Bojové techniky středověkého světa 500 n.l. - 1500 n.l., Praha 2007.

Campbell, David: Longbowman vs Crossbowman, London 2017.