Sluys 1340: Bitva plovoucích hradů, v níž Angličané nasadili svou smrtící zbraň

V mysli středověkého člověka to byl odvěký spor. Náležela anglickému králi také francouzská koruna? Edward III. si to nepochybně myslel a svůj nárok se jal roku 1337 obhajovat. A byl tu ještě jeden, pro Edwarda dost možná pádnější důvod. Šlo o to, kdo bude ovládat bohaté Flandry, významné odbytiště anglické vlny a zdroj kvalitního sukna. Jinými slovy, šlo o ambice a peníze. Ozbrojené střety se nejprve omezovaly na námořní bitky mezi anglickými a francouzskými korzáry a obchodníky, situace však vyžadovala preventivní zásah. Francouzský král Filip VI. využil námořní převahy, kterou mu zajišťovaly především najaté janovské galéry a roku 1338 podnikl sérii útoků na jižní anglické přístavy. „Jejich flotila se vydala na cestu … a plula do Anglie. Do přístavu Southampton připlula jednoho nedělního rána, když lidé byli na mši. Normané a Janované vstoupili do města a zcela jej vydrancovali a zpustošili,“ vypráví kronikář Jean Froissart. Nepřátelskému řádění byly vystaveny i přístavy Portsmouth či Hastings.

Francouzskými nájezdy utrpěly nejen anglické přístavy, ale také králova hrdost i anglická ekonomika. Francouzi ukořistili mnoho anglických lodí, mezi úlovky byly i dvě královy vlastní lodě, kogy jménem Edward a Christopher, která padla do rukou Francouzů v bitvě u Arnemuiden. Obchodní trasy mezi ostrovem a pevninou, kudy proudilo především gaskoňské víno a vlna do Flander, byly přerušeny a břehy Albionu zůstaly nechráněné. Pouze divoká bouře nad kanálem La Manche odvrátila velkou francouzskou invazi. A pak se vítr obrátil a začal vát do plachet anglického krále.

Anglie válečné loďstvo neměla, čas a prostředky na jeho vybudování rovněž chyběly, a tak padlo rozhodnutí využít kogy, obchodní lodě s hlubokým ponorem a velkou nosností, což umožňovalo přepravu značného počtu vojáků. Kogy byly na přídi i zádi opatřeny vysokými dřevěnými věžemi, které sloužily jako základna pro lučištníky, bezpečně ostřelující nepřátelské posádky. Anglické kogy tak připomínaly dřevěné plovoucí hrady. S takto vystrojenou flotilou přibližně sto šedesát lodí vyplul Edward III. dne 22. června 1340 k pobřeží Flander, kde se Angličané doufali vylodit a spojit se s vlámským vojskem Viléma II. Henegavského, Edwardova švagra. „… Edward okamžitě odplul do Flander, aby pomohl švagrovi proti Francouzům. Roku 1340, v předvečer svátku svatého Jana Křtitele, nalodil se se svými vojsky na Temži a zamířil rovnou ke Sluys. Cestou narazil na francouzskou flotilu, o které jsem se již zmiňoval, a třebaže měli nepřátelé na jednu jeho loď čtyři, rozhodl se k boji,“ líčí sled událostí Jean Froissart.

Zatímco anglický král sbíral vojsko k odplatě, potýkali se Francouzi s vlastními závažnými problémy. Debakl francouzské invaze do Anglie roku 1339 byl počátkem konce Francie jako námořního hegemona. Nutno zdůraznit, že převážnou část francouzských námořních sil tvořili janovští žoldnéři se svými galérami, obratnými a rychlými veslicemi s malým ponorem. Bohužel pro francouzského krále Filipa VI. se Janované v inkriminované době vzbouřili, vrátili se do Janova a králi Filipovi tak zůstalo pouhých dvaadvacet vlastních galér, z nichž však dalších osmnáct shořelo při anglickém útoku na Boulogne, kde byly zakotveny na zimu.

Bez elitního loďstva se Francouzi stáhli do defensivy a omezili se na blokování flanderského pobřeží tak, aby Angličané nemohli přistát, vylodit se a spojit se s Vlámy. Aby mohli Francouzi tuto strategii realizovat, museli také oni angažovat obchodní plavidla, z velké části šlo opět o kogy. Francouzským kogám však chyběla anglická vylepšení. Na dvě stovky lodí se podařilo Francouzům vystrojit a s jejich pomocí hlídat pobřeží Flander. Za této situace se zcela nečekaně od západu přiblížil Edward III. na své vlajkové lodi Thomas v doprovodu anglické flotily opevněných kog.

Francouzi byli odhodláni neumožnit vylodění anglického vojska ve Flandrech. Proto svými loděmi pečlivě zablokovali ústí řeky Zwyn, kam mělo anglické loďstvo namířeno. Zde již na pevnině čekali Vlámové. Stejné odhodlání však popohánělo Edwarda III., který dobře věděl, že nemůže ustoupit. Byla to otázka přežití i vlastní cti. Francouzští admirálové Nicholas Béhuchat a Hugues Quieret veleli zcela zablokovat pětikilometrové ústí řeky nedaleko Sluys a to tak, že se lodě zformovaly do třech řad a byly spojeny řetězy. Před rizikem takové formace varoval janovský admirál Pietro Barbavera, velící najatým janovským galérám s tím, že vzájemně spojené lodě budou špatně ovladatelné a stanou se tak snadným cílem pro anglické lučištníky, avšak francouzští vrchní velitelé ho neposlouchali. Netrvalo dlouho a na Barbaverova slova došlo. Vítr hnal lodě na východ a lodě si začaly vzájemně překážet. Situace byla o to závažnější, že právě zaútočili Angličané.

„Také Francouzi prahli po střetnutí, pročež sotva se Angličané objevili v dohledu, osadili Christopher, veliký koráb, jejž před nedávnem ukořistili, trumpetami a jinými nástroji ohlašujícími boj, a kázali, ať zahájí bitvu. Byl to boj krutý, lítý a strašný. Nakonec však z něho Angličané vyšli vítězně, koráb získali nazpět a jeho posádku do posledního muže pobili,“ shrnuje průběh bitvy Jean Froissart.

Angličané s útokem nespěchali a počkali až budou mít slunce v zádech. Proti francouzské blokádě postupovali ve třech liniích, přičemž největší lodě pluly vpředu, aby naplno využily svůj potenciál. Byla mezi nimi i vlajková loď Thomas s králem na palubě. Anglické kogy výškově přesahovaly francouzské i janovské lodě, čehož útočníci dokonale využili nasazením lučištníků, kteří obránce zasypávali mraky šípů. Situaci nedokázali zvrátit ani námezdní janovské galéry s kušiníky na palubách. I když byli Janované odvážní, disciplinovaní a zkušení a během bitvy se jim povedlo ukořistit dvě anglické lodě, výsledek bitvy to neovlivnilo. Anglický král Edward III., sám raněný střelou z kuše, dobře vsadil na údernou sílu lučištníků, kteří měli delší dostřel a nabíjeli dvakrát rychleji než kušiníci. Anglické lodě útočily ve trojicích. Dvě lodě obsazené lučištníky, které sevřely francouzskou loď do kleští a jedna pěchotní, jež po zničující palbě lučištníků loď obsadila. Francouzi neměli šanci.

„Byla to nepochybně krvavá a vražedná bitva. Boje na moři jsou vždy nelítostnější než boje na zemi, neboť ústup a útěk je nemožný,“ komentuje bitvu kronikář Froissart. Bojovalo se od tří hodin odpoledne do desáté hodiny večerní a dvě lodě dokonce až do rána druhého dne. První francouzská linie padla poměrně brzo, další dvě se v marném boji bránily dlouho, avšak sevřeny v kleštích neměly šanci. Co nezvládli Angličané, obstarali Vlámové, kteří do bitvy zasáhli z pobřeží a pobíjeli ty francouzské vojáky, kteří hledali záchranu na břehu.

Angličané ukořistili mnoho lodí. Podobně jako Francouzi v bitvě u Arnemuidenu, ani oni tentokrát neznali slitování a posádky dobytých lodí pobíjeli. Francouzské ztráty byly značné, odhaduje se mezi šestnácti a dvaceti tisíci mužů. Neblahému osudu neunikli ani oba francouzští admirálové. Ačkoliv to nebylo běžné a obvykle za urozené velitele požadoval vítěz výkupné, tentokrát tomu tak nebylo. Nicholas Béhuchat byl oběšen a Hugues Quieret byl zajat a sťat. Taková byla odplata Edwarda III. za útoky na anglické přístavy a krutosti u Arnemuidenu. Uniknout se podařilo pouze prozíravému janovskému admirálovi Pietru Barbaverovi přibližně s polovinou svých mužů.

Po bitvě u Sluys, která je ve Francii známa jako bitva u l’Écluse, již Francouzi nebyli schopni obnovit svou převahu na moři. Anglický král naopak vítězství náležitě využil a roku 1344 nechal razit novou zlatou minci, na níž je vyobrazen na lodi místo trůnu. Boje se přesunuly na francouzskou pevninu. Hned po vítězství u Sluys se Angličané spojili s armádou z Flander, Brabantska a Henegavska, společně pak postoupili k flanderskému městu Tournai, které bylo loajální k francouzskému králi a oblehli jej. Zbývalo šest let do velké bitvy u Kresčaku, kde Angličané potvrdili svou drtivou převahu, za níž vděčili síle a umu lučištníků s dlouhým lukem.

Další literatura:

Bove, Boris: Stoletá válka, Praha 2021.

Froissart, Jaen: Kronika stoleté války, Praha 1977.

Kovařík, Jiří: Stoletá válka: 1. díl - Francouzské prohry, Praha 2023.