Proč se stal Přemysl Otakar II. křižákem aneb Jak si vylepšit image a zasloužit korunu

Zamyslíme-li se nad skutečným smyslem a původním účelem křížových výprav, musíme se ptát, zda skutečně všechna tažení ve znamení kříže byla křížovými výpravami v pravém slova smyslu. To se týká i událostí 2. poloviny 13. století, které se bezprostředně týkají osoby českého krále Přemysla Otakara II. Ano. Jedná se o jeho dvě křížová tažení proti Prusům…

Křížové výpravy, tedy ty, které měly přijít souvěrcům z Východu na pomoc v boji proti Saracénům, se zrodily ve 2. polovině 11. století. Myšlenka na pomoc východním křesťanům byla poprvé vyslovena ústy papeže Řehoře VII. nedlouho po drtivé porážce byzantských vojsk u Mantzikertu, ale byl to až papež Urban II., jenž svým zaníceným a až téměř k dokonalosti vyvedeným projevem v Clermontu, rozpoutal davové šílenství křížových poutí do Levanty. Cílem první výpravy však nebyl Jeruzalém, ale Konstantinopol a především boj proti nevěřícím. Netrvalo dlouho a zrodil se dobře promyšlený plán na znovudobytí svatých míst včetně hrobu Kristova. Výprava tak získala zcela jiný cíl. Tím cílem bylo svaté město Jeruzalém.

Bylo by však chybou domnívat se, že západním bojovníkům šlo jen o víru a osvobození „utlačovaných“ bratrů ve Svaté zemi. Skutečnost byla spíš taková, že zájem většiny účastníků výpravy se soustředil na zisk půdy a s ní spojený titul. Zjednodušeně řečeno, účelem prvních křížových výprav byl nejen boj proti nevěřícím, ale také snaha o dobytí svatých míst spojených s životem Ježíše Krista a „případně“ i nějaká ta kořist. Ovšem jak s tím vším souvisí osoba českého krále Přemysla Otakara II.?

Přemysl Otakar II., jedna z nejvýraznějších osobností střední Evropy 13. století, byl iniciátorem hned dvou křížových výprav. Tyto výpravy však nevedly do Svaté země, ale směrem zcela opačným, totiž na sever k pohanským Prusům. Otázkou zůstává, proč Přemysl vytáhl právě tímto směrem. Vždyť na severu nebyla žádná svatá místa, snad by se dalo uvažovat jen o místě zavraždění sv. Vojtěcha, která by bylo potřeba „osvobodit“. Naopak na Východě by byla pomoc silného křesťanského bojovníka právě v touž dobu více než potřebná. Avšak už lépe se dá obhájit boj proti nevěřícím a pomoc bratrům v Kristu. Ovšem to, co se nám z dob Přemyslových dochovalo naznačuje, že ani boj s pohany ani podpora řádu německých rytířů nebyla tím pravým a jediným důvodem králova tažení do Prus. Vše totiž nasvědčuje tomu, že hlavními důvody Přemyslových křížových výprav byla prestiž a posílení králova vlivu na severu a severovýchodě Evropy.

Pro středověkého panovníka a stabilitu jeho vlády bylo velice důležité, aby byl okolním světem viděn v co nejpříznivějším světle. tomu samozřejmě měla napomáhat dvorská propaganda, jejímž cílem bylo vytvoření obrazu ideálního vládce. V souladu s rytířskou kulturou byly pochopitelně zdůrazňovány vlastnosti a ctnosti jako odvaha, čest, statečnost, ale také smysl pro právo a spravedlnost. Důležitým aspektem byl rovněž co nejlepší poměr k církvi a image křesťanského válečníka zastávajícího ty „pravé“ ideály, což má souvislost právě s křížovými taženími do Prus. Příčiny těchto akcí však nebyly nezištné a čistě duchovní, ale přímo souvisely právě s ideálním obrazem panovníka a byly úzce provázány s cíli politickými a v pravdě i osobními.

Nelze popřít, že Přemysl Otakar II. byl velice ctižádostivý panovník a že jeho politické snahy byly výbojného rázu. Krok za krokem dokázal obratně rozšiřovat svá území, upevňovat na nich pozice a pomalu rozšiřovat výčet svých hodností a titulů. Jeden z titulů mu však scházel. Byl to titul římského krále. Otázka říšského trůnu byla v oné době ožehavou otázkou, kterou se zaobíral i český dvůr a kandidaturu několikrát zvažoval. Sám Přemysl byl na trůn několikrát navržen. Osobně se ale zdráhal převzít říšskou korunu pokud by současný král Vilém Holandský, jehož vláda nepatřila zrovna k úspěšným, dobrovolně neodstoupil a také za podmínky, že by s tím souhlasil papež Alexandr IV.

Český král měl podporu u jihoněmeckých hrabat, kolínského arcibiskupa či u flanderské hraběnky Markéty a mnoha dalších vlivných osob. Chyběl však souhlas papežův a celá věc se jeví tak, že mladý král Přemysl Otakar II. si chtěl papežovu podporu zasloužit. Proto se vydal na křížovou výpravu do Prus, aby pomohl svým křesťanským bratrům v boji s pohany. Netřeba pochybovat o tom, že křížovým tažením zároveň sledoval posílení vlastního vlivu a prestiže, čemuž by nasvědčovalo i založení Königsbergu (Královce), opěrného bodu královské moci.

Křížová výprava z přelomu let 1254–1255 nepřinesla očekávané ovoce. Papež se za Přemyslovu kandidaturu nepostavil a to ze zřejmých důvodů. Minulá staletí totiž jasně prokázala, že příliš silný římský král či císař je něčím, co ambiciózní papežství nemůže za žádnou cenu potřebovat.

Druhá z Přemyslových křížových výprav z let 1267–1268 se již nesla v poněkud odlišném duchu. Tažení sice směřovalo do Prus a na pomoc řádu německých rytířů, ale král Přemysl tímto válečným podnikem sledoval zejména posílení a rozšíření svého vlivu, nemluvě o územním zisku. Nedílnou součástí kruciáty byla i králova snaha o zřízení olomouckého arcibiskupství, kterému měla být v budoucnosti podřízena právě dobytá území. To vše za vydatné podpory olomouckého biskupa Bruna, jenž byl příznivcem německých rytířů a byl vlastně i spolutvůrcem tažení. Jenomže papežská kurie nebyla tímto podnikem příliš nadšená a k celé věci zaujala záporné stanovisko, což zřejmě Přemysla přimělo k přehodnocení svých záměrů a tažení ukončil.

Křížová tažení českého krále Přemysla Otakara II. jistě nebyla klasickými křížovými výpravami, ale rozhodně jim nelze upřít jisté rysy kruciát. Zejména vzhledem k pozdějšímu přehodnocení smyslu křížových výprav však můžeme Přemysla Otakara II. přece jen označit za křižáka, i když s velice osobitými rysy.

Další literatura:

Bridge, Antony: Křížové výpravy, Praha 1995.

Hroch, M. – Hrochová, V.: Křižáci ve Svaté zemi, Praha 1996.

Žemlička, Josef: Přemysl Otakar II., Praha 2011.