Článek
Byla to doba slavných a velkých faraonů zvučných jmen - Setchiho I., Ramesse II. a Merenptaha. Jsme ve 13. století př. Kr., v období vlády 19. dynastie, kdy vládci egyptské Nové říše vedli řadu válek, ať již obranných či útočných. Válečnému duchu těchto dávných časů také vděčíme za vznik jedné vzácné epigrafické památky, která nám představuje dosud neznámý kmen - Izrael. Onou písemnou památkou je tzv. Merenptahova stéla, jež také někdy bývá označována za stélu Izraelskou. Co vedlo k tomu, že se Izrael dostal do historie již před více než třemi tisíci lety?
Oslabená egyptská říše
V době, kdy na egyptský trůn nastoupili faraoni 19. dynastie, byl Egypt oslaben a jeho vliv na dění v okolních zemích, zejména však ve starověké Syropalestině, nebyl zrovna velký. Příčinou toho byl náboženský i politický chaos na konci 14. století př. Kr., kdy byla egyptská moc citelně oslabena vnitřními spory a intrikami. Problémy začaly již kolem poloviny 14. století, kdy faraon Amenhotep IV., známější jako Achnaton, započal svou náboženskou reformu a nemnoho se staral o dění za hranicemi v domnění, že je nemožné ohrozit egyptské postavení. Avšak vzápětí po faraonově smrti se vlády opět ujal zapuzený bůh Amon. Na egyptský trůn nastoupili krátce po sobě dva mladí králové, Smenchkaré a Tutanchamon, kteří zemřeli za podivných okolností. Ovšem faktickou moc měl v rukou starý úředník a kněz Aje, který intrikami nakonec získal ruku princezny Anchesenamun. Za čtyři roky však zemřel a trůn uchvátil generál Haremheb, jímž končí 18. dynastie egyptských panovníků.
Následující 19. dynastie měla nelehký úkol, totiž opět pozvednout moc a velikost Egypta, jehož nadvláda v Syropalestině byla svržena a skutečné moci se ujala místní knížata. S touto reconquistou začal hned první z velkých faraonů nové dynastie, Setchi I., který opět získal ztracená území v Syropalestině. Při svém tažení, kdy se dostal až ke Kadeši blíže řeky Orontu, se setkal se vzrůstající mocí Novochetitské říše, která začala pronikat do egyptských držav. Tomuto náporu Setchi I. zamezil vybudováním řetězu pevností. Bylo to však opatření pouze dočasné.
Slavné časy Ramesse II.
S chetitskou mocí v Syropalestině se utkal i Setchiho syn, Ramesse II., jehož snahy o povznesení egyptské moci vyvrcholily bitvou u Kadeše roku 1275 př. Kr., kde se střetly čtyři faraonovy armády, totiž Amunova, Ptahova, Réova a Sutechova s chetitským vojskem krále Muvatalliho. Slavná bitva nakonec skončila nerozhodně a Ramesse II. podepsal mírovou smlouvu s novým chetitským králem Chattušillim. Avšak i v následujících letech pokračoval Ramesse II. ve svých výbojích všemi světovými směry. Ramesse II. patřil k nejvýznamnějším a nejmocnějším panovníkům, jaké kdy egyptská historie poznala, a to nejen ve vztahu k jeho válečným úspěchům. O to těžší úděl však připadl jeho synovi a nástupci, faraonu Merenptahovi.
Faraon Ramesse II. v bitvě u Kadeše na reliéfu v chrámu Abú Simbel.
Merenptah byl třináctým synem Ramesse II. a vlády se ujal roku 1224 př. Kristem. Hned na počátku své vlády musel čelit silným útokům Libyjců, kteří dělali problémy už jeho dědovi Setchimu I., a které dokázal držet Ramesse II. v relativním klidu díky pevnostem, jež nechal vybudovat na západě egyptské říše při pobřeží Středozemního moře. K rozhodné bitvě mezi Merenptahem a Libyjci spojených s tzv. „mořskými národy“ došlo v západní části nilské Delty, kde se chtěli Libyjci původně usadit. V tuto chvíli se jim však záměr nezdařil. Merenptah jejich vpád rozdrtil, 9000 mužů zajal a 6000 jich pobil.
Nejstarší svědectví o Izraeli
Prakticky ve stejné době, udává se, že v pátém roce Merenptahovy vlády, se faraon střetl s odporem syropalestinských kmenů, které během krátké doby zpacifikoval. Byl to jeden z jeho velkých válečných úspěchů a také jedno z posledních vzepětí egyptské moci.
Své válečné úspěchy v bojích s Libyjci i palestinskými kmeny faraon Merenptah náležitě oslavil na vítězné stéle, jež nese jeho jméno. Tato vápencová stéla o rozměrech 3 × 1,5 m byla nalezena roku 1896 sirem Fliendersem Petriem v Merenptahově zádušním chrámu ve Vésetu a později byla nalezena i její téměř zničená kopie v Karnaku. Tzv. Merenptahova stéla zachycuje kromě popisu válečných událostí a úspěchů faraonových také jeden významný údaj pro dějiny Syropalestiny:
"Knížata jsou pokořena a jen říkají: „Šalom!“
Žádný z příslušníků Devíti luků už nezvedá hlavu.
Cekenu je poražen, Chatti je v klidu,
Kanaan je zbědovaný.
Aškalón je dobyt, Gezer uchvácen,
Jenoam už neexistuje.
Izrael je zpustošen a nemá plody,
Charu se stal vdovou Egyptu.
Všechny země jsou v klidu.
Každého, jenž se volně pohyboval, zastavil
král Horního a Dolního Egypta, Baenre Merenptah,
syn Réa, Merenptah Hetephermaat,
obdarovávaný životem každý den jako Ré.
Merenptahova stéla v Egyptském muzeu v Káhiře.
Merenptahova stéla
Tato pasáž jsou poslední řádky, tj. řádky 26-28 stély, a protože je překlad doslovný, potřebují některé termíny bližší upřesnění. Příslušníky Devíti luků se rozumí veškeré obyvatelstvo, které je podřízeno Egyptu. Slovo Cekenu, někdy též Tehenu, značí Libyi, Chatti je termín pro Chetity. Pod jménem Charu nebo též Churru se skrývá oblast Syropalestiny a to, že se Charu stal pro Egypt vdovou znamená, že je Charu vydán napospas Egyptu jako vítězi, neboť podle egyptského práva postrádala vdova právní ochranu a byla vydána napospas svému utiskovateli.
Samotný 27. řádek stély však nepodává žádnou konkrétní zprávu o Izraeli. I tak je to ale unikátní pramen, jelikož je zde poprvé zmíněn Izrael a sice ve smyslu označení pro určitou skupinu lidí. Zmínka na Merenptahově stéle je nejstarší a jedinou mimobiblickou zmínkou o Izraeli v egyptských pramenech. Bohužel jde o zprávu příliš stručnou, než abychom z ní mohli vyvozovat nějaké další skutečnosti. Musíme se spokojit s tím, že v Palestině žilo společenství lidí jménem Izrael. Za zmínku také stojí, že právě doba, kdy Merenptah porazil Libyjce a Izrael, by mohla být dobou biblického exodu Židů z Egypta.
S koncem Merenptahovy vlády, která se vyznačovala neustálými boji na všech frontách, začal Egypt sestupovat z pomyslného žebříčku slávy a zažil nejeden otřes po vpádu tzv. „mořských národů“, jež s vypětím všech sil zastavil až Ramesse III. Egypt byl dočasně zachráněn, syropalestinské državy však byly ztraceny…
Další literatura:
Baines, J. - Málek, J.: Svět starého Egypta, Praha 1996.
Jepsen, Alfred: Královská tažení ve starém Orientu, Praha 1987.
Kienitz, Friedrich-Karl: Národy ve stínu, Praha 1991.
