Stiklestad 1030: Boj vikingů o vládu nad Norskem a smrt krále, jehož mrtvola ani po roce nezetlela

Příběh norského krále Olafa II., který podle pozdějších legend zemřel v bitvě u Stiklestadu mučednickou smrtí, je dokonalým symbolickým obrazem prvních desetiletí 11. století a jejich nejcharakterističtějších jevů – pokračující expanze vikingů a christianizace skandinávských zemí. Oba tyto jevy se úzce proplétaly a vzájemně se ovlivňovaly. Byla to doba, kdy moc a sláva vikingů rostla a jejich dračí lodě byly postrachem na Východě stejně jako na Západě. Odvaha a bojový um Seveřanů byl dobře znám v Byzanci, kde již vikingové nebyli pouze nájezdníky, ale tvořili také elitní císařovu stráž, tzv. varjažskou gardu. Varjagové, jak se vikingům na východě říkalo, hráli významnou roli i v Kyjevské Rusi, kam odcházelo mnoho mužů ze Skandinávie za štěstím i do vyhnanství.

Na Západě vládl Dánsku i Anglii vikinský král Knut, pod označením Normané se vikingové pevně usadili také na severozápadě Francie. Ano, vikingové už nebyli pouhými námořními lupiči, kteří děsili Evropu, Byzanc i Afriku, ale na dobytých územích vytvořili vlastní panství, kterým úspěšně vládli, stále častěji pod patronací Ježíše Krista.

Norsko bylo nejzápadnější z vikinských zemí. Právě z norských fjordů vyplouvali vikingové na válečné výpravy, odtud ovládli ostrovy v Severním moři a dopluli až k břehům Ameriky. Divoké Norsko bylo rovněž zemí, kde se uchycovala křesťanská víra jen velmi obtížně, což bylo dáno nejen povahou obyvatelstva, ale také drsným způsobem, jakým jim bylo nové náboženství vnucováno. Dánsko přijalo křesťanství jako první, pomalu se prosazovalo i mezi Švédy a kolem roku 1000 zakořenilo i na Islandu. Mnohé podrobnosti o tom víme zejména díky kronikáři Adamovi z Brém, který zaznamenal děje kolem šíření Kristovy víry ve skandinávských zemích. O Norsku kromě jiného napsal:

„Norsko je díky skalnatým pohořím a tuhé zimě nejméně úrodnou zemí, která je vhodná pouze pro stáda ovcí… Na nich jsou Norové závislí, z jejich mléka vyrábějí potravu a z vlny oblečení. Nejsou nikterak zchoulostivělí a zhýčkaní vybranou stravou, a to z nich činí ty nejodvážnější bojovníky… Tamější bída je nutí, aby obeplouvali celý svět a domů si ze svých pirátských nájezdů přiváželi bohatství všech zemí.“

Adam Brémský situaci v Norsku vystihl velmi trefně. De facto, jediné spojení Norů se světem představovalo moře a stejně tak bylo jediným neomezeným prostředkem obživy. Nárůst populace vedl k tomu, že se omezené kapacity norských fjordů rychle vyčerpaly a nezbývalo jiné cesty než hledat štěstí na moři. Proto vikingové podnikali odvážné kořistnické výpravy do všech koutů světa a postupně se tam i usazovali. Život Olafa Haraldssona tak představuje typickou ukázku osudu severských válečníků.

Olaf byl ve své době impozantní postavou, a to nejen svými skutky, ale i vzhledem. Současníkům byl znám jako Olaf Tlustý, nebo Velký. Z otcovy strany byl vzdáleným potomkem prvního norského krále Haralda Krásnovlasého, což jeho pozdějším činům dodalo legitimity. Stejně jako mnoho jeho vrstevníků i Olaf se od mládí účastnil odvážných zámořských akcí. Bojoval v Pobaltí, Dánsku i Anglii, kde se dokonce roku 1014 zapletl do sporu o anglickou korunu. Tehdy poprvé zkřížil cestu Knutovi Velikému, jenž usiloval o anglický trůn. Olaf vedl úspěšný námořní útok na Londýn, během něhož strhl Londýnský most, čímž pomohl získat království Æthelredovi II.. Knut se pro tentokrát stáhl.

Tento válečný úspěch měl pro Olafa velký symbolický význam. Jako dědic Haralda Krásnovlasého se cítil být povolán sjednotit Norsko pod svou vládou, a tak se vypravil vstříc svému osudu. Zimu však strávil u vévody Roberta II. v Normandii. Normané, usazení v sousedství Francké říše od 9. století, již přijali křest a sám vévoda Robert byl zapáleným propagátorem jediného Boha. Právě pod vlivem normanského vévody přijal Olaf před odjezdem do Norska křest v Rouenu. Poté, co vstoupil na norskou půdu, prohlásil se Olaf králem a ihned začal svá slova naplňovat skutky. Pro svůj nárok získal podporu pěti malých místních vládců a roku 1016 porazil svého rivala hraběte Sveina Hakonssona, jenž si dělal nárok na svrchovanost nad Norskem. Během několika málo let Olaf II. zlikvidoval moc jarlů na jihu země, podrobil si hrdé norské šlechtice a uzavřel mír se švédským králem Olofem Skötkonungem, s nímž dosud válčil. Ovládl tak více území a získal větší moc, něž kterýkoliv z jeho předchůdců.

Olaf II. se neomezil pouze na konsolidaci Norska, ale jako správný viking nenechal v klidu ani okolní země. Podnikl úspěšný nájezd na Dánsko, pochopitelně k nelibosti Knuta Velikého, který však později Olafovi vše splatil i s úroky. Olaf také vstoupil do sporu o orknejské jarlovství, kde se mezi sebou přeli tři nevlastní bratři o dědictví po zesnulém jarlovi Sigurdovi. Olaf byl původně požádán o pomoc Thorfinnem, jedním z účastníků sporu, jemuž podporu přislíbil a uzavřel s ním tajnou dohodu. Zároveň však sledoval i svůj vlastní zájem, neboť hodlal obnovit svrchovanost norského krále nad Orknejemi. Obratným manévrováním v kombinaci s patřičnou autoritou tak Olaf po roce 1020 skutečně získal nadvládu i nad Orknejemi a zdejšího jarla si zavázal přísahou.

Všechny Olafovy kroky za sjednocením Norska a posílením královské moci doprovázela úporná snaha o přivedení země pod Kristovu víru. Ačkoliv jeho způsob podpory nového náboženství nebyl tak agresivní, jak tomu bylo u jeho předchůdce Olafa I. Tryggvasona, vyvolávalo narušování starých pořádků mezi lidmi nespokojenost, navíc vydatně přiživovanou odporem šlechty vůči králově autoritě. Dostavil se také první neúspěch. Roku 1026 se v bitvě u Helgeå střetly spojené síly Norska a Švédska s dánskou flotilou Knuta Velikého. Skandinávští králové cítili příležitost omezit Knutovu moc ve Skandinávii, a tak se lstí pokusili zlikvidovat jeho armádu. Nejprve byly v Baltickém moři napadány dánské lodě, a když se Knut rozhodl odpovědět, vlákali spojenci jeho loďstvo do pasti. Počkali si na něj u ústí švédské řeky Helgeå, na níž zbudovali dřevohlinitou hráz. Když Dánové vpluli do vnitrozemí, spojenci hráz vypustili. Mnoho Knutových válečníků se utopilo, přesto jich ale zbylo dost na to, aby bylo norsko – švédské vojsko poraženo. Od té doby se stal Knut pánem Skandinávie a začal splácet staré dluhy.

Když se roku 1028 vracel Knut Veliký z návštěvy Říma, zamířila jeho flotila padesáti lodí k norským břehům, kde u Nidaru (Trondheim) zakotvila. Knut měl jasný cíl, totiž rozmnožit své državy a stát se i králem Norska. Oporu k tomuto záměru nalezl ve spojenectví s norskými šlechtici, kterým byla proti mysli přílišná nezávislost královské autority i jeho christianizační úsilí. Podle Adama Brémského prý nepodpořili Olafa II. proto, že jejich ženy nechal zbít za čarodějnictví. V tom lze mimochodem rovněž spatřovat Olafovu snahu o vymýcení pohanství. Silná opozice vůči tomu byla naprosto přirozená. Knutova invaze do Norska Olafa II. zastihla zcela nepřipraveného a neschopného účinného vojenského odporu, zejména pak ve chvíli, kdy se proti němu postavili jeho vlastní lidé. Knut Veliký tak získal do sbírky již třetí královskou korunu.

Olaf v nastalé situaci neměl na výběr a musel ustoupit, aby mohl později bojovat. Již osvědčeným místem exilu severských vyhnanců byl Novgorod na Kyjevské Rusi. Zdejší velkoknížata byla příbuzensky spjata s mnoha severskými vládci, a proto bylo jen přirozené, že zde nalezlo azyl mnoho norských i švédských králů i válečníků. Nyní byl jedním z nich i Olaf II. Haraldsson, jenž se uchýlil pod ochranu velkoknížete Jaroslava I. Moudrého. Zde shromáždil své věrné, aby se do roka a do dne pokusil získat zpět ztracenou královskou korunu. Cestou zpět do své domoviny se po nějaký čas zdržel ve Švédsku, kde rovněž posílil své vojsko, faktem je, že to byli právě Švédové, kteří tvořili větší část jeho armády. Podle legendy prý Olaf během pobytu ve Švédsku přispěl ke křtu mnoha místních obyvatel.

Knut se stal pánem Norska, v zemi se však dlouho nezdržel. Mnohem důležitější pro něj byly anglické a dánské záležitosti. Proto správu země svěřil Hakonu Erikssonovi, jenž Norsku vládl jako Knutův vazal. Hakon byl jedním z odbojných norských jarlů, zároveň byl však pokrevně spřízněn s Knutem. Krátce poté však utonul při ztroskotání své lodi u skotských břehů. Proto Knut vyslal do Norska svého syna Sveina, aby se ujal vlády v zemi. Zpráva o Hakonově smrti se záhy donesla Olafovi a dodala mu odvahy pokusit se získat ztracené království. Mezitím se v Norsku vylodil Svein Knutsson. Střet dvou adeptů norské koruny byl neodvratný.

Centrem Norska byl roku 1030 Nidaros, dnešní Trondheim, který se ukázal být klíčem ke království. Kdo chtěl vládnout Norsku, musel získat kraj kolem Nidaru a vycházet se zdejšími jarly. I proto se Olafova armáda srazila se Sveinovým vojskem u Stiklestadu, ležícího přibližně 80 km od Nidaru na nejzazším konci Trondheimského fjordu. Co se před 985 lety u Stiklestadu odehrálo?

Olaf s armádou o síle 3600 mužů překročil hory ze Švédska a pochodoval údolím Verdalu k centru království u ústí Trondheimského fjordu, aby převzal vládu v zemi. Když došel 29. července k usedlosti Stiklestad v místě, kde se bohaté louky svažují k břehům fjordu, střetl se s mnohem početnějším vojskem Sveina Knutssona. Podle Snorriho Sturlusona, jenž okolnosti bitvy u Stiklestadu popisuje ve svém díle Heimskringla z doby kolem roku 1230, byla síla tohoto vojska 14 400 mužů, převážně sedláků. Toto číslo je patrně nadsazené, avšak dokládá značnou přesilu, které Olaf musel čelit. Jeho odpor byl statečný, ale marný. Podle Snorriho Olaf v bitvě utržil tři rány; do kolena, do krku a do břicha, jež se mu stala osudnou. V bitevní vřavě byl zatlačen k velkému kameni a zde byl probodnut kopím, které proniklo drátěnou košilí. Těžké zranění utrpěl i Olafův bratr Harald, z bitvy však vyvázl a později se proslavil jako obávaný válečník a norský král.

Po bitvě bylo tělo mrtvého krále odvezeno a tajně pohřbeno v písčitém břehu řeky Nidelva nedaleko Nidaru. Vlády v zemi se ujal Svein společně se svou matkou Ælfgifu, jejich panování se ale stalo velmi brzy značně nepopulárním, a nakonec museli ze země uprchnout. Ti, kteří roku 1030 bojovali proti Olafovi, následně podpořili jeho nemanželského syna Magna I. Dobrotivého, který se stal nejen králem Norska, ale po Knutově smrti roku 1035 také vládcem Dánska.

Snorri Sturluson vypráví, že rok po bitvě u Stiklestadu bylo tělo mrtvého krále vyzvednuto z tajného hrobu a rakev otevřena. Přítomní však užasli, když spatřili, že jeho tělo je neporušené a vlasy i nehty jsou delší. Olaf byl prohlášen za svatého, což později potvrdil i papež, jeho tělo bylo přeneseno do kostela v Nidaru a zde pohřbeno. Z drsného vikinského vládce Norska, jenž se stal křesťanem zejména z praktických důvodů, aby posílil svou moc a vliv, což mu mělo pomoci ve sjednocení Norska, se stal zosobněním norského křesťanství. Ve vrcholném středověku se stal patronem Norska, kolem jehož života se vytvořila řada legend o zázracích a pravé víře. Faktem je, že jeho zásluhy o christianizaci Norska nejsou ani zdaleka takové, jaké mu jsou připisovány.

Další literatura:

Brooke, Christopher: Evropa středověku v letech 962 – 1154, Praha 2006.

Hroch M. a kol.: Dějiny Norska, Praha 2005.

Myklebus, Morten: Olaf Viking & Saint, Oslo 1997.