Stamford Bridge 1066: Bitva o osud Anglie a smrt posledního vikinga

V první polovině 11. století byl anglický trůn velmi žádaným zbožím, s železnou pravidelností se o něj střídali králové z domácí wessexské dynastie, pocházející od Alfréda Velikého a dynastie dánské, tedy vikinští panovníci. Právě střídání Sasů a Dánů na královském stolci zapříčinilo, že si po smrti krále Edwarda III. Vyznavače roku 1066 nárokovalo anglický trůn hned několik významných mužů. Dva z nich představovali pro domácí Anglosasy skutečnou hrozbu. Normanský vévoda Vilém, jenž si nakonec trůn vybojoval u Hastings a právě norský král Harald III. Sigurdsson, příznačně přezdívaný Hardrada, což lze přeložit jako „krutý“ či „nesmlouvavý“. Právě Harald Hardrada se chopil příležitosti jako první.

Příběh prvního dějství boje o anglický trůn by nebyl úplný, kdyby nepadlo jméno hraběte Godwina z Wessexu, nejmocnějšího anglosaského šlechtice doby. Byl to právě on, kdo vládl slabým králem Edwardem a krátce po jeho nástupu na trůn ho oženil se svou dcerou Edith. Godwin zemřel roku 1053 a král Edward se postupně smířil s jeho potomky, mezi nimiž vynikl zejména Harold, později Edwardův první rádce a podporovatel. Harold Godwinson pocházel z domácího rodu, měl autoritu i podporu velké části šlechticů, a tak se po Edwardově smrti objevil nový adept koruny.

Král Edward svou smrtí nastínil dva možné scénáře. Buď si hrabata ze svých řad zvolí domácího nástupce, nebo bude na trůn povolán cizinec. Druhá možnost pak znamenala občanskou válku a nadvládu cizinců. To si všichni uvědomovali, a tak byl 6. ledna 1066, den po Edwardově smrti a ve shodě s jeho posledními slovy, zvolen witenaġemotem (sněm moudrých) a následně korunován Harold Godwinson.

Král Harold věděl, že musí počítat s útokem ze severu i z jihu. Patrně však normanskou invazi považoval za vážnější riziko, a proto s vojskem i početným loďstvem zůstával v pohotovosti na jihu ostrova. K první agresi ale došlo na severu, nikoliv však ze strany Haralda Hardrady, ale vlastního králova mladšího bratra Tostiga, bývalého hraběte z Northumbrie. Ten byl roku 1065 vyhnán z Anglie, neboť svým protiprávním jednáním narušoval jednotu země. Právě on začal v létě roku 1066 plenit sever Anglie, byl však poražen hrabaty Edwinem z Mercie a Morcarem z Northumbrie. Azyl mu poskytl skotský král Malcolm III. Canmore. Netrvalo dlouho a Tostig se spojil s norským králem Haraldem Hardradou. Brzy poté se Hardrada se vypravil s třemi až pěti stovkami lodí dobýt Anglii. Zde se v září 1066 spojil s Tostigem a společně začali plenit pobřeží severní Anglie až k ústí řeky Humber, po níž se přiblížili k městu York.

V polovině září přistáli vikingové v Ricallu, kde zřídili tábor a 20. září, necelý měsíc před bitvou u Hastings, vytáhli dobýt York. Tehdy došlo k první ze tří osudových bitev podzimu roku 1066. U Fulfordu se nájezdníkům do cesty postavila severní armáda, vedená bratry Edwinem a Morcarem. O síle obou armád nemáme žádné zprávy, předpokládá se však, že počty byly přibližně vyrovnané, mezi pěti a šesti tisíci mužů. Hardradovo vojsko, čítající nejen Nory, ale také válečníky z Orknejí, skotské, anglosaské a vlámské námezdní bojovníky, Anglosasy porazilo a vůdci se museli stáhnout. York se poté bez odporu vzdal, podle některých zpráv vikinského krále dokonce lidé vítali, což svědčí o silném zastoupení Seveřanů v ostrovní populaci. To už se ale po staré římské silnici z Londýna k Yorku blížil nebývalou rychlostí král Harold. Vzdálenost 300 km urazil během pěti dnů.

Větší část vikinského vojska, opojená vítězstvím a sebedůvěrou, postoupila ke Stamfordskému mostu, kde se Norové utábořili a vyčkávali, až jim přijdou složit hold poražení. Harald Hardrada však udělal osudovou chybu, když v domnění, že král Harold nemá o jeho vylodění ani potuchy, a že se v blízkosti nenachází žádné vojsko, neponechal své muže v pohotovosti. V horkém poledni 25. září se vojsko rozložilo podél břehu řeky Derwent a odpočívalo beze zbroje, která zůstala v Ricallu, kde kotvily lodě. Zcela nečekaně se na obzoru objevilo mračno prachu a z něj jako přízrak vystupovali Haroldovi muži s královskými korouhvemi. Za jízdou následovala těžce oděná a vyzbrojená pěchota huskarlů, elitních královských válečníků, vyzbrojených smrtícími sekerami. Severské vojsko, rozložené na obou březích řeky, se dalo na ústup. Harald Hardrada vyslal posly pro posily do 12 km vzdáleného Ricallu a rychle formoval obranu.

Menší část norského vojska byla rozložena také na západním břehu řeky, tedy přímo v cestě blížícím se Anglosasům. Hardrada mohl díky nim získat čas, potřebný ke zformování obrany na protějším břehu. Vikingové se bránili a pomalu ustupovali přes most. Anglosaská kronika vypráví, že během ústupu Norů zůstal v úzkém prostoru mostu stát osamělý severský válečník s velkou sekerou. Zde se bránil přesile a kosil jednoho muže za druhým, celkem jich prý pobil čtyřicet. Anglosasové přes most pronikli teprve tehdy, když jeden z Haroldových mužů připlul pod dřevěný most v sudu a hrdinného vikinga zespodu probodl kopím. Hardrada mezitím mohl zformovat své muže. Nechme nakrátko promluvit dějepisce a básníka Snorriho Sturlusona: „Harald Hardrada postavil svou armádu tak, že vytvořil dlouhou bojovou linii o malé hloubce. Obě křídla přiřadil k bokům linie na koncích a vzadu uprostřed je spojil, takže uskupení vytvářelo souvislý, stejně hluboký kruh bojovníků, chráněný ze všech stran souvislou hradbou štítů.“

Odpor Norů byl statečný, ale osud Haralda Hardrady byl již dopsán. Nechránění Seveřané byli snadným terčem pro lučištníky a takto oslabenou formací tak snáze pronikala garda krále Harolda, vyzbrojená sekerami. Harald Hardrada se odvážně pokusil o protiútok a v čele svých nejlepších vyrazil proti nepříteli. Poslední viking byl nakonec skolen šípy, které si našly jeho hruď. Když padla štítová zeď, změnil se boj formací v boj muže proti muži. Patrně v této fázi byl zabit králův bratr Tostig, který převzal po Hardradovi velení. To ale ještě nebyl konec. Norové odmítli nabízenou milost a zuřivě bojovali dál. Na místo bitvy také dorazily posily a boj pokračoval. Bylo však příliš pozdě a muži, unavení rychlým pochodem v plné zbroji, odhazovali kroužkové košile i štíty, aby si ulehčili. To jen usnadnilo jejich zkázu.

Bitva u Stamfordského mostu představovala velmi tvrdý střet pěchoty a je otázkou, jak by dopadla, kdyby byli Norové v pohotovosti a v plné zbroji. Král Harold zbylé severské válečníky propustil s podmínkou, že zachovají mír. O těžkých ztrátách vypovídá fakt, že Seveřanům stačilo k odplutí čtyřiadvacet lodí. Zřejmě nemalé ztráty však utrpělo i anglosaské vojsko. Zřejmě by to nevadilo, kdyby se právě na jihu země nevylodila další invazní armáda, mnohem lépe připravená, pod vedením normanského vévody Viléma. O novém vpádu na nechráněný jih se Harold dozvěděl několik málo dní po bitvě. Sladké vítězství nad Nory tak získalo nepříjemně hořkou pachuť.

O norském králi Haraldu Sigurdssonovi se mluví jako o posledním vikingovi a vskutku zaslouženě, neboť svými činy proslul od Byzantské říše až po Británii. Díky svým odvážným skutkům stal legendou již za svého života. Harald byl nevlastním bratrem norského krále Olafa II. Svatého, po jehož boku se ve věku 14, či 15 let účastnil bitvy u Stiklestadu, avšak po zdrcující porážce a bratrově smrti musel z Norska roku 1030 uprchnout. Podobně jako jeho předchůdci zamířil na Kyjevskou Rus, kde jako vůdce varjažských válečníků vstoupil do služeb ruského velkoknížete Jaroslava Moudrého, s jehož dcerou se brzy oženil.

Poté se Harald se svou družinou pěti stovek mužů přesunul do Konstantinopole, do služeb byzantského císaře. V elitní císařově varjažské gardě pak bojoval v Bulharsku, Africe i na Sicílii a za své zásluhy se stal prvním mužem v osobní císařově stráži. Získal rovněž značné bohatství, které mu umožnilo vrátit se do Norska a uplatnit nárok na trůn. To se mu podařilo roku 1047 . Neúspěšně se pokusil obnovit norskou svrchovanost v Dánsku, a když se roku 1066 uprázdnil trůn anglický, upřel Harald Hardrada svůj zrak i k němu. Byl to jeho poslední odvážný čin.

Další literatura:

Bennet, Matthew et al.: Bojové techniky středověkého světa 500 n. l.–1500 n. l., Praha 2007

Featherstone, Donald: Válečníci a války ve starověku a středověku, Praha – Plzeň 2001.

Gravett, Christopher: Hastings 1066 – Pád anglosaské Anglie. Praha 2008.