Válka o nadvládu ve Středomoří aneb Jak to bylo s Trójou

Okolnosti války o Tróju jsou známé. Trójský princ Paris odvedl spartskému králi Meneláovi manželku Helenu i s pokladnicí, což si samozřejmě Meneláos nenechal líbit. Požádal o pomoc bratra Agamemnóna, vládce Mykén a nejmocnějšího mezi řeckými vládci, jenž svolal ostatní řecké krále, aby se připravili na válku s mocnou Trójou. Podle Homéra z Řecka vyplulo 1186 lodí, na nichž se odhadem nacházelo 70 až 130 tisíc bojovníků. Toto invazní vojsko, jehož cílem bylo smytí urážky spartského krále i celého Řecka, pak Tróju bezvýsledně obléhalo dlouhých deset let. Během této doby se odehrálo několik bitev i slavných soubojů.

Válku nakonec rozhodla lest krále Odyssea, jenž přišel s nápadem na vybudování velkého dřevěného koně. S jeho pomocí pak Řekové Tróju dobyli a zničili. Působivý příběh, poprvé písemně zaznamenaný pěvcem Homérem na základě čtyři století trvající ústní tradice, je především psychologickým příběhem o osudu, hněvu, odplatě a smrti než záznamem vleklé války o nadvládu v Egejské oblasti. Přece však jsou v příběhu obsažena vodítka, která napovídají cosi o dávné válce mezi mykénskými Řeky a Trójany.

Trójská válka patřila v antickém světě k základním a nejdůležitějším mytologickým příběhům, o jehož pravdivosti nikdo nepochyboval. Řecké vyprávění, dále rozvíjené římskými literáty a dějepisci, vstoupilo i do nové epochy po pádu Říma. Hrdinové z války o Tróju, někdy již zcela smyšlení, se objevovali v rodokmenech raně středověkých panovníků, např. u franckých Merovejců nebo u Geoffreyho z Monmouthu v jeho díle Historia Regum Britanniae. V renesanci se téma Trójské války stalo vítanou uměleckou inspirací a v osvíceném 18. století již žila Trója v říši pohádek pro dospělé, hned vedle Atlantidy, kde setrvávala až do 19. století. Roku 1822 poprvé správně určil její polohu skotský novinář a geolog Charles Maclaren, kde ji o padesát let později skutečně objevil Heinrich Schliemann. Bylo to na pahorku Hisarlik na západním pobřeží Anatolie v dnešním Turecku.

Vykopávky na Hisarliku pokračovaly i v následujícím století a s přestávkami trvají dodnes. Během archeologických prací bylo odkryto celkem devět stavebních fází města, kdy nové vyrostlo na troskách toho předchozího. Homérova Trója se označuje jako VIIa a její existenci lze datovat do doby bronzové mezi lety 1300 – 1190 před Kristem, což koresponduje s tradičně udávanými daty antických autorů. Trója VIIa zanikla v důsledku nepřátelské agrese, což dokládají stopy ohně, nálezy pozůstatků lidských obětí v domech i ulicích města či objevy šípových hrotů a střel z praku.

Trójská válka trvala podle Homéra celých deset let. Dobýt velké, mocné a dobře opevněné město, strategicky položené při pobřeží Egejského moře nedaleko Dardanelského průlivu, bylo pro bojovné Achájce obtížné, zejména pak v případě, kdy velmi pravděpodobně nedisponovali žádnými obléhacími stroji a zřejmě neměli ani dostatek sil k tomu, aby město hermeticky uzavřeli, podobně jako třeba Caesar galskou Alesii. Hradby, které jsou nejpatrnějším pozůstatkem historické Tróje, dělali útočícím Achájům potíže oprávněně. Masivní hradby z vápence dosahovaly výšky přes 5 metrů a byly osazeny opevněnými věžemi o výšce až 9 metrů. Jedna z odkrytých věží stála na půdorysu čtverce o rozměru 18×18 metrů. Ve své maximální rozloze měla Trója rozlohu 20 hektarů, v němž mohlo odhadem žít 5 až 10 tisíc obyvatel. Nepochybně šlo o politické, vojenské, administrativní a obchodní centrum celé oblasti, tedy ideální cíl pro získání velké kořisti.

Trója byla významným městem egejské oblasti v době bronzové, mohla ale také být něčím víc. Naznačují to chetitské klínopisné prameny ze 13. století, které se zmiňují o městě Wilusa, jež bylo centrem království, podmaněného Chetity. Jméno je etymologicky spřízněné s řeckým názvem Tróje Ilios / Ilion, ve starší homérské řečtině Wilion. Není to pouze jméno, ale také v pramenech dochovaný geografický popis, jenž ukazuje na Tróju. Tzv. Tawagalawův dopis rovněž zmiňuje Wilusu v souvislosti s národem Ahhiyawa, jenž byl identifikován jako řečtí Achájové (Achaioi). Z dopisu vyplývá, že Chetité s Acháji vedli kvůli Wiluse válku a naznačuje tak cosi o starším konfliktu mezi nimi. Vzhledem k časovém zařazení kolem roku 1250 př. Kr. se mohlo jednat o jednu z episod, která snad zavdala příčinu k pozdější válce mezi Acháji a Trójou.

Dochované prameny, pocházející z novochetitské říše, pozoruhodným způsobem přispívají k poznání historického pozadí Trójské války a vymezují jasný časový a prostorový rámec, kdy Trója stála mezi dvěma mocnými světy, mykénským Řeckem a Chetitskou říší na sklonku doby bronzové. Jak vyplývá z Tawagalawova dopisu, chetitský král uzavřel s Acháji dohodu, jejich krále uznal za sobě rovného a potvrdil jeho kontrolu nad městem Milétem (chetit. Millawanda). Ambice Achájů se ale po čase opět probudily a ačkoliv neznáme přesnou příčinu nové války, přivedly je pod hradby Tróje, která řeckým zájmům v oblasti překážela. Ostatně pozdější rozkvět řeckých městských států v Malé Asii je toho zřejmým dokladem. Zda do války o Tróju, jež byla vazalem chetitského krále, Chetité zasáhli, nevíme.

Jak vojsko dobyvatelů vypadalo? Achájská společnost byla výrazně vojenská, na vojenský výcvik a bojové dovednosti byl kladen velký důraz. Řecké vojsko tvořila především pěchota, známe i omezené využití jízdy, avšak z nedostatku archeologických dokladů neznáme její účel. Rozhodně však nešlo o významnou bojovou jednotku. Samostatnou kapitolu pak tvořily válečné vozy, které ale v době Trójské války, na rozdíl od předchozích staletí, sloužily hlavně k transportu na bojišti. Součástí achájského vojska tradičně byli také lučištníci, jejichž palebnou sílu doplňovali prakovníci a vrhači oštěpů.

Trójané byli Řekům důstojnými protivníky, jejich vojenská tradice ale byla bližší Chetitské říši. Fakticky se ale po vojenské stránce Řekové a Trójané vzájemně moc nelišili. O konkrétní podobě trójského vojska nemáme natolik podrobné doklady, jak je tomu v případě mykénských Řeků, proto použijme jako východisko právě chetitskou armádu. Hlavní údernou sílu představovaly dvoukolové válečné vozy, osazené tříčlennou posádkou, tvořenou vozatajem a dvěma bojovníky. Vozy a jejich posádky byly vycvičeny k boji ve velkých formacích, které rychle a drtivě udeřily na křídlech či z týlu, vozatajové se poté stáhli a ozbrojení válečníci, jejichž hlavní zbraní bylo dlouhé kopí určené k bodání, dál bojovali jako těžká pěchota v útvaru typu falangy. V otevřeném terénu měly vozy velký podíl na vítězství v bitvách a představovaly klíčovou strategickou výhodu. Z vozů během útoku také stříleli lučištníci. V členitém terénu přebírala hlavní úlohu disciplinovaná pěchota, vycvičená k útokům ze zálohy, náhlým přepadům a k boji zblízka.

Nejznámějším atributem Trójské války je dřevěný kůň. Kůň byl v Tróji posvátným zvířetem a proto jej také Řekové zvolil pro svou lest. Šlo ale skutečně o dřevěnou dutou sochu koně? Mělo se prý do něj vejít třicet mužů s Odysseem a Meneláem v čele. Byl to poslední pokus, jak město dobýt, neboť útočníci nedisponovali žádnými obléhacími stroji, kterými by prolomili hradby. Nebo snad ano? Mohl být trójský kůň ve skutečnosti druhem obléhací techniky, nějaký primitivní katapult? Homér o obléhacích strojích nemluví, jejich existenci nepotvrzují ani archeologické prameny. Je však skutečně možné, aby byl trójský kůň obléhacím strojem? Jak by asi vypadal?

Vodítkem by mohlo být vyobrazení velkého asyrského obléhacího stroje z paláce v Nimrúdu z 60. let 9. století př. Kr. Pojízdný stroj s třemi řadami kol má mechanismus, který dokázal rozrušovat hradbu a navíc byl opatřen krytou věží, odkud asyrští lučištníci mohli ostřelovat obránce. Jde o jakousi kombinaci tanku, berana a obléhací věže. Asyřané obléhací stroje používali, označovali je zvířecími názvy a často je pokrývali mokrými koňskými kůžemi jako ochranou proti zapálení. Jiné vysvětlení nabízí skutečnost, že trójský kůň mohl být lodí, přivážející Trójanům dary, ve skutečnosti ale ukrývající řecké válečníky. Předpoklad vychází z faktu, že antičtí autoři psali o lodích jako o mořských koních a je rovněž doložena existence obchodních fénických lodí, ozdobených dřevěnou koňskou hlavou, které Řekové označovali slovem hippos, tedy kůň.

Další literatura a zdroje:

Fry, Stephen: Trója, Praha 2021.

McCarty, Nick: Trója. Mýty a skutečnost o záhadném městě, Praha 2005.

Strauss, Barry: The Trojan War: A New History, New York 2007.

Zamarovský, Vojtěch: Objevení Tróje, Praha 1962.

Trója

Trójská válka