Článek
Na sklonku roku 1618 umírá v pražském paláci Smiřických Albrecht Jan, schopný a nadějný člen rodu Smiřických, ve věku pouhých čtyřiadvaceti let. Mohl se stát českým králem a snad i dovést povstání českých stavů k vítězství. Nadějný život mladého šlechtice však ukončila tehdy neléčitelná tuberkulóza. Při velkolepém pohřbu je oblečen do oděvu, který měl být jeho oděvem svatebním, na jeho hlavě spočívá rozmarýnový věneček s perlami od jeho snoubenky, hanavské princezny Amálie Alžběty a na krku má medailonek s její podobiznou. Smuteční obřad se koná 28. ledna 1619 v kostele sv. Mikuláše a následně je Albrecht Jan uložen v rodinné hrobce vedle svých předků a bratrů v Kostelci nad Černými lesy.
Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic na smrtelném loži.
Velké dědictví
Po smrti Albrechta Jana zůstávají z původních šesti sourozenců naživu tři potomci a dědici značného bohatství a majetků Smiřických. Jsou to sestry zesnulého; osmadvacetiletá Eliška Kateřina, jednadvacetiletá Markéta Salomena a šestadvacetiletý retardovaný bratr Jindřich Jiří. Situace není nijak povzbudivá.
Majetek Smiřických patřil roku 1618 k největším v Čechách a celý se spojoval v rukou zesnulého Albrechta Jana. V době jeho smrti tento majetek zahrnuje jedenáct prosperujících panství; Český Dub, Semily, Hrubou Skálu, Kumburk, Hořice, Škvorec, Kostelec, Žlunice, Dymokury, Náchod a Uhříněves. Je to bohaté dědictví, spojené s poručnictvím nad slabomyslným Jindřichem Jiřím, a nyní ho spravují dvě rozhádané sestry - Eliška Kateřina a Markéta Salomena. Tento nesourodý trojlístek různých povah a zájmů je posledním žijícím výhonkem mocného, vlivného a uznávaného rodu Smiřických. Jediným společným rysem obou sester je bezohledná touha po majetku a vzájemná, až za hrob vedoucí zášť. Oboustranná nekonečná agrese se spouští jako lavina.
Brána zámku v Kostelci nad Černými lesy z majetku Smiřických.
Milostný románek
Dědičkou a poručnicí dle poslední vůle otce Zikmunda má být v případě smrti bratra Albrechta Jana starší Eliška Kateřina. Ale problém je v tom, že posledních deset let byla až donedávna internována na hradě Kumburk, jelikož měla nepřípustný intimní vztah s poddaným, panským kovářem Jiříkem Wagnerem. Ten při výpovědi uvedl, že Eliška ho nutila a sváděla tak dlouho, až se podvolil, neboť zájem šlechtičny mu lichotil. Také většina svědectví příbuzných i služebnictva mluvila proti ní. Přisadila si hlavně komorná, stará drbna, která šmejdila kde mohla a taky si ráda vymýšlela, což jí později vysloužilo pobyt v hradní kobce.
Eliška sice popsala praktiky, kterým se s kovářem oddávali, ale popřela obvinění z těhotenství či usmrcení plodu, z čehož jí příslušníci rodu podezírali. Její otec Zikmund tehdy kázal dát nezdárnou dceru do domácího vězení na Hrubou Skálu, pak byla přemístěna na Kumburk. Podle všeho byla Eliška Kateřina jen nešťastná mladá žena, která měla velmi špatný vztah s matkou (Hedvika Smiřická z Házmburku), vztah plný vzájemných antipatií, konfliktů a nepochopení. V tom byla zřejmě hlavní příčina její neposlušnosti a důvod, proč hledala lásku a pochopení jinde. Nutno podotknout, že i přes všechna provinění Eliška Kateřina není ze strany otce ani bratrů nikdy vyděděna.
Bezohledně proti vlastní krvi
Mladší, hamižná a vypočítavá Markéta Salomena, která se mezitím provdala za Jindřicha Slavatu z Chlumu, si je této skutečnosti dobře vědoma a rozhodne se jednat. Chce dostat vše. Zámky, peníze, veškeré statky. Začíná proti sestře nemilosrdně intrikovat, přičemž se na příslušných místech u nejvyšších úředníků odvolává na strašlivé sestřiny hříchy a poklesky. Její žádosti je, patrně i díky úplatkům, vyhověno a získává poručnictví i s majetkem. Eliška Kateřina zahájí protiútok a její odvetou je, že přijímá nabídku pomoci čtyřicetiletého zchudlého šlechtice Oty z Vartenberka, který se o celý rodinný spor ze zištných důvodů zajímá. Za příslib poloviny majetku osvobozuje Elišku z internace a brzy uzavírají sňatek.
Novomanželé se usadí v Jičíně, okamžitě přebírají vládu nad smiřickými statky a Markétu nemilosrdně vyřazují ze hry. Dočasně. Vzteky nepříčetná Markéta a její manžel Slavata ženou Elišku a Vartenberka před zemský soud. Spor graduje, soudní úředníci nového krále Fridricha Falckého neznají všechna fakta ani veřejná tajemství a už vůbec neberou v potaz faktická práva Elišky Kateřiny. Je rozhodnuto ve prospěch Markéty a Slavaty, Vartenberk je zatčen a skončí ve vězení.
Valdštejnův zámek v Jičíně na místě poničeného renesančního zámku Smiřických.
Výbuch s desítkami mrtvých
Je leden roku 1620. K Jičínu se blíží Jindřich Slavata a s ním královští komisaři, aby převzali smiřické panství zpět. Přes odpor Elišky Kateřiny se dostávají až do jičínského zámku, kde se v jeho podzemí Eliška se svými obránci chystá k poslednímu zoufalému boji za svá práva. K čemu následně došlo, není úplně jasné. Dle první teorie rozdává Eliška jako o překot střelný prach opilým vojákům, přičemž nešťastnou náhodou dochází k odpálení sudů s prachem. Podle druhé teorie zapaluje sudy se střelným prachem cíleně sama Eliška, aby tak jednou provždy se vším skoncovala. Jisté je, že 1. února náhle zámkem otřese ohlušující exploze.
Výbuchu padne za oběť Eliška Kateřina i všichni obránci, manžel její sestry Jindřich Slavata s celou královskou komisí a čtyřicet dalších osob. Nešťastný úděl Elišky Kateřiny je dovršen tím, že do rodové hrobky Smiřických v Kostelci nad Černými lesy dává Markéta místo Elišky uložit Slavatu a Elišce není dopřán ani důstojný pohřeb a církevní rozloučení. Díky poddaným je Eliška Kateřina pochována v kostele sv. Jana Křtitele na jičínském Koštofranku. Agónie rodu a drsný boj o moc a dědictví skončily.
Valdštejn přichází
Po těchto tragických událostech se Markéta Salomena stává jedinou poručnicí nad smiřickým majetkem i nesvéprávným bratrem Jindřichem, avšak ani jí není dopřána dlouhá vláda nad zděděnými statky. Ještě téhož roku přichází osudná porážka stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře a Markéta z obav před represemi svůj majetek opouští a prchá i s bratrem do Polska. Za účast zesnulého bratra Albrechta Jana na povstání dochází roku 1621 ke konfiskaci rozsáhlého majetku Smiřických. Jeho značnou část získává obratnými obchody Albrecht z Valdštejna, blízký pokrevní příbuzný Smiřických, a rovněž mu je přiznáno poručnictví nad Jindřichem Jiřím, kterého roku 1627 přiváží na Hrubou Skálu. Tam pak Jindřich po třech letech umírá a je pohřben v Rovensku pod Troskami. Markéta Salomena ještě dalších třicet let žije v nizozemském exilu a až do své smrti roku 1655 marně usiluje o navrácení rodového majetku.
Portrét Albrechta z Valdštejna od neznámého malíře kolem roku 1620.
Krásné a bohaté dědictví Smiřických dostává nového majitele a pána v osobě Albrechta vévody z Valdštejna, který kolem majetků Smiřických buduje svoje frýdlantské panství. Dominium Smiřických se tak stává základem a středem budoucí rozsáhlé enklávy Valdštejnova neskutečně bohatého a prosperujícího vévodství. V jeho držení velkostatky Smiřických dále vzkvétají a jsou zhodnocovány. Tak jako páni ze Smiřic, také Albrecht z Valdštejna hospodaří s rozvahou a cítí odpovědnost za své poddané.
V oněch dobách 1. třetiny 17. století vymřely a z kolbiště dějin zmizely i jiné známé a proslulé šlechtické rody; Rožmberkové, Pernštejnové nebo páni z Hradce. Některé rody skončily na bitevních polích, například Pernštejnové, jiné se geneticky vyčerpaly jako třeba Rožmberkové. Temným dědictvím a prokletím rodu Smiřických byly souchotiny, dnes bychom řekli tuberkulóza. Odchod Smiřických ze scény dějin poznamenal obzvlášť bolestný a tragický konec…
Další literatura:
Čechura, J. - Stachurová Kucrová, V. - Vlasáková, Z.: Smiřičtí, Praha 2018.
Janáček, Josef: Valdštejn a jeho doba, Praha 1978.
Kosatík, Pavel: Pražská defenestrace 23. května 1618, Praha 2018.
