Článek
Ono je to s tou pravdou trochu složitější. Kdekdo se jí ohání, mává jí ostatním před nosem. Ale jen zřídkakdy jde o skutečnou pravdu. Většinou jde o pravdu zcela jiného druhu. Tu jejich.
Jan Hus byl provinčním kazatelem ze zaprděného českého státu, jehož kázání vyhledávaly davy nevzdělaného plebsu. Už zde by vaše mysl měla zpozornět. Nepřipomíná vám to všechny ty současné opoziční posly nacionalismu, kteří dnes zpochybňují naše začlenění v západních strukturách a mluví k podobně nevzdělaným křiklounům, ke kterým kdysi promlouval právě Hus?
Těžko se můžeme domnívat, že takzvaná pravda nějakého samozvaného spasitele z bezvýznamné periferie Evropy, může stát výše, než obecný konsenzus, na kterém se tehdy shodly všechny vyspělé západní země. Chceme snad jednoho psychopatického jedince na jedné misce vah porovnávat s tehdejší elitou celého kontinentu? Dost úsměvná představa, že?
Podobně jako dnes, i tehdejší pojetí Husovy „pravdy“ mělo jediný cíl, a to narušování jednoty evropského společenství a rozdmýchávání plamenu českého nacionalismu, který poté vyvrcholil husitským hnutím a xenofobním zabíjením každého návštěvníka našich zemí.
Odhoďme tedy jednou provždy onen smradlavý odér tradice, kterou nám naroubovali pomatení nacionalisté v době národního obrození, a buďme po 700 letech zase jednou Evropany. Bez kverulantství a rebelství bez příčiny. A bez novodobých Husů.
