Článek
Od dvaceti let, kdy se ujal vlády, ale prakticky neměl soukromý život, veškerý čas strávil na cestách či v polním ležení, kde se připravoval na bitvy. Odmalička byl zázračné dítě, v pěti letech hrál na flétnu, lyru, zpíval, tančil, zbožňoval poezii, dramatickou tvorbu.
Jeho učitelem byl proslulý filozof Aristoteles. Předčasně vyspěl i tělesně. V šestnácti, při nepřítomnosti otce, Filipa II. Makedonského, potlačil povstání rebelů, dva roky poté mu pomohl porazit thébský Svatý oddíl, elitní jednotku složenou ze stejnopohlavních párů, považovanou za nepřemožitelnou.
Získal tím u vojáků obrovský respekt, díky statečnosti, odvaze a zručnosti v zacházení se zbraněmi ho ještě zvyšoval. Mezi nimi se cítil nejlépe, dával zřejmě přednost životu v kasárnách přede vším – včetně žen.
Nejsou totiž žádné zprávy o jeho milostných avantýrách s nimi, a to ani z puberty, kdy jsou erotické touhy na vrcholu. Navíc se v tu dobu nacházel na královském dvoře a mohl mít každou dívku či ženu, na jakou ukázal.
A také měl všechno, po čem touží: Bohatství, moc, hezké tělo, dlouhé kadeřavé vlasy, obličej s jemnými rysy (nerostly mu vousy, tak zavedl módu oholených tváří.) Proč toho všeho nevyužil? Možný důvod odhalil historik Quintus Curtius Rufus.
Podle něj rodiče najali nejkrásnější kurtizánu, Kallixeinu z Thesálie, aby ho v patnácti letech „odpanila“, protože se domnívali, že má až příliš ženské způsoby! Neuspěla. To potvrzuje i dějepisec Plútarchos, podle něj neměl vaginální pohlavní styk až do 23 let.
V sexu i lásce dával zřejmě přednost svému nejlepšímu příteli Héfaistiónovi, se kterým vyrůstal, miloval ho tak, že když zemřel, šílel žalem, popravil lékaře, nechal „za trest“ spálit hrobku Asklépia, boha lékařství. Stejně se zachoval Achilles, když u Tróje padl jeho milenec Patroklos.
Tento legendární vztah byl pro ně inspirací. Napodobovali ho ve více ohledech, navštívili jejich hrobky, položili na ně věnce a nazí běželi závod, aby je uctili. Homosexuálních extempore měl Alexandr víc, včetně některých vojenských velitelů.
Po svržení perského krále Dareia III. si přivlastnil jeho eunucha, krásného Bagoase. Ten ho – kromě těla – přitahoval tanečním uměním, poté co vyhrál jednu soutěž, vášnivě ho políbil před všemi vojáky! Podle všeho na něj měl jistý vliv, prý dokázal krotit jeho nespoutanou povahu.
Je fakt, že se u něj objevovaly (zejména v opilosti) rysy krutosti, vydrancoval město Persepolis, které mu přitom dobrovolně otevřelo brány. Při dobývání pevnosti národa Mallů byl zasažen šípy.
Ty prostřelily brnění, roztříštily žebro, probodly plíci, pohrudnici, potrhaly mezižeberní svaly. Přes silnou bolest pokračoval v boji, dokud se svým vojskem nezvítězil. To, že tak vážná zranění přežil, považoval za další důkaz své výjimečnosti.
Byl pyšný, arogantní, sebestředný, ješitný, i když měl být na co. Pečlivě si hlídal svou image, jeho podobu směli zachytit jen tři nejlepší umělci té doby: malíř Apellés, rytec Pyrgotelés a sochař Lýsippos. Navíc jejich díla osobně schvaloval.
Po dobytí Egypta si udělil titul faraóna, převzal i servilní perské způsoby, podle nichž se před ním poddaní klaněli až k zemi, zatímco seděl na trůně. To se setkalo s nelibostí, obdobné uctívání Makedonci neuznávali, výjimkou byly chrámy zasvěcené Diovi a dalším Olympanům.
Měl ale i mnoho předností – inteligenci, strategické schopnosti, prozíravost, odvahu, s níž se vrhal do nejprudší bitevní vřavy, velkomyslnost – na dobytém území často nechal vládnout ty, které předtím porazil, když mu odpřisáhli věrnost. Pokud jde o ženy, mohl si přisvojit jakoukoli dceru i manželku vládců poražených zemí.
A že jich bylo – Turecko, Sýrie, Babylon, Mezopotámie, Pákistán, Egypt, Indie, Afganistán, Uzbekistán. Jenže neměl čas, sžírající touha o ovládnutí světa neustávala, poté, co dobyl nějaké území, zastavil se na krátký odpočinek a šel dál a dál, často byl vítán jako osvoboditel.
Těžko říct kam by doputoval, kdyby ho nakonec unavení vojáci nepřemluvili k návratu. Zvláštní vztah měl i ke svému koni, Bukefalovi. Toho nedokázal žádný muž osedlat, všechny shodil, jemu se to ale povedlo už v deseti letech, když si všiml, že se bojí vlastního stínu a natočil ho ke slunci. Zachránil mu život za cenu vlastního, z vděčnosti po něm pojmenoval město.
Jeho slabinou bylo přílišné holdování alkoholu. Po něm míval paranoické záchvaty, při bezvýznamné hádce probodl svého přítele, Kleista. Po vystřízlivění toho litoval, chtěl se zabít, v čemž mu zabránili vojáci až v poslední chvíli (tendenci jednat bez ohledu na následky měl často.)
Po pádu Damašku ho mezi zajatci zaujala jistá Barsiné. Z té se stala jeho první milenka a čtyři roky poté mu porodila syna Hérakla. O jejich osudech se toho bohužel moc neví. Možná ale přišel ženám konečně na „chuť.“
Zorganizoval totiž hromadnou svatbu 10 000 svých vojáků s Peršankami. Při té se oženil hned dvakrát, vzal si dcery místních vládců Stateiru a Parysatidu. Idea povznést lidstvo nenásilnou asimilací různých kultur a ras byl humánní, i když utopistický čin.
Nakonec ale potkal svou „femme fatale“ Sogdijskou princeznu Roxanu. Do té se na první pohled zamiloval a měl s ní syna. Jeho narození se bohužel nedožil. V Babylonu, kde plánoval tažení do Arábie, ho přepadla náhlá nemoc, té po 10 dnech podlehl v pouhých 33 letech.
Příčina není známá, není vyloučena ani otrava. Vrah by mohl být tyran Kassandros, který vyhubil celý jeho rod, matku Olympiás, buď nechal ukamenovat příbuznými rodin, kteří měli být na její popud zavražděni, nebo proklát oštěpem.
Za oběť mu padla i Roxana, její už zmíněný syn, z kterého se stal nakrátko král Alexandr IV. (dožil se jen čtrnácti let), i Hérakles. Největší vládce starověku nenašel klid ani po smrti, jeho hrobka se různě stěhovala, až se ztratila a dodnes se nenašla.
Zdroj: https://www.worldhistory.org/Alexander_the_Great/
