Článek
Na dětství vzpomínal s láskou: „Jezdili jsme, jak jen to šlo, na chatu ve Vřesině, malé vsi kousek od Ostravy. Tam jsem prožíval to, co byl pro venkovské kluky denní chleba, ale pro nás z města šlo o báječná dobrodružství. Lezl jsem po stromech, rybařil, stačila k tomu nit se zahnutým špendlíkem místo háčku přivázaná na větší lískové větvi.
Ale ryby jsem pouštěl, málokterá měla víc než povolených deset centimetrů a stejně bych je neuměl oškrábat a uvařit. Občas jsem ale musel zdrhnout před porybným. Hráli jsme fotbal, velkou událostí bylo derby se sousední vesnicí. Mně se jednou pár minut před koncem povedlo vstřelit rozhodující gól, což rozvášnění soupeři a diváci nervově nevydrželi a hnali nás až na naše domácí území."
Už v devatenácti letech spoluzakládal ostravské divadélko malých forem Pod okapem, kde účinkoval jako zpěvák a trumpetista, hrál tam s ním i Tomáš Sláma a Jiří Wimmer. V té době začal skládat své první písničky, v ostravském televizním studiu měl vlastní recitál, vystupoval i v ostravském rozhlase. Jeho talent nemohl uniknout pozornosti Jiřího Suchého, nabídl mu angažmá v Semaforu, kde hrál v představeních Poslední štace a Tak co, pane barone.
V té době byl už ženatý, vzal si studentskou lásku Hanku a narodil se jim syn Ondřej. Luděk kromě hraní v divadle uváděl úspěšný pořad Mikrofórum na nejpopulárnější rozhlasové stanici Hvězda. Slávu mu přinesla televizní soutěž Kdo, s kým, o čem, pro koho, kterou uváděl s Vladimírem Dvořákem. Byla vysílána v přímém přenosu, což je pro účinkující extrémně náročné, vyžaduje to improvizaci.
Oba protagonisté ovšem prokázali, že jsou nevyčerpatelnou studnicí dobrých nápadů. Princip byl jednoduchý - vylosovali skladatele a textaře, ti museli do příštího vydání společně napsat píseň na náhodně vybrané téma a taktéž losem vybraný interpret ji musel zazpívat. Zrodila se tak nejen dobrá zábava, ale i celá řada zajímavých písniček, které by nikdy nevznikly. Pořad utnula v roce 1970 normalizace.
Ta měla pro Luďka i další velice nepříjemné následky. Byl v té době také uměleckým ředitelem ostravského Divadelního klubu Waterloo, oficiálně zavřeném pro neplnění ideového zaměření a neúměrné finanční požadavky. Následoval vůbec první politicko - kulturní soudní proces, čtyři čelní představitelé - Petr Podhrázký, Ivan Binar, Petr Ullmann a Edvard Schiffauer byli odsouzeni k nepodmíněným trestům v délce od devíti měsíců do dvou let.
Pro svobodymyslného Luďka Nekudu bylo vězení tou největší černou můrou, nakonec podlehl vydírání estébáků a stal se z něj kandidát tajné spolupráce. Bral to za osobní selhání, snažil se alespoň neškodit. V duchu biblického verše: „Nesuď, abys nebyl souzen“ se ale touto temnou kapitolou jeho života nebudu zabývat, koho to zajímá, na konci článku je odkaz.
V roce 1986 se ale při pobytu v SRN tajně setkal s pracovníky Rádia Svobodná Evropa, což ovšem vyšetřovatelům zamlčel, takže se ocitl na druhé straně „barikády“ a byl jimi sám sledován. Ještě předtím mu hodila „laso“ skupina Plavci, poté, co dosavadní konferenciér Petr Nárožný odešel k Miloslavu Šimkovi. Luděk pořady nejen uváděl, ale hrál na různé nástroje, zpíval, velkým hitem se stal jeho humorný song Můj pes je suverén.
V roce 1980 se z něj stal dramaturg Československé televize, stál za zrodem jednoho z tehdy nejoriginálnějších zábavných pořadů - Sešlosti. V něm uplatnil všechny své přednosti, zejména inteligentní humor a hrátky s češtinou. Jako partnera si vybral Jiřího Císlera, zvali si různé zajímavé hosty, například známého siláka Frantu Kocourka: https://www.youtube.com/watch?v=Zz66_c89TzQ&t=84s.
Luděk Nekuda byl workoholik. Vstával už pár hodin po půlnoci, protože moderoval Dobré ráno v rozhlase, během dne psal scénáře či texty, a to nejen pro sebe, ale i pro tehdejší hvězdy, například Helenu Vondráčkovou či Marii Rottrovou, odpoledne či večer vyrážel na koncerty. Ale zdálo se, že mu hektický styl života vyhovuje.
Osudným se mu stal 6. březen 1988. Na poradě se dozvěděl verdikt cenzorů, že scénář dvanáctého dílu je protistátní a pořad nebude z ideologických důvodů odvysílán, i to, že se bude řešit jeho další pokračování. Nechápal to, snažil se vždycky balancovat na hraně možného, tak, aby soudruhy nepopudil.
„Přišel rozčilený, najedli jsme se a pak řekl, že zajde k sousedovi. S ním zapíjel žal a vztek. Nevěděl, co dělat, proti cenzuře neměl šanci, jedinou možností bylo přepsat celý díl, což se mu pochopitelně nechtělo. Nedokázal pochopit, proč ten díl vadil, nelišil se moc od těch předchozích. Při návratu domů nešťastně zakopl a zůstal ležet pod schody,“ popsala tragický den jeho žena Hana.
Ta urychleně zavolala záchranku. Po pěti dnech, kdy dokonce přijímal návštěvy, se jeho zdravotní stav náhle zhoršil a převezli ho do Ústřední vojenské nemocnice. Až tam absolvoval vyšetření počítačovým tomografem, které odhalilo osudové krvácení do mozku. Kdyby ho lékaři udělali dřív, možná mohl žít. Navždy odpočívá na malém hřbitově Zbraslavi, jeho hrob je nenápadný a musí se hledat…
Hrob Luďka Nekudy
Zdroj:
https://cnn.iprima.cz/show-time/bavic-ludek-nekuda-zemrel-predcasne-smrt-si-privolal-zemrel-doma-po-tragickem-padu-206718
www.semanovice.cz/index.php?page=030&lang=cz&dt=1214&kt=4&psy=0
https://www.ireport.cz/clanky/smrt-si-rika-rocknroll/ludek-nekula-inteligentni-bavic-ktery-zemrel-zbytecne-kvuli-scenari
https://www.forum24.cz/jak-bavic-ludek-nekuda-v-denni-i-nocni-dobe-informoval-operativniho-organa-stb.
