Dlouhá cesta Jiřího Stracha od dětského herce, přes Lotranda a Anděla páně až k titulu rytíře.

Jako dítě hrál v deseti filmech, za zmínku stojí Smrt krásných srnců, Páni Edisoni, Pějme píseň dohola. Velkou dětskou hvězdou, jako třeba Tomáš Holý, se ale nestal. Když se navíc doma pochlubil, že ho na ulici poznal nějaký pán, táta ho vrátil na zem suchým komentářem „Aby si se nepodělal.“ V sedmnácti dostal hlavní roli ve westernu podle Jacka Londona, Cesta na jihozápad. Jeho partnery byl Jiří Schmitzer a Petr Čepek. Zahrál si ale také s dalším legendami, Janou Hlaváčovou a Rudolfem Hrušínským.

„Já si právě díky nim uvědomil svoji nicotu, to že nemám talent na takové úrovni, abych se dokázal v „kumštu“ výrazněji prosadit. A než být špatný herec, je lepší nebýt žádný. Na druhou stranu mě lákalo i fascinovalo filmové prostředí a lidi kolem něj To mě vedlo k tomu, abych se přihlásil na FAMU, obor režie. Mým guru se stal režisér Karel Smyczek. Byl pro mě obrovsky cenný i proto, že si sám na sobě vyzkoušel dětskou slávu a chápal mě,“ vysvětloval rozhodnutí nepokračovat v herecké kariéře."

Přesto se jako herec proslavil, právě díky Karlu Smyczkovi. Dal mu nejprve menší roli bratra Petra Bajzy v úspěšném seriálu Bylo nás pět. Když později dlouho nemohl najít herce, splňujícího jeho představu o postavě Lotranda, vzpomněl si na něj. „Můj pocit byl, že Zdeněk Svěrák psal roli pro mě, nebo i trochu podle mě, i když vůbec nevěděl o moji existenci. Něco podobného herci se přihodí jednou za život. Pánbůh byl tehdy se mnou. Stejně jako při Andělu Páně.“ Svěřil se.

O tom, že se jako Lotrando stal idolem žen ale pochybuje: „Nevypadám jako Brad Pitt, nemám svaly jako Rambo, ani nejsem tak prudce inteligentní jako fotbalisté, abych byl v centru pozornosti dívek. Je ale fakt, že pohádka slavila velký úspěch, do kin na ní přišlo přes 350 000 diváků, ale to bylo dáno především skvělým scénářem, režií a hereckým obsazením, určitě ne díky mně. Skvělá byla i Barbora Seidlová jako princezna Zubejda, či drvoštěp Pavel Zedníček, ale vlastně všichni.“

S tím, že vyznává katolické náboženství se nikdy netajil. Měl v tom jasno už od dětství, kdy chtěl být farářem: „Naši o víkendu jezdili za babičkou na venkov. Vodila mě do kostela, líbilo se mi to prostředí, varhany, mariánské písně, rituály při mši mě přitahovaly mystikou. Kázání, i když zdaleka ne všemu jsem tehdy rozuměl, se určitě poslouchala lépe než obvyklá socialistická klišé o práci ve škole. Po návratu jsem na sebe navlíkl místo kněžského roucha deku a krmil babičku piškoty, jako hostiemi.“

Na narážku, že ve specifické herecké branži se těžko dá žít podle desatera reaguje mírně rozladěně. „Proč by nedalo? Když je vůle, dá se podle něj žít vždy a všude! Navíc herci nebo zpěváci jsou pod drobnohledem, stačí nevinná, ale choulostivě vypadající situace a můžete se ocitnout na titulní straně bulvárního časopisu! Zvlášť dnes, kdy na mobil točí a fotí kdokoli cokoli. Když se bojíte průšvihu, snažíte se logicky chovat co nejlépe. A desatero je v podstatě soupis všech megaprůšvihů.“

Když natočil pohádku Anděl páně a její veleúspěšné pokračování - na Vánoce 2017 sledovalo druhý díl v televizi rekordních tři  miliony diváků - bylo mu některými věřícími předhazováno, že si dělal legraci z Boha - skvěle ho hrál Jiří Bartoška - a Svaté trojice. Tyto hlasy umlkly poté, co vyšlo najevo, že se promítala ve Vatikánu a duchovenstvo se u ní skvěle bavilo. Definitivním potvrzením jejich přízně bylo, že obdržel od papeže rytířský Řád svatého Silvestra za šíření víry.

"Je to mimořádná pocta i čest, pro kterou nenacházím slov. Možná je to důsledek mé představy o nebi. Pokud se tam věřící dostane, přece se po něm nemůže chtít, aby jen klečel a modlil se, to dělal za života. Ráj by měl být za odměnu, za to, že se člověk na tomto světě choval mravně, měla by tam panovala pohoda, legrace. Bůh zkouší naši víru, ale také vyžaduje oběť, vzdát se některých příjemných požitků výměnou za jeho nekonečnou milost. Ale nejsme jeho loutky, netahá za provázky. Dává nám svobodu, nechá na nás, jak s ní naložíme.

Lidé dnes touží po požitcích. Nadřazují je všemu. Užívají si, co jim konto umožňuje. Vládne kult egoismu. Pořád já, jen a zase já. Vytrácí se opravdová láska, kde platí ne já, ale ten, koho miluju. Další věc. Dřív se i nejhorší gauner bál pekla. Nevěřil v něj úplně, to by se jim nestal, ale červík pochybností ho trápil, tak se snažil trochu krotit. Dnes přibývá těch, co nevěří ničemu a nikomu. Zemřou bohatí, ale uboze, nikdo je nebude litovat, oplakávat. A kam si ti miliony budou moct strčit? Rubáš nemá kapsy." Říká Jiří Strach svůj názor.

Jako režisér je nadmíru úspěšný. Ceněné jsou zejména jeho televizní filmy a seriály, například mysteriózní Labyrint a svérázná kriminálka Docent, velký ohlas mělo drama Svatá, kde zazářila Jiřina Bohdalová. Občas se ale objeví nejen za kamerou, ale i před ní v menší roli, jako v komedii Jak básníci čekají na zázrak. Je šťastně ženatý. "Svou ženu Magdalénu mám za odměnu, čekal jsem na ni dlouho. Dva roky jsme spolu chodili, než jsme se vzali. Pochází ze Šumavy, ta mě, stejně jako ona, učarovala svou krásou.

Díky tomu jsme tam koupili chalupu, leží na samotě, chodí nás okukovat jenom srnky. Trávíme tam každou volnou chvíli a Vánoce. Mají kouzelnou atmosféru, dřevo praská v kamnech, když se do toho objeví sníh, což bývá často, nemá to chybu. Ona není společenský typ, ale občas mě na akce doprovází, filmovému řemeslu se naštěstí vyhýbá obloukem, i když k němu má občas připomínky, které dost sedí.

Když se mi všechno povede, přijde třešnička na dortu, reakce diváků při promítání. To vám zvedne náladu i adrenalin jako máloco. Ovšem natáčení předtím je fakt nápor na organismus. Jíte nepravidelně, máte rozhozený biorytmus z nočních scén, jste ve stresu z toho, jak to dopadne, z počasí, tlačí vás termíny. Je to hodně hektické a když si vezmete, že to trvá pár měsíců, je to záhul. Ale vybral jsem si to sám, tak nemůžu brečet…" Zakončuje svůj monolog Jiří Strach.

Zdroj: Autorský rozhovor