Článek
Setkali jsme se v červenci na Karlovarském filmovém festivalu. Nešlo o klasický rozhovor, jen jsem nahodil téma, o kterém pak byla řeč. Nechtěl jsem ho publikovat v létě, kdy je vždy nižší čtenost, což vedlo k tomu, že jsem na něj pak zapomněl a až jeho narozeniny mi tento lapsus připomněly. Začali jsme tak, jak se sluší, dětstvím a mládím."Já vyrůstal obklopen hudbou, otec, i strýc Ilja Hurník byli známí hudební skladatelé, ale nijak mě nenutili, abych se jí věnoval. Jako malé dítě jsem měl ale hezký hlásek, takže jsem se stal členem Dismanova souboru. Jednou jsem zpíval i v televizi, už ani nevím, kolik mi bylo. Pak přišel seriál Kamarádi.
Jako malý kluk zpíval v televizi
Byl výjimečný, ale pro mě to znamenalo i jakési prokletí. Je fakt, že role stydlivého, nemotorného kluka mi byla blízká. Já se jinak k ničemu nehodil. Nebyl jsem sportovní typ, můj obličej se nedal „použít“ na klaďase, ale ani lumpy. Já byl v té době trochu oplácaný, to mi později vadilo. Dodnes se musím držet, abych nepřibíral na váze. Ten seriál byl obrovsky sledovaný, diváci si na něj stále vzpomínají a někteří mají tendenci vidět mě stále jako Válečka. Přitahoval jsem pozornost, lidé mě poznávali na ulici.
To mi bylo spíš nepříjemné, cítil jsem se nesvůj. Ale zase mě později pobavilo, když v ZOO pojmenovali hrocha jako Válečka. Hodně mi vadilo srovnávání s rolí, hlavně kolem puberty, když ve mně dívky viděly právě tuto postavu. Byl jsem hodně ovlivněn hudebními skupinami, moji touhou bylo založit bigbítovou skupinu, což se s mým obličejem nedalo uskutečnit. Nedokázal jsem sám sebe představit, že bych vystupoval na pódiu v extravagantním oblečení, nebo - nedej Bůh - svlečený do půl těla, diváci by asi brzy utekli.
Ale nakonec jsem s bratry skupinu založil a stále vystupujeme. Zpěv je pro mě vítanou změnou, nic mě nesvazuje, na pódiu jsem sám za sebe, nemusím se řídit scénářem, nepřemýšlet nad replikou či nad tím, abych jako moderátor nespletl jméno hosta, to je vždycky trapas. K tomu jsem se dostal, nechci říct náhodou, na tu nevěřím, ale šťastnou shodou okolností. Ohromně mě bavilo uvádět historicky - zábavní seriál O poklad Anežky České, i proto, že jsem za těch deset let trvání získal hodně zajímavých informací a poučil se. Žijeme v krásné zemi, i když si to někdy příliš neuvědomujeme, máme skvostné dějiny.
Jako Váleček
O pověsti uhlazeného džentlmena. "Lidé si o umělcích, tedy veřejně vystupujících, často udělají obrázek z jejich chování na jevišti či před kamerou. Tam ale nejsou sami za sebe, drží se scénáře. Ano, já si ho někdy píšu sám, ale to na věci nic nemění. Jinak jsem ale úplně stejný jako ostatní, někdy v pohodě, jindy naprosto nesnesitelný. Žít sám se sebou bych nechtěl. Snažím se vystupovat slušně, neurážet, nehrotit krizové situace. Nesnáším vulgarismy, ale někdy je použiji. Je to podobné, jako to mají třeba v Divadle Járy Cirmrmana, kde se v každé hře objeví „sprosté“ slovo, ale slouží k vygradování pointy, má své opodstatnění. Když je za každou větou, je to pochybný druh zábavy, ale má své publikum, takže to neodsuzuji, jen nechápu.
Jinak džentlmen nejsem učitě, ti měli v „popisu práce“ i odvahu a statečnost v boji, v tom bych neobstál. Ale je fakt, že mě ta idea oslovuje. Nezvykl jsem si příliš na nové pořádky, kdy se ženě nemá prokazovat úcta a muži se k ní mají chovat úplně stejně, jako ke svému pohlaví. To, že ji podržím dveře, není přece sexuální výzva, ale jen obyčejná slušnost. Podle mého každá, která je normální, uvítá obdiv mužů, ženy už od starověku chtěly být hýčkány, rozmazlovány, zbožňovány. To ale přece nevylučuje, aby se z nich staly manažerky a poroučely mužům. Měly by mít stejné podmínky, jak pracovní, tak platové, o tom zase žádná.
O herectví. Herectví je takové zvláštní povolání, pracuje s iluzí, hraničními situacemi, které v životě obvykle nezažijete, tragikou, romantikou, humorem. Je také zaměřeno na krátký úsek života, někdy se děj odehrává během pár hodin. Je to logické, málokdo toho prožil tak málo, aby se to vměstnalo do dvou, tří hodin filmu. Ovšem u některých lidí by asi nebylo o čem vyprávět. Herectví odnepaměti nastavuje zrcadlo společnosti, proto bylo neoblíbené u diktátorů, ti se ho snažili přetvořit k obrazu svému, což však nefungovalo. Dnes diváci dávají přednost zábavě, chodí často na komedie, což souvisí s jejich životem.
Mnohdy se touží pobavit a zapomenout na své trable. Antické tragédie, které byly založeny na znalosti lidských povah, už nejsou v módě. Diváci dnes hltají kriminální případy, kde hrdiny jsou nelítostní, sadističtí vrazi a vyšetřovatelé, kteří je „chápou.“ Násilí ovšem lidstvo fascinuje, nejde jenom odraz dnešní doby, ve starém Římě byly zápasy gladiátorů, ve středověku se konaly veřejné popravy, kterým přihlížela plná náměstí lidí, ale dnes má, díky televizi a internetu mnohem vyšší sledovanost i moc. Jinak často dochází k tomu, že si diváci herce ztotožní s postavou, kterou hraje tak moc dobře, že mám vliv na jeho soukromí, často negativní.
Při koncertě
To se týká hlavně „záporáků,“ mnozí se setkali s nepřízní lidí, nechtěli je třeba obsloužit v restauraci nebo v krámě. Je z toho sice patrné, že se jim role povedla, ale osobně to může být hodně nepříjemné. S tím jsem se ale naštěstí nesetkal. Herectví je zvláštní povolání založené na přetvářce, berete na sebe „masky“ svých hrdinů, někdy máte postavu která vám je lidsky naprosto cizí, ale musíte se s ní poprat a vydolovat v sobě pochopení pro její chování. Přetvářka pak může ovlivnit váš život, od ní vede krátká cesta ke lhaní, proto jsou pro mnohé lidi herci nedůvěryhodní, často si namluví někoho z oboru, který je chápe. Pro herečky je to ještě horší, jsou kvůli milostným scénám, které většinou nenávidí, podezíráni partnerem z nevěry, proto se často vdávají za své kolegy.
O manželství. Když jsme se s Markétou brali, společní přátelé dívali našemu vztahu pár měsíců, jsme jako oheň a voda. Ale ani nás v té době nenapadlo, že spolu budeme 43 let. Jinak za ta léta o nás bylo napsáno už tolik, že netuším, co bych řekl. Hlavně bulvár se v tomto směru činil, dokonce mě rozvedl. Já noviny nekupuji, dozvídám se to zprostředkovaně. Ale bulvár lidi čtou, je taková rozšířená verze domovnického sloganu jedna paní povídala. A už staré čínské přísloví říká, že dobré zprávy se z domu nedostanou, špatné se rozletí tisíce mil. Článek prodávají hlavně titulky, když se pak do něj začtete, tak tam z něj buď nic není, nebo je úvodní tvrzení dokonce vyvráceno. Vytrhávání vět z kontextu je další často používané pravidlo. Novinářům, kteří se jím zabývají může asi ovlivnit jejich uvažování, možná i morálku, ale to je čistě jejich věc, nechci soudit. Kde je poptávka, je i nabídka.
O politice a o tom, že byl před volbami na prezidenta mezi vhodnými kandidáty. To mě hodně překvapilo, ale speciálně u této funkce je laťka nastavená Václavem Havlem tak vysoko, že ji těžko může někdo zdolat. Je smutné, že je uznáván daleko víc v cizině než u nás, jeho příznivci jsou často nazýváni pejorativně pravdoláskaři, hodnoty jako pravda, láska, lidská práva, kritika autoritářství jsou zesměšňovány, je to zarmucující. Jediný vhodný morální kandidát pro mě byl Karel Schwarzenberg, ale pak se spustila proti němu hrozně nefér kampaň, takže nebyl zvolen. Ale jinak bych se ale v politice nikdy neangažoval. Zkusil jsem to jen jednou, což souviselo s postižením mé ženy. Jen málokdo ze zdravých lidí si uvědomuje, jak obrovskou překážkou jsou pro vozíčkáře obrubníky na chodnících, bez pomoci jiných prakticky nezdolatelné.
S manželkou
Tak jsem přišel na magistrátní schůzi s návrhem, aby se použilo řešení, které je dávno běžné v Londýně, kdy je u každého přechodu na jednom místě obrubník snížen nebo odstraněn, takže se mohou bez problému dostat z jedné strany na druhou. Podle mě by to nebyla žádná velká investice, dalo se to udělat jenom na těch frekventovaných místech. Než se to ale začalo vůbec projednávat, začali se zastupitelé hádat o tom, která koalice se zasloužila o bezbariérovou zastávku ve Vodičkově ulici. Skončilo to tím, že se to vůbec nedostalo na program té schůze. Šlo o tak absurdní „divadlo,“ že by se podle něj dala napsat hra. Od té doby se vůbec nic nezměnilo. Praha je krásná, chápu, že je těžké vytvořit prostředí pro paraplegiky, jsou to úzké uličky, schody, ale tohle řešení by se bývalo uskutečnit dalo.
O víře. Víra se nedá naučit, můžete v ní být vychováváni a přesto se od ní v dospělosti odkloníte, musíte ji cítit ve svém srdci. Zahrnuje ale pochyby, trápení, situace, kdy se u zlých věcí ptáte, proč potkaly zrovna vás. Na utrpení je nejvíc k vzteku, že když nastane, vážně se nedoberete toho, proč. V těch okamžicích se projeví pevnost víry a když se jí nevzdáte, často zjistíte, že to, co jste tehdy považoval za tragédii, bylo ve skutečnosti požehnáním. Život nedává nic zadarmo a pokud náhodou ano, buď to za nic nestojí, nebo to brzy pomine. Právě víra mně a Markétě pomohla překonat to její postižení, na které jsme v našem mladém věku nebyli absolutně připraveni. Ale to, že jsme svěřili své životy do povolanějších rukou nám obrovsky pomohlo.
Když se ohlížím zpátky na to všechno, čím jsme prošli, asi bych nic měnit nechtěl. Protože se tak dostanete k věcem, na které byste si jinak nikdy nesáhli. Někdy člověk najde v tom Božím záměru smysl. Ale nedá se nikomu vnutit. My jsme podle statistik nejateističtější země na světě, před Severní Koreou. Je to smutné, my se tím navíc ještě chlubíme. Ale také máme mraky „něcistů,“ lidí, kteří věří, že něco nad námi , existuje, jen ne Bůh, ale umělá inteligence, UFO. Proto se u nás také extrémně daří všem šarlatánům, kteří předpovídají osud. Přijdou tam obvykle lidé, co jsou v potížích a dozví se, že teď mají špatné období, ale brzy se vše změní k lepšímu. Šťastně odkráčí - než se dostanou do ještě větší deprese, když se „proroctví“ nesplní. Já se už před lety naučil žít tady a teď, neuvažovat o budoucnosti, kterou stejně nemohu ovlivnit ani změnit a už vůbec se netrápit tím, co může přinést.
O zdraví, přírodě a důchodu. Zdraví je to nejdůležitější, co máte a měl byste se o něj alespoň trochu starat. Já se snažím moc nehřešit, i když se mi to ne vždy daří, mám „dietní“ zlozvyky, třeba miluju nezdravé obložené chlebíčky a ještě k tomu ty, co už jsou okoralé z předchozího dne. Jinak chodím na preventivní prohlídky. My žehráme na naše zdravotnictví, ale každému bych přál, aby si okusili to v Anglii či ve Francii. Pak by nadšeně běželi domů. Jinak od té doby, co jsme přestěhovali do domu poblíž Karlových Varů, kde máme krásný výhled do okolních lesů, chodím na procházky. Přes léto hraju golf, ke kterému mě přivedl Jirka Bartoška.
Je to balzám na nervy, ujdu pár kilometrů, mohu se kochat kultivovanou krajinou, občas odpálím míček a mám radost, když dopadne tam, kam jsem mířil. A vlastně, i když dopadne někam trochu jinam. Pokud jde o důchod, já se dozvěděl, že v něm jsem, až rok poté. Skončilo pro mě ale angažmá v Ypsilonce, ve hře Prodaná nevěsta aneb Pojď domů, ona brečí, jsem hrál šestadvacet let Jeníka. Snažím se do Prahy už tolik nedojíždět. Ale stejně pracuji. Je to pro mě zábava. Uvědomuji si, že patřím mezi ty šťastné lidi, kteří se do práce nemusí nutit, naopak ji vyhledávají, protože jim přináší uspokojení. To je obrovsky cenné.
Zdroj: Autorský rozhovor
