Článek
Dostal se k herectví díky tomu, že si ho vybrali ve škole, nikdy by na žádný konkurs nešel. O tom, že uspěje, vůbec nepřemýšlel, vhodný typ vybírali ze sta kluků, bylo to pro něj velké překvapení. Jeho první herecký partner byl nezapomenutelný Vladimír Menšík, později i další legendy - Martin Růžek, Josef Vinklář, Petr Čepek, Jaromír Hanzlík. I mezi jmény režisérů, kteří ho obsazovali, najdeme velká jména - Jaroslav Dudek, Ludvík Ráža, Karel Smyczek a další.
„Jasně, že jsem si toho vážil. Ale ještě víc toho, že se mnou jednali jako rovný s rovným, neměli sklon mě poučovat, jak mají dospělí ve zvyku, spíš mi pomáhali, radili. Přesto mě víc bavil fotbal i sport vůbec, byl akčnější. Natáčení je plné čekání, kdy se nic neděje. Pro kluka mého typu trest. Ale zase jsem viděl, že stejně jsou na tom ti „Páni herci“ a nestěžují si, berou to jako otravnou ale nutnou součást své práce,“ vzpomíná Jan na své začátky.
Podal si přihlášku na DAMu, ale nevzali ho, tak šel studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu. Protože se nerad vzdává, za rok zkusil přijímačky znovu a uspěl. Mezitím dostal roli v seriálu Třetí patro. Pak už to šlo hodně rychle, filmy Bony a klid, Proč? a zejména pohádka o Princezně Jasněnce a létajícím ševci ho katapultovaly na výsluní popularity. Dívky si lepily jeho fotky na zeď, stal se idolem.
Bral to ale s rezervou, nikdy nepatřil mezi vymetače večírků. „Táta, trenér lyžování i učitel, mě vedl k odpovědnosti, já se pak, možná i podvědomě, vyhýbal povrchnostem. A o tom mejdany i náhodný známosti jsou. Ale nemohu říci, že by mně popularita byla tak úplně protivná, v té době, bez natáčení na mobilních telefony vypadala totiž docela jinak než dneska,“ vysvětluje.
Pak přišel prudký pád. Během listopadové revoluce jezdil přesvědčovat nerozhodné lidi do menších měst, kde ještě neměla takovou podporu. Při cestě z Ostravy došlo k autohavárii, zůstal ležet pod převráceným vozem, takže o něm záchranáři nejdřív nevěděli. Až když se zeptali ostatních, začali ho hledat. Naštěstí tam byl nerovný terén, takže na něj nemohlo auto „nalehnout“ celou vahou. Šance na přežití se nicméně pohybovala kolem 7 %.
Nastala i další komplikace, v mozku se mu vytvořila krevní sraženina. Lékaři řešili, zda ji odstranit, což by možná zvýšilo šanci na uzdravení, ale mohl se přitom poškodit mozek a skončil by tak nejen na vozíku, ale i v ústavu jako nesvéprávný. Nebo ji nechat vstřebat a uvidí se, co to udělá. Rozhodli se naštěstí správně pro to druhé. Stejně se dlouhé měsíce potácel v bezvědomí. I když byl on sám bezmocný, jeho tělo se rozhodlo bojovat.
„Mě nikdy, ani na vteřinu nenapadlo to „zabalit“, ani když mě konečně probrali a jediný pohyb, který se mi povedl, bylo koulení očima. Já neřešil, že zůstanu na vozíku, ale že jsem naživu. Změnilo mi to myšlení, z toho, co dřív byly priority, se staly nepodstatné věci, cítím a vnímám svět, události, lidi jinak, nezabývám se tím, co nemohu změnit. Dnes vím, že ta nehoda nebyla tragédie, ale dar. Života si začnete pořádně vážit, ale i užívat si ho, až když o něj skoro přijdete,“prozrazuje Jan svou filozofii.
Měl před sebou velký cíl, vrátit se zpět na prkna, která znamenají svět, což se mu povedlo, v Divadle v Celetné měla 10. března 1993 premiéru hra Růže pro Algernon, kde má hlavní roli, do dnešního dne už má neuvěřitelných 886 repríz! „Po premiéře jsem se cítil naprosto šťastný. Navíc se mi později stala krásná příhoda. Když jsem si šel po představení sednout mezi kolegy, byl tam divák, co se udiveně se zeptal. „Vy tu rekvizitu neodložíte ani tady?“ Vůbec mu nedošlo, že jsem na vozíku. To mě dost potěšilo,“ chlubí se Jan svým zážitkem.
I když úspěšně slavil návrat na jeviště, k úplnému štěstí mu scházel vážný vztah, to je totiž pro paraplegiky velký problém. Nemohou totiž žít s někým stejně postiženým, protože by byli úplně ve všem odkázáni na pomoc druhých, jedinou záchranou pro ně je vztah se zdravou ženou, a ta se nehledá snadno. Říká se ale, že Bůh každému najde protějšek, jen tu šanci nenabízí často a nesmí se správný okamžik prošvihnout.
„Nevím proč, ale v kostele jsem se vždy cítil dobře. Ale víru beru jako soukromou záležitost a nespojuji ji s žádným náboženstvím. Jsou věci, a víra mezi ně patří, o kterých se nemá mluvit, musí se vnímat ne mozkem, ale srdcem. Jinak mě se povedlo najít tu pravou až ve chvíli, kdy už jsem v to nijak zvlášť nedoufal. Není nic krásnější než nečekaný a příjemný překvapení,“ pochvaluje si.
Letos s manželkou, Radkou, oslaví dvacáté výročí, mají spolu osmnáctiletého syna Jana, kromě něho s ní vychovával i jejího syna z prvního manželství, Šimona. Potomky hodně vedl ke čtení, kupoval jim knihy, o kterých doufal, že je zaujmou. Snažil se nemluvil jim do života víc, než bylo je potřebné, spíš jim dal trochu volnosti, jakou jsem měl kdysi i on. I když ho rodiče při natáčení seriálu pár měsíců skoro neviděli, věřili mu a neměli strach, že jim udělá ostudu. Zároveň jim dal určité mantinely.
„Museli vědět, že život není jen zábava. Se ženou jsme je vedli ke sportu, ale vybrali si ho sami. Chodili na Aikido, Šimon i na šerm. Bylo skvělé, jak se dovedli přizpůsobit situaci, vozík prostě skoro nevnímali. Když byli menší, dělali mi někdy malé zlomyslnosti, do cesty mi schválně dávali různé věci, abych se jim musel vyhýbat. Ale zároveň instinktivně vycítili, kdy je potřebuju a ihned přispěchali.“
Zdroj: autorský rozhovor
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/21235-jan-potmesil.html
