Emília Vašáryová odmítala „svlékací scény“. První choť byl tyran, Wericha okouzlila, Kodet ji odmítl

Emília, stejně jako její sestra, v sobě měla na dívku nečekanou nezkrotnost. V dětství byla, jak se říká, pěkné kvítko. Jejich vzájemný vztah, později v médiích hodně často propíraný, byl ale bezproblémový, naopak se měly hodně rády. Nicméně ho zcela - a  pochopitelně - ovlivnil šestiletý věkový rozdíl mezi nimi.

„Když se Magda narodila, já šla do první třídy. Ale protože rodiče od nás už odmalička vyžadovali odpovědnost, musela jsem ji často hlídat, což mi trochu štvalo, já chtěla být radši s kamarádkami, než vozit kočárek po ulici. Tak jsem ho někde „zaparkovala“ - nebo ji tiše, nicméně bezpečně odložila - jednou i na živý plot.

Tím nám dala pokoj a my si tak mohly dělat, co chceme. Ale já jí byla vždy na dosah, když třeba začala brečet a tak. Později to šlo lépe, spíš jsem na ni dozírala, i když ani to nepotřebovala, byla příliš cílevědomá na to, aby dělala průšvihy, navíc ji bavilo učení, hlavně jazyky, ani v pubertě s kluky moc nerandila.

Rozdíl mezi námi byl v povaze, především v míře extroverze, Magda je víc usměvavá, někdy jako sluníčko, já spíš uzavřená do sebe. Třeba jsem se - už jako holka - nerada fotografovala, rodiče mě do toho museli pokaždé nutit, já bulela, takže mám na všech fotkách z dětství oteklé oči,“ zavzpomínala paní Emília.

Sestry se staly herečkami, i když o to neusilovaly. U Magdy rozhodla náhoda v podobě režiséra, který ji potkal, u Emílie kalkul - kvůli otci, statkáři se šlechtickým původem, neměla dobrý posudek. Naštěstí o přijetí na Vysokou školu múzických umění, kam se přihlásila, rozhodoval talent, toho měla na rozdávání. O tom svědčí, že první úlohu ve filmu, i když malou, dostala v šestnácti letech v komedii Dáždnik svätého Petra.

V jednadvaceti už excelovala v hlavní ženské roli humorného podobenství Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. Film měl obrovský úspěch, a to nejen divácký, z vysoce prestižního festivalu v Cannes si odnesl cenu poroty. V něm se jako krásná Diana objevila po boku legendárního Jana Wericha. „V té roli mě jako moje kouzelnická partnerka naprosto okouzlila - jak také jinak. Měla už v mládí obrovský potenciál,“ řekl o ní.

Paní Emílie z něj ale měla hroznou trému: „Třásly se mi ruce, pomalu jsem nebyla schopna jít na plac, natož hrát, ale věděl, jak mě uklidnit, zbavit nervozity. Byl velmi moudrý znalec lidských duší. Jeho humor hladil, léčil, ale když bylo potřeba burcoval a já si díky němu poprvé uvědomila jeho sílu, jak umí čelit hlouposti, zlobě, nenávisti.

U něj se tehdy poprvé objevila rakovina, to, jak jí díky vitalitě a životnímu optimismu dokázal čelit, bylo obdivuhodné. Při natáčení na něj proto dohlížela dcera Jana, s tou jsem se spřátelila, takže jsem ho občas vídala i poté a pokaždé to byl pro mě svátek. Ale ve filmu hrály i další výjimečné osobnosti, nebo ty, z kterých se později staly.

Třeba můj filmový milenec Vlastimil Brodský. Jinak já se mnohem později dozvěděla, že mi roli nedali díky hereckému umění, ostatně tehdy nevalnému, ale zásluhou toho, že jsem se jako holka až do sedmnácti věnovala gymnastice, takže mi nedělalo žádný problém cvičit na hrazdě. A navíc mi ze všech adeptek nejvíc padnul červený kostým!“

V podstatě šlo na tu dobu až eroticky působící trikot, v němž vynikly dokonalé křivky jejího těla. Mladíci si fotky z filmu lepili na zeď. Nechápala to, nepovažovala se totiž za krásnou. Režisér Josef Budský, který měl zvláštní smysl pro humor, jí ale jednou řekl: „Vášaryčka, neviem, co s vami. Jste všade, kde prídem. Visíte na všetkých záchodech. Boli sme na salaši na poľských hraniciach, aj tam vás mali tí bačovia.“

Paní Emília od mládí tvrdě odmítala nejen postelové scény, ale i ty svlékací, nechala se při nich zastupovat, ač ještě neměla vybudovanou takovou pozici, takže jí hrozilo, že roli nedostane. Před kamerou se objevila nahá jenom jednou, v televizním dramatu Balada o sedmi oběšených - dostal Cenu za nejlepší film a Cenu mezinárodní kritiky na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu v roce 1969.

Hlavně proto, že jí to v ději dávalo smysl.„Na pomyslném oltáři herectví obětuji svou duši, i proto mi kdysi vadilo a já s ním chtěla skončit, ale tělo je něco jiného, to „hrát“ nemusí, může být nahrazeno jiným bez vlivu na kvalitu díla,“ zafilozofovala si trochu Emília Vašáryová. Kromě desítek slovenských filmů hrála i v šestnácti českých a dvou seriálech, Doktor Martin a Herec.

Hodně si ji diváci zamilovali v tragikomedii Pelíšky, jako manželku válečného invalidy Krause v podání Jiřího Kodeta. Ten však její obsazení nepřijal s jásotem, roli totiž měla původně dostat Iva Janžurová. Ta ji ale odmítla poté, co neuspěla u scenáristy Petra Jarchovského s žádostí o změnu vývoje své postavy - vadilo jí, že zemře.

Jiří jí psal sms, aby změnila názor. Nicméně byl profesionál, hrál jak o život. O tomto pozadí ona nic netušila: „Když přišel scénář, prosáklo se, že tehdy ještě mladý režisér Hřebejk nemá na film moc peněz, i producenti ho podceňovali - točil se na levnější šestnáctimilimetrový materiál - ale mně se strašně líbil a já řekla, že v něm budu hrát klidně i zadarmo.

Do toho snové obsazení - Miroslav Donutil, Bolek Polívka, Stella Zázvorková, Simona Stašová. A bylo mi velkou ctí, že jsem se tam po téměř čtyřiceti letech setkala s Jiřím Krejčíkem, který mě ještě jako holku obsadil do psychologického dramatu Půlnoční mše a nabídl do „kocoura“, který mě proslavil. Režisér Jasný i Jan Werich hodně dali na jeho úsudek.“

Jiřího Kodeta nakonec přesvědčila i přesvědčivost, s jakou postavu hrála. Do jejího ztvárnění se mohly promítnout negativní zážitky z prvního manželství s lékařem Ivanem Hronským. To provázelo jeho časté záchvaty žárlivosti, vzteku, psychického - možná i fyzického - týrání. Hodně o něm vypovídá, že se syn v plnoletosti zřekl jeho příjmení a přijal matčino.

Nicméně Emília je dáma s velkým „D“ a svůj sedmiletý nepodařený vztah nijak zvlášť nekomentovala. Vše jí vynahradil druhý manžel, scénograf a kostýmní výtvarník Milan Čolba. S ním prožila krásných, třicet šest láskyplných let, které ukončilo až jeho úmrtí. S ním měla i dalšího syna, Juraje. S oběma i jejich rodinami má krásný vztah, kromě zasloužilé umělkyně je i „zasloužilou babičkou“.

Za život se jí dostalo mnoha poct, asi ze všech největší byla, když ji v anketě vyhlásili za Nejlepší slovenskou herečku století, získala i Cenu novinářů, filmového Českého lva, prestižní divadelní ceny - Thálie a Alfreda Radoka. Je držitelkou Řádu Ľudovíta Štúra I. třídy, prezident Václav Havel ji udělil Medaili za zásluhy.

I když 18. 5. oslavila své třiaosmdesáté narozeniny, je stále vitální. K tomu jí pomáhá životní optimismus a humor: „Právě ten představuje jedinou šanci, jak se životem probít. Někdy to s ním nejde, někdy je mrcha. I stáří je mrcha. Když mi někdo říká, jak je pro něj krásné, nevěřím mu. Takové kecy!“ Zní její upřímné vyznání.

Zdroj: https://www.stream.cz/filmove-vzpominky/emilia-vasaryova-o-filmu-az-prijde-kocour-64609279

https://www.dotyk.cz/magazin/emilia-vasaryova-dnes/

https://www.novinky.cz/clanek/lifestyle-osobnosti-emilia-vasaryova-nejdulezitejsi-je-humor-s-nim-se-da-prezit-vsechno-40498343