Článek
Až šest let po svatbě, po lázeňské léčbě v Bad Ischlu, zázračně znovu otěhotněla – údajně díky soli – a konečně porodila syna. Jak bylo zvykem, porodu přihlížel celý císařský dvůr, dokonce se při něm podávalo občerstvení. Všichni byli z miminka nadšeni, mělo krásné modré oči. I to vedlo k tomu, že byl František odmalička milován a zbožňován, a to nejen matkou, ale i veřejností. Všichni před ním klečeli, byl uctíván, hýčkán, navíc vychováván v přesvědčení o panovnické moci a utvrzován v myšlence, že se zodpovídá pouze Bohu.
Jako miminko s matkou
To muselo celoživotně ovlivnit jeho myšlení i názory. Měl silnou vazbu na matku, ta si ho ale moc přivlastňovala a prakticky izolovala od okolí, neměl žádné společníky svého věku, jak bývalo zvykem. Jeho jedinými přáteli byli vojáčci na hračkách. Neměl ani mužský vzor, s otcem si nebyli blízcí. Ten zemřel v jeho osmnácti letech a on se ihned ujal vlády. Byl velmi pohledný a ve společnosti oblíbený, přesto si - ani v mládí - nepotrpěl na okázalé dvorské slavnosti, naopak se mu protivily, obvykle se jich účastnil pouze z povinnosti.
Choval se sice vždy zdvořile, ale nechával si odstup od ostatních. Jeho osobnost prošla složitým vývojem. S přibývajícím věkem se stal stále víc mlčenlivý a uzavřený, zřídkakdy dával najevo emoce, ale neměl diktátorské manýry. Byl vychováván ve vojenském duchu, každý den cvičil, potají se mu v mládí říkalo „poručík s rudými tvářemi.“Armádu považoval za nejdůležitější pilíř monarchie, přestože neměl strategické schopnosti. Osobně velel jen v Bitvě u Solferina (24. 6 1859) po které získala Itálie nezávislost.
František jako mladík
Krutá porážka a velký počet padlých (přes 40 000) na něj zapůsobily natolik, že se rozhodl v dalších konfliktech osobně neangažovat. Přesto jeho generálové prohráli i další klíčovou bitvu u u Hradce Králové a tím celou Prusko-rakouskou válku. Porážky v té nejničivější, kterou rozpoutal, první světové, se nedožil. S tak rozsáhlým konfliktem ale nepočítal, jinak by do něj asi nešel. Vynesl stovky rozsudku smrti, ale nijak si v nich neliboval, šlo obvykle o nutnost. Přes neúspěchy na bojišti měl velkou vášeň pro vojenské přehlídky.
Matka doprovází mladého císaře na trůn
Jeho téměř každodenním oděvem se stala uniforma. Žil velice skromně, nedopřával si žádné lahůdky, když jedl sám, spokojil se jen s kyselým mlékem a černým chlebem. Na sobě šetřil, o to štědřejší byl k těm, kteří pro něj byli důležití, včetně manželky Alžběty. Stejně se choval k milence, herečce Katharině Schrattové, financoval exkluzivní životní styl těchto žen, na který pohlížel sice s jistým nepochopením, ale bez odporu. Jinak o jeho vztahu císařovna Sisi věděla a podporovala ho, sama totiž neměla o sex zájem.
František se ukázal jako vděčný milenec, odkázal jí půl milionu guldenů, což bylo velké jmění. Tajný milostný poměr měl s obyčejnou měšťankou Annou Nahowskou. Když se seznámili, Anně bylo 15 let a už byla nuceně vdaná. Její manžel, opilec, měl větší zájem o kořalku než o ni, takže byla možná ještě panna, když ji císař potkal. Zmocnil se ji i přes to, že byl v tom věku už dědeček! Jejich vztah trval čtrnáct let byl čistě o sexu, nevadilo mu, že se podruhé vdala, jedno z jejich dětí, dcera Helene, byla nepochybně jeho.
Katharina Schratt
Nikdy to ale nepřiznal. David Glockner v knize Císařův prezident přišel s hypotézou, že si jako mladý začal s matkou T.G. Masaryka a prezident byl jeho syn, což by vysvětlovalo jeho schopnosti a inteligenci, kterou těžko mohl zdědit po svém otci, kočím. Tu jeho potomci odmítají, na druhou stran test DNA, který by to vyvrátil, nepovolili. Pokud se má ale věřit jeho okolí, potrpěl si právě na buclaté, neurozené dívky. Sex pro něj nebyla romantika, ale spíš rychlovka, po představení přišel za maďarskou herečkou a ani si nerozepnul meč!
Anna Nahowská
Jako konzervativec dával přednost klasické misionářské poloze, nepotrpěl na milostné experimenty. Pokud jde o neřesti, alkohol pil velmi umírněně, na hostinách si dával víno, oblíbil si ale plzeňské pivo, které si nechal posílat. Byl náruživý kuřák doutníků a denně si jich několik dopřával. O vztahu k Čechám kolují legendy, většinou nepravdivé. To se týkalo i přezdívky starej Procházka. Tvrdí se, že pochází z roku 1901, kdy císař přijel do Prahy a jeho fotka se údajně objevila v novinách s popiskem Procházka na mostě.
S rodinou
Historici se přitom dodnes - marně - snaží tuto fotku dohledat, zřejmě neexistovala. Nejvíc jsme mu měli za zlé, že se i přes slib nenechal korunovat českým králem, což ale neznamenalo, že by nás nesnášel. Naopak. Prostě si na korunovační obřady nepotrpěl, i uherským králem se nedobrovolně stal až v 37 letech, po prohrané válce s Pruskem to bylo součástí mírové smlouvy. Zavedl důležité reformy ústavy, správy a školství, vybudoval železniční síť, díky jemu dodnes patří k nejhustším v Evropě.
Podporoval rozvoj průmyslu. Založil samostatnou českou univerzitu, přispěl vysokými částkami na stavbu Národního divadla! Hodně se mu vyčítá jeho tvrdý postoj ke Karlu Havlíčku Borovskému, ale to bylo trochu jinak. Původně měl totiž skončit v žaláři, na jeho přání ho soud osvobodil a změnil na vyhnanství. Izolace od milované vlasti pro něj byla zcela jistě trestem, ale Brixen v tyrolské Alpách byl velmi příjemné místo pro život. A měl tam kvalitní ubytování, v hotelu polopenzi, takže chudobou rozhodně netrpěl.
V Čechách by se měl určitě hůř. Jeho manželka, trpící tuberkulózou, on sám, i malá dcerka se tam dokonce zdravotně zotavili. Císaři se dá vyčítat, že kvůli němu u nás panoval letitý zvyk pracovat už od 6 hodin ráno. On byl ranní ptáče, nechal se budit už ve 3, 30, v pět po hygieně v klidu a dlouho posnídal a začal pracovat. Tím se museli řídit všichni poddaní. Jinak byl celkově v Čechách oblíbený, nedařilo se nám za jeho vlády špatně, naopak. Teprve teď se dostáváme k omylu našeho největšího génia.
Posmrtné foto
Ten ve filmu Jára Cimrman, ležící, spící dává dvojníkovi císaře k podepsání petici, kde je věta: „Naučím se česky.“ On se totiž naši mateřštinu naučil už v dětství a ovládal ji velmi slušně, když byl v Praze, nikdy nemluvil něměcky. Ve své skromnosti si nepotrpěl ani na rozsáhlý dvůr. Neměl tělesnou stráž, jen dva vrátní hlídali přístup do soukromých pokojů. Staralo se o něj jen čtrnáct osob, dva sluhové, dvě služebné a tři pokojské se věnovali domácím pracím, měl tři komorníky, kteří se ve službě střídali. Neodmítal setkaní s politiky, ke kterým měl myšlenkově daleko, třeba s prezidentem Rooseveltem.
V něm se označil za posledního monarchu ze staré školy a pronesl tuto charakteristiku: „Hlavním účelem mého úřadu je chránit můj lid před jeho politiky!“ V listopadu 1916 onemocněl, když se chronický zánět dýchacích cest rozvinul v zápal plic. Přes vysokou horečku si udržel obvyklý denní režim s obrovským pracovním vytížením. Ráno 21. 11.jako obvykle přijímal návštěvy. Večer se ale jeho zdravotní stav prudce zhoršil. Nakonec, krátce po 21. hodině, za přítomnosti blízkých rodinných příslušníků, skonal. Bylo mu 86.
Zdroj: https://www.habsburger.net/en/chapter/franz-joseph-ruler-part-one-1848-1867
https://www.reddit.com/r/ColorizedHistory/comments/7rxddh/franz_joseph_i_of_austria_1905_he_was_emperor_of/
https://icds.ee/en/franz-joseph-i-a-person-in-time/
