Článek
Narodil se 1. října 1886 v Plzni. Pocházel z početné rodiny kameníka. Jako malé dítě prodělal těžký zápal plic a nebylo jasné, zda přežije. Vyučil se zámečníkem a poté přešel na přelomu století na nově otevřenou strojní průmyslovku. V sedmnácti letech odcestoval ke vzdálenému příbuznému Jamesi Austerovi do Chicaga, kde vystřídal několik zaměstnání (obchodní příručí, řeznický pomocník, vozka, frézař, novinář) a také začal hrát s českými krajany divadlo.
Měl znělý baryton, díky němuž se prosadil i jako zpěvák. Byl partnerem legendární subrety Marie Zieglerové v operetě Mamzelle Nitouche, jejíž premiéra se konala v newyorském Garrickově divadle. Po návratu se přidal ke kočovným společnostem. V roce 1913 mu impresário Pavel Švanda ze Semčic nabídl angažmá v Intimním divadle na Smíchově, kde zůstal dva roky. K nejzdařilejším rolím patřil Šimek z tragikomedie Josefa Císlera Soucit, kritika u něj vyzdvihla zejména jímavost a pravdivost.
Když pak v Národním divadle vážněji onemocněl představitel téže postavy Karel Váňa, byl ředitelem požádán o záskok. Ze skromnosti nabídku odmítl, necítil se být natolik dobrým hercem, aby se mohl prezentovat na naši první scéně (nechal se přemluvit až na počátku sedmdesátých let, hrál pohostinsky v Dürrenmattových Novokřtěncích, Fryově hře Dáma není k pálení a Lermontově Maškarádě, na stálé angažmá nekývl.)
Ve smíchovském divadle sehrál o Silvestru 1914 úspěšné představení „bramborového divadla“ Mlynář a jeho dcera a její dítě, šlo o zdařilou parodii na drama Mlynář a jeho dítě, kterou mu na jeho žádost napsal jeho přítel Zdeněk Matěj Kuděj, velký kumpán Jaroslava Haška. V červnu 1915 se vrátil do Plzně postarat se ve válečné době o rodiče. Několikrát vystoupil v městském divadle. Při představení Žlutý háv mu Bedřich Karen při šermu skutečnými samurajskými meči vážně poranil tepnu, málem přišel o ruku.
Za první světové války pracoval jako kontrolor ve Škodových závodech v Plzni. Umění se však vzdát nechtěl, měl v šuplíku vždy nějakou divadelní hru a ve volných chvílích se učil nové role. Teprve v roce 1919 se vrátil k divadlu, ale velmi netradičně. Od Josefa Skupy si vypůjčil několik loutek (princeznu, Honzu, kašpárka a Škrholu), s nimiž se vydal na cesty, během nichž si vydělával kromě loutkových představení spravováním hrnců! I díky této etapě života mu byl udělen Diplom za zásluhy o české loutkářství.
František Kovářík v roce 1939
Ve filmu dostával úlohy menšího rozsahu. Šlo většinou o mírné, laskavé, někdy i lehce podivínské muže. Začínal již v němé kinematografii. Z filmů lze namátkou jmenovat Loupežník, Dům na předměstí, Maryša, Pohádka máje, Čapkovy povídky, Na samotě u lesa, Pyšná princezna, Marečku, podejte mi pero, Faunovo velmi pozdní odpoledne. „Chodí svými cestami a rozmlouvá. Sbírá slova, váže z nich myšlenky a pak je spřádá v moudra. Nezná násilí, ctí skromnost a prostotu. Slyší ticho a vidí tmu. Takto ho příroda obdařila.“ Tato výstižná slova o něm pronesl Ilja Prachař.
Odmítal ve filmu kouřit, i když cigarety byly tehdy módní a doporučovali je dokonce i lékaři (!), nejedl maso, miloval dlouhé procházky v přírodě, na které se vydával bos, a to i v zimě, na sněhu. Přátelé a známí mu říkali svatý muž. Na svých cestách potkal učitelku Antonii Tyrpeklovou, která byla o sedm let mladší. V roce 1923 se s ní oženil a narodily se jim dvě děti, dcera Eva a syn Jan. To už byl v angažmá ve vinohradském divadle v Praze, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1959.
František Kovářík
„Vzpomínám na režiséry, kteří ze mne kutali herce. Byli takoví, co dělali rámus, a pak byli ti, kteří se nedali ničím vyprovokovat, ba ani rozčíleným hercem. Ti všichni mi otevírali oči. Dali mi hodně. Bez jejich pomoci, bez spolupráce s nimi, si sám sebe jako herce snad představit ani neumím,“ řekl skromně, jak bylo jeho zvykem. Díky svému dělnickému původu neměl nikdy žádné problémy.
I když dostal vysoká komunistická vyznamenání - Řád práce a Řád Vítězného února, do politiky se moc nepletl. Žil spořádaným, skromným až asketickým životem, který si v mnoha ohledech nezadal s poustevníky. Psal filozofické verše a eseje, v roce 1926 je vydal knižně s názvem Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím. Objevoval se v televizních inscenacích, pohádkách, ale i seriálech - Dobrodružství šesti trampů, Kamarádi, F. L. Věk, Tajemství proutěného košíku.
V roce 1972 v televizním pořadu uvedl: „Jsem nenáročný člověk, ale chtěl bych, aby mi moje sudičky ještě prodloužily ten můj zdravotní stav, abych mohl být ještě užitečný.“ To mu bylo 86 let a filmařům ukázal, že na své chatě bez problémů běhá do schodů, řeže dřevo nebo nosí od studny kbelíky s vodou. Vždycky ukazoval hlubokou lidskost v každé charakterní roli, navíc dramatizoval a režíroval mnohé inscenace pro děti, Karafiátovy Broučky, či vlastní zpracování Robinsona Crusoe.
Dvě největší role, v komediích Na samotě u lesa, kde hrál otce Josefa Kemra a hlavně učitele češtiny v Marečku, podejte mi pero! ho čekaly v době, kdy většina jeho kolegů už dávno nebyla mezi živými. Ve svém posledním filmu režisérky Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne, hlavnímu protagonistovi říká: „Už nejste žádný mladík, mladíku. A bude to ještě horší. Věřte mi, já mám zkušenosti.“ Tenkrát mu bylo neuvěřitelných devadesát sedm. Zemřel v den 98. narozenin, 1. října 1984.
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/frantisek-kovarik-herec-marecku-podejte-mi-pero-divadlo.A241003_141218_lidicky_vals
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5880:kovarik-frantisek&Itemid=297&lang=cs
https://zivotopis.osobnosti.cz/frantisek-kovarik.php
