Františku Němcovi je čerstvě osmdesát dva. Postihlo ho herecké prokletí, oženil se hodně netradičně

Narodil se v Sezimově Ústí, od dětství přičichl k divadlu. Maminka vystupovala mezi ochotníky, tatínek byl osvětlovač, k čemuž ho předurčilo řemeslo elektrikáře. Jako kluk navštěvoval dost neobvyklé místo, Chýnovský hřbitov. Vzpomínal, jak moc ho dostalo jeho genium loci: „Vím, tedy z vyprávění, že se můj bratr jako malý kamarádil s hrobníkem a chodil na hřbitov zvonit umíráček, když někdo umřel. Atmosféra byla mystická, i dítě podvědomě vycítilo úctu k předkům, kteří tam odpočívali.“

Jeho osudovým městem byl i Tábor, kam dojížděl na střední školu. „Už tehdy měl v sobě autoritu a charisma. Ne, že by nikdy neblbnul, ale když bylo něco přes čáru, uměl se ozvat. Na vůdce třídy si ovšem nehrál, na poroučení ostatním neměl povahu. Byl svým způsobem zábavný. Nesršel vtipy, spíš vyprávěl různé humorné historky, i o svých trapasech,“ vzpomínal na něj spolužák.

Po maturitě se přihlásil na DAMU a byl hned napoprvé přijat, což není běžné. Nejlépe o jeho hereckém umění vypovídá, že po absolutoriu, v roce 1964, nezamířil na žádnou oblastní scénu, jak je u „kandrdasů“ pravidlem, ale do Městských divadel pražských. První velkou roli, Vilíka ve Šrámkově Měsíci nad řekou, dostal už za studia v Divadle S. K. Neumanna už za studia. Všiml si ho filmový režisér Zdeněk Brynych a obsadil ho do dramatu z prostředí Terezínského ghetta Transport z ráje.

Ten získal na festivalu v Locarnu hlavní cenu, Zlatou plachtu. „Mně bylo devatenáct, na place jsem míjel s legendami - Zdeňkem Štěpánkem, Ladislavem Peškem, Iljou Prachařem, Čestmírem Řandou, i dnes pozapomenutým Valterem Taubem, potichu je sledoval a učil se. Byla to pro mě stejně cenná lekce, jako číst spisy Stanislavského. Filmovou kariéru mi to ale nenastartovalo, hrál jsem sice poměrně často, ale čurdy. Nevadilo mi to. Divadlo pro mě bylo vždycky víc,“ líčil František Němec.

Postupně se vypracoval od milovníků, přes blazeované aristokraty, k charakterním, ale i  psychologicky náročným postavám. „Každý herec má dvě vysněné role - Romea v mládí a ve středním věku Hamleta, i když on byl vlastně jako princ asi také poměrně mladý. Pro mě to byla obrovská pocta i závazek. Předem mnou ho hrál na Národním jen famózní tragéd Eduard Kohout a po něm Radovan Lukavský.

Režíroval Miroslav Macháček, což bylo zárukou kvality, i nekonformity. Hned na začátku zkoušek mi přikázal: Zapomeň všechno, co víš o herectví! Udělal z toho trochu detektivku, ale přitom zachoval, jak říkají kritici, Shakespearova ducha. Při jednom představení se mi udělala na obličeji bradavice. Maskéři dělali, co mohli, ale byla trochu vidět. Jeho to úplně vyřídilo, když spadla opona, tragickým hlasem mi vyčetl - už si někdy viděl Hamleta s bradavicí?“

Přívětivěji než film se k němu „chovala obrazovka“, objevil se i v kontroverzním seriálu 30 případů majora Zemana. „Samozřejmě bych radši, kdybych v tom nehrál, ale zpočátku to vůbec nevypadalo na politický kontext. Bylo napsaných prvních pět dílů, běžné kriminální příběhy, pak přišlo něco jiného. Je však zajímavé, že když poté nějaká televize seriál uvedla, měl velkou sledovanost,“ zamyslel se herec.

Hezké role dostal v „lékařských“ seriálech, Nemocnici na kraji města, Sanitce. U té se jejího pokračování nezúčastnil, jen namluvil dojemný a pravdivý úvodní dialog. „Čas. To nejcennější, co člověk má. O lidském životě někdy rozhodují vteřiny, minuty, i přítomnost někoho, kdo je vám kdykoliv připraven pomoci. Někoho, kdo vám řekne, Žij dál, tohle není tvůj poslední den.“

V roce 1977 vznikla nezapomenutelná komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a rok později její volné pokračování Jak dostat tatínka do polepšovny, které ho vynesly na piedestal popularity. Padl si do oka se svým „synem“ Tomášem Holým. Ten ho tak trochu považoval za - nejen filmového - tátu. Když štáb nezařídil, aby s ním jel v autě na natáčení, trucoval. Pro Františka to byla docela příjemná „rodičovská“ změna, měl totiž dvě dcery, dnes jsou už dospělé.

O nich, stejně jako o četných vnoučatech či manželce do médií nemluvil, tu nevodil na žádné akce, soukromí je pro něho posvátné a tak ho budu s úctou respektovat a tuto kapitolu přeskočím. Jen telegraficky - v roce 1972 se na Staroměstské radnici oženil s lektorkou jazyků Ivanou. Šlo o svérázný obřad, spolu s ním do toho „praštili“ i Petr Kostka a Carmen Mayerová, jejich přátelé. A oběma párům štěstí vydrželo dodnes.

Umělecky se mu dařilo, i když ho zmíněné prokletí neopouštělo. Ale zvykl si. „Když si vás lidé spojí s filmem tak moc, až zapomenou, že jste jen herec, ne horolezec, nemusí to být vždy jen příjemné. Na druhé straně jsem si musel přiznat, že někteří kolegové, jenž skvěle zahráli záporné postavy, to měli mnohem horší, nechtěli jim třeba v krámě prodat rohlík, nebo obsloužit v restauraci!

Mě se spíš ptali na různé věci, třeba jestli jsem na skálu lezl opravdu já, jako že ano. A můj pád nebyl hraný, ale skutečný, spadl jsem asi ze tří metrů. Naštěstí to odnesl jen odřený krk. Ale i to prostě k herectví patří. Je to zvláštní povolání, sobecké. Vzniká při něm nevraživost, to, že jsme pro roli schopni leckdy udělat cokoli, je fakt. Zvlášť takovou, u které se předpokládá, že bude divácky úspěšná.

Mnozí z nás se leckdy domnívají, že by ji zvládli lépe, ale to se nedá říct, každý máme svůj styl hraní. Já se časem naučil tyto pocity infiltrovat, nezabývat se jimi a pokud to šlo, ani nejít na představení, ve kterém jsem měl hrát. Obecně herci do kin na ‚své‘ filmy moc často nechodí, i když naše ješitnost je někdy nebetyčná.

Ale je pár rolí, na který jsem hrdý - ne pyšný! Pýcha je špatná lidská vlastnost, vede k povýšenosti, namyšlenosti, zpupnosti. To, že se v dnešní době užívá mnohem častěji než hrdost, spojená s důstojností, slouží k zamyšlení.“ Touto úvahou končí svoji řeč František Němec.

Patřil k oblíbeným dabérům, propůjčil hlas osobnostem jako byl Henry Fonda, Jean Rochefort, Michael Douglas, Sir Nigel Hawthorne (Humphrey Appleby v seriálu Jistě, pane ministře) či Mike Pratt - duch Randall v kdysi populárnímu seriálu Randall a Hopkirk. Dlouhá léta vychovával herce na DAMU, patřil mezi studenty k oblíbeným pedagogům, působil v rozhlase.

Za své umění byl mnohokrát oceněn. Obdržel Cenu Thálie (1998) Cenu Sazky a Divadelních novin (2008) Cenu Asociace českých kameramanů za celoživotní dílo (2016) Cenu Františka Filipovského za dlouhodobé herecké mistrovství v dabingu (2021.) Zvítězil i v posluchačské anketě Českého rozhlasu Neviditelný herec (2000). Má titul Zasloužilého umělce. Je možná poslední, kdo ho získal, byl jím totiž oceněn v  v roce 1989 a hned po listopadu byl titul zrušen.

Zdroj:

https://www.csfd.cz/tvurce/1438-frantisek-nemec/prehled/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11820873402-zivot-herce-frantisek-nemec/

https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/3371-frantisek-nemec