Geniální vypravěč Jar. Dietl - dětství na invalidním vozíku, v osidlech StB, šokující předčasná smrt

Spolužáci vzpomínali, že hendikep ignoroval, byl aktivní, i když nemohl hrát fotbal, stal se nehrajícím trenérem. Vrcholem jeho úsilí bylo, že se cíleným cvičením zbavil vozíčku. Přestože celý život kulhal, hrál minigolf a tenis, velice slušně tancoval. Byl také odmalička cílevědomý. Měl dělnický původ. Díky němu se stal v padesátých letech vedoucím folklorního souboru Fučíkovci, ale nebyl jím dlouho. Byl vyhozen poté, co odmítl po dívkách vyžadovat, aby skrývaly vnady ve svazácké košili a zrušil desetiminutové politické debaty.

Přihlásil se na FAMU, obor dramaturgie. Díky výjimečnému talentu začal ještě za studií externě spolupracovat s Československou televizí, psal scénky, písňové texty, krátké povídky. Žil na koleji, mezi jeho spolubydlící patřil Miloš Forman, Ján Roháč a Miloslav Švandrlík. Toho si prosadil do redakce zábavných pořadů i přesto, že neměl kádrové předpoklady. To pro něj bylo typické, pokud viděl talentovaného tvůrce, dokázal si ho vyhádat, to se týkalo třeba Jiřího Hubače či autorky komedie století Marie Poledňákové.

Netajil se tím, že má dva základní vzory; Honoré de Balzaca a Alexandra Dumase staršího. O něm napsal stejnojmenný seriál a později i film Tajemství velkého vypravěče. Byl, stejně jako jeho idol, nesmírně plodný, přesto, že nepoužíval psací stroj a psal ručně, což zabralo víc času. V roce 1959 se vysílal první český seriál Rodina Bláhova, ale neměl velký úspěch. Diváci ještě nebyli na takovou tvorbu zvyklí. Ale to změnil hned ten následující, Tři chlapi v chalupě. Na velkém úspěchu se podílelo i skvělé herecké obsazení.

Režisér Mach svěřil hlavní roli, rozšafného dědy Potůčka, tehdy teprve čtyřicetiletému Lubomíru Lipskému, čímž ho navždy předurčil pro postavy seniorů. Sekundovali mu Jan Skopeček jako jeho syn a mladý Ladislav Trojan jako vnuk. Následoval neméně úspěšný hospodský seriál Eliška a její rod, kde exceloval Jiří Sovák, opomíjená Olga Scheinpflugová a začínající Iva Janžurová. I vedlejší postavy byly skvostně obsazené, objevil se v nich třeba Vladimír Menšík, Josef Kemr, Josef Bláha, Václav Lohniský či Jana Hlaváčová.

Pak přišel jeho opravdu první velký „majstrštyk“ - Byli jednou dva písaři dva písaři v režii Jána Roháče. Ten k tomu - přeloženo do češtiny - řekl: „Protože jde o nedokončený román francouzského prozaika Gustava Flauberta, nikoho nenapadlo, že by se dal zfilmovat - až na Jaroslava. Jeho scénář byl geniální, navíc se na něm podíleli oba protagonisté, kteří předvedli herecký koncert, Jiří Sovák a Miroslav Horníček. Tomu bohužel při natáčení tragicky zemřel syn, přesto ho obětavě dotočil. Myslím, že by se autorovi náš konec líbil.“

Jaroslav stál i za zrodem úspěšných filmů - Muž mnoha tváří, Causa králík, Křtiny, Cesta hlubokým lesem, Einstein kontra Babinský. Prazákladem jeho úspěchu byla neuvěřitelná píle a pracovitost. Měl sklony k pedantismu, například přesný denní řád, který dodržoval. Věděl, kolik stránek musí opravit a kolik nových napsat, dbal na přesnou polohu psacího stolu a k práci vyžadoval absolutní klid. Kromě dramatických děl dokázal, že mu nejsou cizí ani veseloherní a hudební náměty.

Napsal první český muzikálový seriál Píseň pro Rudolfa III., vysílaný v letech 1967 až 1969. V něm zazněla Modlitba pro Martu, stala se „hymnou“ odporu proti okupantům. V předposledním díle projížděl s kameramanem Janem Eisnerem Prahou, přitom natáčeli sovětské vojáky, kromě toho použili i záběry, v nichž Marta Kubišová a Iva Janžurová vítaly Alexandra Dubčeka po návratu z Moskvy. Jenže pak přišla normalizace, závěrečný, devátý díl, jehož premiéra byla ohlášena na 9. duben 1969, se už neodvysílal.

Kvůli tomu ho v roce 1973 ho vyloučili z KSČ. Musel skončit i v Československé televizi. Tak odešel na volnou nohu. Nemusel si stěžovat, díky obřímu vypravěčskému talentu se stal naprosto nepostradatelný. Raději ale psal tři roky scénáře jenom pro pořad Bakaláři, kdy upravoval historky diváků, aby se vyhnul angažované tvorbě, ta mu byla dost proti srsti. Na druhou stranu věděl, že pokud se chce pustit do opravdových seriálů, musí psát tak, aby se to zalíbilo i stranickému vedení, kde pevně vládla „rudá kněžna“ Balašová.

Ale uměl do svých děl vpašovat i hodnoty, které soudruzi nevyznávali, přesně odhadl míru toho, co mu ještě prošlo a do úst svých postav často vkládal kontroverzní výroky. Využil i toho, že normalizační cenzoři nepatřili vždy k nejbystřejším. Psal hluboce lidské příběhy, které dokázaly zaujmout, dojmout, rozesmát. Zaštítil také svým jménem řadu zakázaných autorů. Stal svého druhu podobně cenným fenoménem, jakým byl v padesátých letech Jan Werich v divadle Satiry. V hledáčku StB se poprvé objevil už v roce 1963.

Napsal seriál Můj přítel štvanec pro populárního komika Jaroslava Štercla. Ten dráždil režim tím, že si v úspěšných estrádách nebral servítky, navíc byl celoživotní tramp, ani to se nenosilo. Když mu ale dali vyšetřovatelé za úkol donášet na něj, řekl, že se odmítá bavit o soukromí a svých názorech, i když to nebyla pravda. Navíc jim opakovaně zdůraznil, že není vhodný typ pro „vyzvědačskou“ činnost, protože je introvert a má konfliktní povahu. Poté na něj založili svazek, který nakonec čítal přibližně 100 stran.

Zajímali se o to, s kým se stýká, šmírovali ho, snažili se o něm zjistit co nejvíc informací, které by mohli proti němu použít. Jenže on nebyl dnešní, o sledování věděl, tak jim nedal šanci. Stýkal se dál s „problémovými“ jedinci, aby se to neprofláklo, dal jim malé role nebo je obsadil do komparsu. Uvažovali, že by ho mohli před veřejností zdiskreditovat odkazem na nadprůměrné majetkové poměry či vztah s o patnáct let mladší manželkou. Jenže pak usoudili, že by to nijak neohrozilo jeho popularitu mezi televizními diváky.

Musel se ale „vykoupit“ socialistickými seriály - Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Okres na severu. Ale i do postav kovaných komunistů, jakým byl třeba okresní tajemník KSČ Pláteník, vnášel trochu lidskosti, i vzpoury proti zavedeným pořádkům. Ten se např. třeba zasadil o to, aby vyšel román o historii města, který napsal zakázaný spisovatel, i přes odpor stranických ideologů. Právě tím byly jeho postavy nesmírně lidské, nešlo o hrdiny bez bázně a hany, naopak měli své chyby i zlozvyky.

Jednou z jeho nejpřesvědčivějších postav byl celým národem milovaný doktor Štrosmajer z Nemocnice na kraji města, která diváky doslova „přikovala“ k obrazovce. I proto, že ji napsal speciálně pro Miloše Kopeckého, jemuž tak pomohl zbavit se šarže sukničkářů či padouchů. Jeho úspěch byl i zásluhou pečlivé přípravy a snaze proniknout až na dřeň svých postav tak, aby jejich jednání a chování bylo vždy uvěřitelné. Bez ohledu na ideologický nános měli diváci pocit, že lidé na obrazovce mluví a jednají tak, jako oni sami.

Nemocnice měla obrovský úspěch i v Západním Německu, kde trhala rekordy sledovanosti. „Pokaždé se do práce s velkou vervou vrhnul. Říkal, že aby něco napsal, musí to alespoň částečně prožít. V nemocnici jsme strávili s personálem denní, odpolední i noční služby, sledovali operace, práci lékařů. Plánovali jsme to na týden, ale už po třech dnech měl pocit, že mu praskne hlava. Řekl, že už všechno viděl, že si potřebuje sednout, začít psát – a kdyby něco nevěděl, tak se doptá,“ popisovala manželka jeho tvorbu.

Ale měl své limity, přes které „nejel vlak.“ Když za ním přišli s tím, aby u příležitosti Gottwaldových nedožitých devadesátin o něm napsal seriál, řekl, že ho na něm zajímá jen příčina jeho alkoholismu. Což samozřejmě nikdo rozebírat nechtěl. Nakonec se z toho vyvlékl. Některé scénáře byly realizovány dlouho po jeho smrti, například politický thriller o procesech v padesátých Uzavřený pavilon byl natočen v roce 1990. Jaroslav měl v sobě také „zakódovanou“ hravost, jak ve sportu, tak třeba v mariáši.

Na něj každé úterý zval přítele z jinošských let, kartografa Milana Cimbálníka a ortopeda, profesora Rudolfa Kubáta, který se mu staral o nemocnou nohu. Dalšími členy byli dva zakázaní autoři, Ivan Klíma a Dušan Hamšík, který mu občas dělal rešerše k odborným tématům, kterými se nechtěl zabývat. U něj netušil, že nátlaku StB podlehl, stal se nejprve kandidátem tajné spolupráce a poté agentem a podával o něm hlášení - nakonec ale v roce 1985 spáchal sebevraždu.

Schopnost popsat barvitě spory mezi lidmi a vykreslit věrohodně postavy od kladných po záporné, od hlavních po ty poslední, udělalo Dietla mistrem oboru. Zvládl jakýkoli žánr, třeba kriminální v Malém pitavalu z velkého města. Nechal se v seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka inspirovat kinoautomatem. Zapojení diváků do děje hlasováním zhasnutím či rozsvícením bytu (i když se pak ukázalo, že to nebylo autentické) slavilo velký úspěch, stejně jako děj nabitý zápletkami.

Často překvapoval nenadálým zvraty, někdy i dost napínavými. Sám pro sebe seriál po uvedení na obrazovku hodnotil. Považoval za neúspěšný každý, který sledovalo méně než 2 miliony diváků, což se ale stávalo výjimečně. O takových číslech si ty dnešní mohou nechat jenom zdát. Podílel se i na koprodukčním (Západní Německo, Španělsko, Itálie a Rakousko) slovenském fantasy seriálu Teta, byl natočen až dva roky po jeho smrti.

Jaroslav Dietl byl dvakrát ženatý, měl čtyři děti, po dvou s každou manželkou. Ta první se odstěhovala do Kanady. Osudový se pro něj stal druhý vztah, s novinářkou a scenáristkou Magdalenou. Ta na něj vzpomíná takto: „Odvezl děti do školy. Cestou koupil 200 rohlíků pro všechny spolužáky. Po návratu začal psát na hladký papír, perem se světle modrým inkoustem. Měl vždy na stole velký bílý kapesník, protože se mu potily ruce. Denní norma byla 15 stránek. Někdy je měl hotové za dvě hodiny, jindy se s nimi trápil až do noci.“

Workoholismus - kromě práce v televizi a filmovém studiu Barrandov psal rovněž pod pseudonymem pro časopis Stadion rozhovory s fotbalisty Andrejem Kvašňákem a Ivo Viktorem, a nežádoucí Věrou Čáslavskou - se na jeho zdraví postupně začal projevovat. Vysoké dávky vápníku, který bral na posílení nemocných kostí, měly vedlejší účinek na srdce. Prodělal infarkt, i transplantaci. Řekl o tom jen ošetřujícímu lékaři, nechtěl tím zatěžovat rodinu. 29. června 1985, vyrazil s chotí, dcerou a devítiletým synem na tenisové kurty v Braníku. Bílému sportu vášnivě holdovali už několik let.

Byl hezký den. Hráli obvykle čtyřhru, ve které se nemusí tak běhat, což byla úleva pro jeho nohy. Když se rozpinkával se synem Janíkem, znenadání padl k zemi. Přivolaná sanitka bohužel neměla co na práci. Jeho život vyhasl předčasně, v pouhých 56 letech. Manželka nechtěla, aby spočinul na hřbitově, pohřbila ho na zahradě domu, který si postavili. Měli se tam odstěhovat a Jaroslav se na to moc těšil. Jeho dílo ovšem přetrvalo, i když dnes působí kvůli „soudruhování“ trochu neobvykle…

Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/historie-statni-bezpecnost-jaroslava-dietla-kontrolovala-i-kdyz-psal-angazovane-serialy-40571239#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

https://legacy.blisty.cz/art/54217.html

https://www.krajskelisty.cz/kralovehradecky-kraj/33443-dietl-byl-vetsi-hrdina-roku-68-nez-ti-z-filmu-vlny-svet-tomase-koloce.htm