Článek
První pád - kdo, co. „Kdo jsem? Domnívám se, že člověk druhu Homo sapiens, jen překladem z latiny - moudrý - si nejsem jist. Podle výzkumů máme v sobě i geny neandrtálců, což u sebe často pozoruji. Jinak také novinář a hudební publicista. A čerstvý a hrdý otec nedávno narozené dcery Jasmíny Anny.
Co dělám? Momentálně přebaluji, nebo se spíš seznamuji s touto činností. Jinak slovo dělat souvisí s prací, u té si nejsem zcela jist. Uvádím sice pořad 7 pádů na TV Prima, což mě živí, ale je to pro mě spíš koníček - naštěstí celkem dobře placený. To je asi vrchol všeho, co se dá v životě zažít.“
Druhý pád - koho, čeho. „Koho si vážím jsou umělci, ale i lidé, kteří dokázali něco význačného ve svém oboru. Díky „svému“ pořadu je často mohu nejen vyzpovídat, ale i osobně poznat, což je pro mě pocta. S tím souvisí slovo čeho. Vážím si toho, že jsem mohl dělat rozhovory s těmi největšími hudebními legendami, jako je Mick Jagger, Paul Simon, David Bowie, Bryan Adams, či Paul McCartney - s tím bohužel jen po telefonu. Ty zároveň obdivuji. V té době jsem byl, jak se říká, ve správnou dobu na správném místě. Ta nastala v letech 92-93, kdy se otevřely hranice a začaly k nám jezdit kapely, o kterých jsme dlouho jen marně snili, Rolling Stones, U2, AC/DC, Pink Floyd a další.“
Třetí pád - komu, čemu. „Komu jsem zavázán jsou kolegové, kteří mi dali příležitost publikovat první články v časopise Rock a pop. Mě sice muzika bavila odmalička, ale jen teoreticky, falešné drnkání na kytaru v mladém věku se do toho počítat nedalo - a včas jsem toho také sebekriticky zanechal. Jinak mezi fanouškem a hudebním novinářem bývá obvykle jediný rozdíl, ten druhý by měl optimálně dát dohromady podmět a přísudek a nedělat hrubky. Ale jen málo kritiků má hudební vzdělání, legendární Jiří Černý byl původně sportovní redaktor a komentoval Závod míru.
Čemu bych se rád vyhnul. Pochopitelně, asi jako každý, vážnějším zdravotním potížím, zatím sice nemám problém s postupným stárnutím, i když jsem Dědek, ale blížím se neodvratně do věku, o kterém lékaři říkají, že v něm už neexistuje nikdo zdravý, jen nedbale vyšetřený. Ale stále je podle mě lepší být, než nebýt, i když to Hamlet možná viděl trochu jinak.“
Čtvrtý pád - koho, co. „Koho nemusím, jsou arogantní, závistiví, nepřející, zlí lidé, ale kontaktu s nimi se - bohužel - nelze vždy vyhnout. A hlupáky, kterých je všude plno. Ovšem vždy existuje možnost, že ten, koho za něj považujete, má stejný pocit z vás a těžko se mu to vysvětluje. Asi nejlépe to vyjádřil Jan Werich, že pokud se člověk hádá s blbcem déle jak půl minuty, tak se už hádají dva blbci. Nemám rád také opilce, kdysi jsem některým hostům podával před natáčením alkohol, aby se uvolnili, ale to se moc neosvědčilo, někteří to přehnali. Já sice s pitím nikdy neměl velké potíže, ale nakonec u mě zapracovala moudrost předků, že každý z nás má svůj rybníček, který dříve či později vypije a potom by měl buď přestat nebo jen usrkávat a nesnažit se ho znovu naplnit. Tím se řídím.
Co mám rád, je celkem jasné, rodinu. Tím spíš, že, i když na to možná nevypadám, se jen dost obtížně seznamuji, což mi lidé kvůli mé celkem solidní výmluvnosti navíc nevěří. U mě hraje roli pocit určitého studu, velké potíže mi dělá zejména oslovení, začátek, první věta. S manželkou mě v podstatě seznámil můj pes, který si začal hrát s tím jejím, tím se uvolnily ledy, jak se říká.“
Pátý pád - oslovujeme, voláme. „To oslovujeme se mě týká hodně často při tvorbě pořadu, i když mi leckdy pomohou lidé ze štábu. Jsou však, pro mě - a asi bohužel i diváky - hosté, které bych v něm moc rád viděl, ale účast odmítli, prostě to nebyl jejich šálek kávy nebo čaje, jak se často říká a nezbylo mi, než to respektovat, i když mi to bylo a stále je líto.
Ale zase mně potěšilo, že to neudělali kvůli tomu, že by byl můj pořad špatný, nebo vůči mně měli nějakou averzi, ale proto, že jim jeho formát a natáčení na „živo“ prostě „nesedí“. Jsou to obvykle lidé, kteří se neradi zviditelňují jinak, než svým uměním, jako třeba „Lála“ Dulava, Petr Nárožný, Ivan Mládek, Zdeněk Svěrák a další. Volám často. V této době to jinak nejde, ale jako mnozí další jsem časem zjistil, že každý přístroj má tlačítko vypnout.“
Šestý pád - O kom? O čem? „O kom a o čem bych spojil. Obojí se týká soukromého života, zejména pak intimních zážitků. Sice tak trochu chápu, že to některé čtenáře zajímá, mnozí rovněž namítají, že jde o daň za popularitu a známé osobnosti jsou něco jako „veřejný majetek“, ale vše by mělo mít své hranice. Nemám problém říci veřejně svůj názor téměř na cokoli, ale zavřením dveří mého bytu „svoboda informací“ končí.
Problém jsou mobily, mohou vás natočit kdekoli, kdykoli a při čemkoli, to je bohužel novodobé prokletí, ale uznávám, že v určitých situacích zachraňovaly životy. Když jsem mluvil s umělci, kteří zažili mládí bez nich, vesměs říkali, že šlo o jejich velké štěstí, protože se průšvihy, kterých se dopustili, nedostaly na veřejnost. Amatéři dnes - do jisté míry - působí jako paparazzi, kteří byli a jsou největší hrozbou. Ale najdou se umělci, kteří si přes to všechno dokáží uhájit soukromí, u nás třeba Karel Roden či Ondřej Vetchý. Oba bych rád uvítal v mém pořadu, ale zatím to nevyšlo. Ovšem stále platí, že nikdy neříkej nikdy, takže kdo ví?
Trochu problém, hlavně u zahraničních hostů, je, že jsou obklopeni ochrankou, ono to ale patří k tomu - zejména v Americe - pěstovanému kultu hvězd. Ale existují i ti, co si vyjdou ven v klidu bez nich, vezmou na sebe staré oblečení, narazí čepici hluboko do čela a klidně kráčí městem nikým nepovšimnuti . Paul McCartney se kdysi - podobně jako busker - postavil na ulici s kytarou, zpíval své hity a nikdo ho nepoznal. Nebo možná že ano, ale pak si řekl, že to není možné. To vrcholně obdivuji.“
Sedmý pád - S kým? S čím? „S kým bych se chtěl moc a moc seznámit by byl Keanu Reeves, Keira Knightley nebo Taylor Swift. Těch si obrovsky vážím, nejen po jejich umělecké, ale hlavně lidské stránce. Vím, že pravděpodobnost není velká, ale existuje rčení, že „náhoda je vůl“. Takže o tom mohu alespoň stále snít, i to je příjemné. Navíc i ty nejdivočejší sny se leckdy mohou splnit, lidský život je plný překvapení.
S čím mám problém je, že se mi nepodařilo najít někoho, s kým bych vystupoval jako pár. Vždycky mě oslovovali Horníček s Werichem, Suchý a Šlitr, to jak se doplňovali a inspirovali, jejich humor se tím zmnohonásobil. Občasné potíže zažívám rovněž s introverty, ty bývá dost těžké rozmluvit. K tomu potřebují roli, nebo koncertní scénu, když mají být na pódiu sami za sebe, mluví někdy hrozně moc málo. Mohou navíc trpět trémou. Měl jsem v křesle, nebo spíš na pohovce, kde se rozhovory odehrávají, herečku, která odpovídala víceméně v jednoduchých větách a moc se to nepovedlo. Z celkového času mluvila 9 minut, já 21.“
Zdroj: rozhovor autora s Honzou Dědkem
