Článek
Ty nebyly módní záležitostí jako dnes, nosili je především dělníci, byly totiž levné a pevné. Ke skinheadské „uniformě“ patřila letecká bunda (bomber), košile Ben Sherman, džíny Levis vytažené nad kotníky, bílé ponožky a kšandy. Módní trendy určovali převážně černí emigranti z Jamajky, kteří se stylem života „v rytmu reggae“ stali ideálem bílých kluků z chudinských čtvrtí. Ti se je snažili všemožně napodobovat. I první skupiny tohoto nově se utvářejícího proudu - namátkou Ethiopens, Symaryp - byly černošské!
V té době ale nemělo skinheadské hnutí vyhraněný hudební styl - ten vznikl až v druhé vlně, asi tak o deset let později. Na počátku bylo bezvýznamné a zájem o ně za hranicemi prakticky Anglie nulový. Jádro ale už tehdy tvořili převážně mladíci dělnického původu. Nestyděli se za to, naopak. Odlišovali se i tím, že neustále chodili v již zmíněném oblečení i krátkým sestřihem, v éře dlouhovlasých hippies pro mladé netypickým.
Později si někteří si nechali na obarvené vlasy mašinkou vyholit nápis Union Jack, časem pak šli úplně dohola, možná i v reakci na pestrobarevná číra pankáčů. Měli velmi prosté zájmy - pití alkoholu, hlavně nejlevnějšího, piva, v hospodách či rockových klubech (to se nezměnilo). K tomu patřily i pořádné rvačky - čím víc lidí se do nich zapojilo, tím lépe - a návštěvy fotbalových zápasů. Ty se pro ně staly tím pravým místem, kde mohli, ukryti v anonymitě davu, vybít nahromaděnou agresivitu i komplexy.
V podstatě byla tato mládež tvrdá a abnormálně společensky nepřizpůsobivá. Pohrdala vzděláním (hlavně proto, že na něj neměla inteligenční potenciál), nesnášela studenty, nekompromisně odsuzovala konzumaci drog. Hlavním zdrojem „povyražení“ se staly výtržnosti na veřejnosti a - zpočátku spíše slovní - provokace neozbrojených pochůzkářů (bobíků.) Jenže pak v roce 1976 celý svět šokovala nová vlna, která dramaticky změnila nejen účesy, ale i celou západní společnost, Punk.
Ten přivítala převážná část teenagerů s nadšením, a to i díky anarchistickému zaměření, které popíralo zažité konvence, puritánskou křesťanskou morálku, i konzumní styl života rodičů. Pravý punk nicméně vyšuměl. Hlavně proto, že hodně skupin, které svou hudbou, zjevem, či stylem oblékání spoluvytvářely image, zmámilo pozlátko úspěchu i peněz, podlehly tlaku vydavatelů a přizpůsobily se komerčním trendům, čímž jejich členové popřeli vše, proti čemu bojovali.
Ortodoxní punkeři se však proti tomu vzepřeli a společně s pouličními rebely a bývalými Boot boys, založili nové hnutí odporu proti dospělým, pojmenované Oi, podle songu kapely Cockney Rejects Oi Oi Oi (jde o v londýnském slangu hojně používanou - a pro dělnickou třídu typickou - zkomoleninu obvyklého pozdravu „hi“). Pak přišla vlna nezaměstnanosti v sedmdesátých letech. Mladíci se základním vzděláním, bez práce i budoucnosti měli pocit, že jejich problémy politici nejen neřeší, ale že je vlastně ani nezajímají.
A právě to byly kořeny, z nichž vyrostla další generace - už mnohem nesmiřitelnějších - skinheadů (že chudoba a extremismus vytváří spojené nádoby je nakonec dobře známý fakt.) I hudba přitvrdila, nastal posun v textech, výrazně protestujících prakticky proti všemu (4-Skins, The Last Resort, aj). Nově se také prosazovala ideologie „White power“. Jako jeden z prvních začal nejprve jenom koketovat s nadřazeností bělochů zpěvák Jimmy Pursey, proslavený hitem Skinheads are back.
To pak vedlo k rozkolu mezi tradicionalisty (Trojans skins) hlásajícími návrat k původním cílům a hodnotám hnutí - to symbolizovala černobílá šachovnice jamajského hudebního žánru ska, znamenající antirasismus i jednotu - a ostatními skinheady. V té době už docházelo k útokům na přistěhovalce, populární „zábavou“ byl zejména Paki-bashing, (mlácení Pákistánců). Nešlo však jenom o rasismus, důvody byly i ekonomické.
Tehdejší vláda je totiž podstatně zvýhodňovala při přidělování bytů, či pracovních míst, což iritovalo „starousedlíky“, kteří především ztrátu zaměstnání vnímali - a do jisté míry oprávněně - jako těžkou křivdu. Nicméně právě tehdy se už při některých koncertech poprvé objevují hajlující jedinci (převážně z řad ultrapravicové strany Národní fronty, jimž se podařilo proniknout do struktury skinheadského hnutí a narušit ji.)
Její vedení si totiž bylo dobře vědomo toho, že zavilost, agresivita, i duševní prostota jeho příznivců vytváří značný prostor pro šíření fašistických ideálů. Zanedlouho poté, v roce 1977, sólista skupiny Skrewdriver Ian Stuart (stál i u zrodu neonacistické organizace Blood & Honour ) začal otevřeně propagovat učení národního socialismu o rasové čistotě, čímž podstatně rozšířil spektrum ideologických nepřátel a šířil nacistické myšlenky a teze.
Kromě opovrhovaných studentů se terčem útoků stávali stali židé, Afroameričané, Asiaté, homosexuálové a vůbec všichni, kdo neodpovídali nordickému ideálu, včetně zakladatelů skinheadského hnutí - britských černochů. To v osmdesátých letech nabralo silný vítr do plachet, dostávalo se stále víc a víc do podvědomí veřejnosti a hlavně expandovalo. Nejdřív do zbytku Evropy, poté do zámoří, kde (zejména na jihu USA) padlo doslova na úrodnou půdu.
V roce 1988 vznikla v Dallasu organizace Hammerskins, považovaná za pokračovatele Ku- Klux - Klanu. Ta už byla zaměřená převážně militantně, její členové nosili - a používali - střelné zbraně, což naprosto odporovalo původním „zákonům“ založených na odvaze při rvačkách typu „face to face“. Posun nastal i v módě, britské značky (Lonsdale, Hooligan, Pitbull, aj.) začaly postupně vytlačovat německé (a do značné míry nacistické) Grassel, či Thor Steinar - jeho logo se skládalo z run, z nichž vycházela symbolika Třetí říše.
Podstatně stoupal zájem o archivní předměty z nacistické éry - vyznamenání (zejména rytířský kříž), odznaky, části uniforem vojsk SS a wehrmachtu, na odbyt šla i trička s haknkrajcem. Docházelo k popírání holocaustu, glorifikaci Adolfa Hitlera a válečných zločinců. Populární se stal hlavně jeho bývalý sekretář Rudolf Hess, doživotně zavřený ve věznici ve Spandau - hlavně proto, že byl posledním žijícím nacistickým pohlavárem.
Skini ze „staré školy“ sice příznivcům nové vlny opovržlivě říkali Boneheads (volně přeloženo pitomci) a opakovaně zdůrazňovali, že tyto cíle neodpovídají původní apolitické filozofii, založené naopak na odporu proti vládnoucímu establishmentu, ale jejich vliv slábl. V roce 1985 dokonce vznikli krajně levicoví Redskins, uznávající jen komunistické ideje a revolucionářské vůdce (Lenina, Stalina, Che Guevaru), kteří pochopitelně nesnášeli naopak „nácky“.
Střety a vzájemné napadání definitivně ukončily období skinheadské soudržnosti. Jako protiváha těmto trendům vznikla v Americe celosvětová organizace Skinheads Against Racial prejudice - Skinheads proti rasovým předsudkům - známá více pod zkratkou S. H. A. R. P. Poukazovala - a poukazuje - zejména na to, že image rasové nesnášenlivosti uměle vytvořila média a jednostrannými články a zmanipulovala veřejné mínění, čímž podstatně ovlivnila vývoj „Holých lebek“.
Podle nich nemůže být žádný „pravověrný“ skin rasista, už jen z toho důvodu, že právě obyvatelé tmavé pleti stáli u jejich zrodu. Vadila jim také zbabělost útoků ve velké přesile, či napadání evidentně slabších protivníků, dřív se totiž až úzkostlivě dbalo na férové rozložení sil a dodržovala také jistá pravidla - například v předem domluvených bitkách mezi fanoušky fotbalových klubů - platila zásada, že na ležícího soka se neútočí.
V Čechách se skini objevovali na sklonku osmdesátých let minulého století a nechali se inspirovat zejména érou husitství - také si říkali kališníci. V době svého vrcholu měli kolem pěti tisíc členů, jejich jednoduché životní motto znělo asi takto: „Co není české, není hezké“. Primárními nepřáteli byli Romové a komunisti. Legendou se stala skupina Orlík, pojmenovaná po hospodě, která byla „hlavním stanem“ skinheadů.
Je zajímavé, že nebyli zprvu „naladěni“ nacisticky, možná i proto si získali poměrné sympatie. Lidem se líbilo, že kladli velký důraz na tradiční hodnoty - vlastenectví, čest, rodinu, národní uvědomění. Pokud rozebereme písně z prvního alba Orlíku „Miloš Frýba for prezident“, najdeme v něm jenom jednu vyloženě rasistickou, Bílou ligu - „Kdo nám to sem z palmy spad? Černý voči, je to negr, to není můj kamarád “. Na hraně je i text Všem (který se nenechaj utlačovat) že napadený má právo na obranu jakýmikoli prostředky.
Na druhou stranu ve skladbě Faschos zakládajícího člena skupiny Adolfa Vitáčka, zazní tento verš:
Čechy, ty vám byly dycky trnem v oku
k otevřený nenávisti zbejvá jen pár kroků
můžete tu klidně chlastat pivo na korbele
ale s křížem hákovým, s tím jděte do p…
Doba těsně po revoluci, kdy mládež, dospívající za socialismu, hledala nový směr či hodnoty, byla pochopitelně vodou na mlýn extrémistů. Jim ještě hrálo do noty chování velké části poslanců, jež se nelišilo a v mnoha směrech neliší od toho, čím se vyznačovali bolševičtí satrapové - zneužívání výhod plynoucích z vysokého postavení, nesmyslná imunita, korupce. Problémy s Romy chtěl kdysi svérázně řešit publicista Jiří X. Doležal (navrhoval, aby se ze skinů stali občanské hlídky pod záštitou policie!)
Soumrak na hnutím, které má dnes marginální význam, vyvolal zběsilý žhářský útok ve Vítkově, při němž byla těžce popálena teprve tříletá Natálka. Ten vzbudil všeobecné opovržení a vedl k podstatnému úbytku členů i sympatizantů, s takovými metodami a - zvlášť ne s útokem na dítě - se prostě nemůže žádný normální člověk smířit, natož s ním souhlasit. Ale hlavním důvodem je nezájem generací mileniálů a Z. Ty vyznávají zcela jiné hodnoty, důležité je pro ně vzdělání, sebeuplatnění a násilím opovrhují.
Zdroj: https://organizingmythoughts.org/antiracist-skinheads-and-the-birth-of-anti-racist-action-an-interview-with-mic-crenshaw/
https://underground-england.com/the-story-of-subculture-the-skinheads-pride-without-prejudice/
