Článek
Vždy se rád vracel do rodného Vracova. „Je to můj domov. Kdykoliv vidím v dálce vracovské topoly, srdce se mně sevře. Jako kluk jsem každého zdravil „Dobrý den, strýčku,“ nebo „tetičko“ i když nešlo vůbec o příbuzné a já často ani nevěděl, o koho se jedná. Prazáklad zdvořilosti jsem vždycky uznával,“ vzpomínal Josef Somr. K tomu patří, že ctil rodiče, i v dospělosti je oslovoval láskyplně, mamička, tatíček, i přesto, že od přísného otce dostával výprask. Maminka ho spíš chránila, byl často nemocný a také přecitlivělý.
Po základní škole šel na gymnázium a zjistil, že má talent na jazyky. Bavila ho ruština, učil se ji v době, kdy ještě nebyla povinným předmětem. Četl ruské klasiky - Tolstého, Puškina, Čechova, Dostojevského, Gogola, rád poslouchal Čajkovského, Musorgského, Šostakoviče. Komunistické ideologii ale nepodlehl, ve straně nikdy nebyl a nelezl soudruhům do zadku. Protože měl - jako většina herců - problém s matematikou, přihlásil se na Filozofickou fakultu. Jenže neměl dobrý kádrový posudek, bratr byl ve vězení za protirežimní činnost.
Pak šel kolem budovy Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a všiml si oznámení na dveřích, že tam budou koncem září probíhat dodatečné přijímací zkoušky. Přitom potkal Vladimíra Menšíka, který tam už studoval a okamžitě si padli do oka. Ten mu navíc slíbil, že se při zkoušce někam schová a bude napovídat, kdyby zapomněl text. Nakonec na to nedošlo, ale stejně byl přijat, i když neměl nic dopředu připraveného a víceméně jenom improvizoval. Po přijetí se spolu opili a už zůstali přátelé. Jako každý Moravan měl rád víno.
V mládí
Neodepřel si ho ani po operaci slinivky. Pil denně, ale obvykle střídmě, jednu, dvě sklenky. Abstinentem byl jediný den v roce - na Silvestra, kdy podle něj není důvod slavit to, že jste o rok blíž k hrobečku. Studium trochu protrpěl, mnohým vadil jeho silný slovácký přízvuk, ani herecká metoda Stanislavského mu nebyla blízká. Nepotřeboval splynutí s postavou ani „zdůvodnit“ divákům chování na jevišti, jeho herectví bylo nenápadné, ale uvěřitelné. Po absolutoriu hrál v Českém Těšíně, pak se vrátil do Brna, do Divadla bratří Mrštíků.
V roce 1965 se stal členem Činoherního klubu. Tam ho potěšilo, že měl na repertoáru ruskou klasiku. Zařádil si ale i v Goldoniho komické frašce Poprask na laguně. Pokud šlo o film, první velkou příležitost mu dal Jiří Menzel v tragikomedii Ostře sledované vlaky, oceněné Oscarem. Ale kvůli scéně, kdy razítkuje na holý zadek Jitku Zelenohorskou, se na něj hodně rozzlobil otec. Bral to jako zostuzení práce výpravčího, kterého dělal, snad mu chtěl dát také facku. Matce zase vadilo, že mluvil vulgárně, pak už v kině nikdy nebyla.
„Razítkovací“ scénka
Brzy poté poznal velkou lásku, Evelynu Steimarovou.„Na divadelní mikulášskou nadílku do „Činoheráku“ jsem přivedla malou dceru. Ta si k němu suverénně přisedla a brnkala s ním. Pak se ke mně otočil a řekl: „Holky, já vás beru. Obě.“ Byli jsme spolu přes deset let, pak ale přišlo natáčení Balady pro banditu a učaroval mi Bolek Polívka. Bylo to osudové setkání. Pepa mi to dlouho neodpustil, půlka kolegů se mnou nemluvila a já se jim ani moc nedivila. Jenže láska má hodně podob a tahle byla jako smršť,“ řekla Evelyna.
S Janou Dítětovou ve filmu Žert
Hodně často hrál slabochy, intrikány, hochštaplery. Osudovou se mu mohla stát hlavní role v přepisu románu Milana Kundery Žert. Film totiž za normalizace skončil v trezoru, i přes ocenění na mnoha mezinárodních filmových festivalech (Londýn, Dillí, New York, Sorrento, San Sebastian.) Naštěstí se mu zákaz hraní vyhnul, patřil k hodně obsazovaným hercům, i když se nikam necpal, angažovaným filmům i seriálům se vyhýbal, objevoval se v nich jen zcela výjimečně. Za divadelní role získal dvě ceny Thálie, třetí za celoživotní dílo.
Na přelomu tisíciletí se rozhodl odejít z první scény kvůli horšícímu se zdraví, přestože své postavy zvládal stále dobře: „Pochopil jsem, že na některé věci už prostě nestačím. Rozhodl jsem se, že toho nechám. Lepší odejít, než se stát trapnou figurkou, karikaturou sama sebe.“ Jako člověk byl neprůbojný, plachý, citově zranitelný, uzavřený, popularita mu spíš překážela, než aby si ji užíval, ale ve vinném sklípku, či mezi lidmi, které měl rád, se odvázal a skvěle bavil společnost humornými historkami, zpěvem či hrou na cimbál.
S Pavlem Křížem v Básnících
Josef Somr natočil asi tak dvě stě filmů různých žánrů, hrál v pohádkách - Deváté srdce, Tři veteráni, komediích (Pozor vizita, Slavnosti sněženek) dramatech Dobří holubi se vracejí, Údolí včel. Stojí za zmínku, že se krátce objevil i v dalším filmu, co získal Oscara, Obchodu na korze. Nezapomenutelný se stal jeho profesor chemie Ječmen v kultovním snímku Jak svět přichází o básníky a dalších pokračováních. Tu roli si užíval díky tomu, že byla kladná a mohl uplatnit svůj oblíbený, anglický suchý humor.
Josef Somr nebyl typ muže, při jehož spatření ženy omdlévají touhou, ale přitahoval je šarmem a chováním dvorného kavalíra. Poprvé se oženil poté, co se do něj v Městském divadle v Pardubicích zakoukala o šest let starší herečka Eliška Kuchařová. Byla to z její strany velká láska, odešla kvůli němu od režiséra Karla Kachyni a musela se vzdát výhradní péče o dceru Elišku. Poté, co odešel do Činoherního klubu ale došlo k rozchodu, ona se nikam stěhovat nechtěla. Pražští kolegové a kolegyně ho tak považovali za svobodného.
Udržoval dlouhodobý vztah se spolužačkou z JAMU Libuší Billovou, zda byl jen přátelský nebo i milostný, těžko říci. Jeho další femme fatale se stala o jedenáct let mladší Zuzana Šavrdová, známá jako Boženka ze Starců na chmelu. Sice se nikdy nevzali, ale to pro ně nebylo podstatné, jelikož si báječně rozuměli. Když zcela nečekaně, v pouhých 65 letech, podlehla rakovině, zhroutil se mu celý svět. Byl také dost nepraktický a i když měl sklony k samotářství, domov pro něj vždy představoval záchranný přístav.
V této krizové situaci se ho ujala Zuzanina sestra Alena, kostymérka v Národním divadle. Pravidelně za ním docházela, starala se o něj, vlastně ho přivedla zpátky k životu. Když se spolu v roce 2012 objevili na Karlovarském filmovém festivalu, už ji představoval jako svou manželku. Tehdy mu bylo už 78 - tuhý kořínek zdědil po otci, ten se dožil devadesátky i když spal celý život jen dvě hodiny denně. Strávili spolu skvělých deset let. Zůstala s ním až do posledních chvil jeho života. Hodně ho zasáhla covidová karanténa.
I když ho nákaza virem minula, nemohl chodit ven, na procházky po Vinohradech, kde bydlel, kvůli tomu začaly v jeho pokročilém věku svaly atrofovat, což se poté projevilo na problémech s chůzí. Kvůli poruchám trávicího traktu si musel leccos odepřít, ale osudná mu byla rakovina plic. Té v roce 2022 podlehl ve věku 88 let. Navždy odpočívá v rodinné hrobce v rodném Vracově.
Hrobka
Zdroj: https://www.totalfilm.cz/2022/10/zemrel-josef-somr-uznavanemu-herci-vyraznych-roli-bylo-88-let/
https://zeny.iprima.cz/josef-somr-oslavil-88-let-a-stahl-se-do-ustrani-uz-se-mnou-nic-neni-rika-106843#/galerie-106843/5
https://www.krajskelisty.cz/kralovehradecky-kraj/31018-vyjednaval-mir-zastaval-se-nenavidenych-rusu-josef-somr-chybi-vtechto-dnech-by-mel-90-svet-tomase-koloce.htm
