Článek
V době, kdy všude zuřil socialismus, v těchto končinách plynul čas pomalu a život spíš připomínal první republiku. Byly tu malé domečky s dvorky, kde měli dílny drobní řemeslníci (jim sice soudruzi živnost zestátnili, ale jelikož se na jejich místa nikdo nehrnul, pracovali dál, jen už ne na svém, ale jako zaměstnanci.) Tak se majitelka koloniálu „U Navrátilů“ v Arnoštovské ulici změnila na vedoucí sama sebe.
Zachovala si ale „odporné kapitalistické zvyky“ a když na ni zákazník po zavírací době zazvonil, šla ho obsloužit a nevadilo jí, že musel do krámu projít přes její byt. Měla i vždy měkký chléb a křupavé rohlíky, což ji, víceméně potají, dodával stejný pekař jako kdysi, aby si něco přivydělal. Pro mléko, co jí v konvích vozili odněkud z venkova, se chodilo s bandaskou.
Ulice Vrbenského
Poblíž Vltavy, kde kolonie původně končila, se našly i koňské stáje, sice už bez zvířat, nicméně dotvářely iluzi vesnice ve velkoměstě. Inspiraci tu hledali i výtvarní umělci, k starousedlíkům patřil sochař Jan Kavan, či malíř a grafik Richard Fremund, oba se dnes řadí mezi výtvarné legendy. Asi je, stejně jako děti, přitahovaly úzké a křivolaké uličky s kočičími hlavami.
Měly mystickou atmosféru i přes den, natož večer, spoře osvětlené plynovými lampami. Šlo ale spíš o pocit ze stísněného prostoru, žádné nebezpečí nehrozilo, lidské vztahy byly bezproblémové a kriminalita nulová. Každý znal každého a když se náhodou objevil někdo neznámý, babky, sedící často na schodech u baráku, kterým nic neuniklo, ho hned „vyzpovídaly.“
Vládlo tu také nebývalé rovnostářství. Na začátku šedesátých let, kdy televize zdaleka nepatřila k běžnému standardu, zvali ti, co bedýnku vlastnili, o víkendech své chudší sousedy ke sledování, ti na oplátku přinesli něco na zub. Lidé si vzájemně vypomáhali různými drobnými službami i hlídáním dětí.
Pohled z Arnoštovské ulice
Uprostřed dvou ulic byl park, jednu část zabrali kluci na fotbal, nebo holky na své hry, v druhé na lavičkách posedávali důchodci - za letních nocí je střídali vášniví milenci, ti si obvykle pojistili soukromí zhasnutím plynové lampy. Většinou ji ale při odchodu zase rozsvítili.
K místnímu koloritu patřily i hospody, nejvyhlášenější se jmenovaly U Hájků a U Vedralů. Ty byly naproti sobě, vzdálené jen pár desítek metrů, přesto prosperovaly. Zvláštní „statut“ měl hostinec U Kořene, kde obsluhovali dva šedovlasí číšníci, ti měli ve zvyku svým hostům dobromyslně nadávat - včetně žen. Těm to nevadilo, naopak si stěžovaly, pokud od nich nezaslechly nějaký peprný komentář.
K prvnímu stavebnímu zásahu došlo, když zadní, méně obývaná část kolonie, musela ustoupit panelárně (vypadala v této zástavbě jako pěst na oko.) Pak se naštěstí dost dlouho nedělo vůbec nic. Konkrétně až do roku 1976, kdy „vyšší místa“ rozhodla, že právě zde bude stát Nádraží Holešovice a vedle něj i stanice metra.
Protože se proti rozhodnutí strany neprotestovalo, začalo se bourat takřka ihned. Podle PhDr. Kateřiny Bečkové z Klubu Za starou Prahu nebyla tato svérázná lokalita bohužel památkově chráněna, takže jí nemohlo nic zachránit (soudruzi se na takové „drobnosti“ ostatně neohlíželi.) Určitě ale nemusela být nemilosrdně zlikvidována celá kolonie.
Staré Holešovice
Ta by vzhledem k rozloze zřejmě dnes představovala u unikát, stačilo přitom zachovat jako „poselství budoucím generacím“ třeba ikonickou uličku Pod Zátory, což šlo zcela snadno. Ještě čtyřicet let po jejím zbourání rostly na jejím místě jenom kopřivy. Řádění budovatelů neunikly ani části ulic Jablonského, Na Zátorách a Rajská.
Ulice Pod Zátory
Z nich zůstalo jen to, co leželo podél tramvajové trati - tu bylo nutno vzhledem ke stanici metra zachovat - či nad ní. Z mapy Prahy byly navždy vymazány tři ulice - Staroholešovická, Arnoštovská a Pod zátorami. Vrbenského či Partyzánská sice ještě existují, ale vedou úplně jinudy než kdysi.
Bourání parku
Zdroj: Vzpomínky autora
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10159121360535739&id=355150150738&set=a.10150610039285739&locale=hu_HU
