Článek
Před x lety se přestěhoval z Prahy do Podkrkonoší a opustil luxusní byt na Malé straně: „Z jedné z nekrásnějších čtvrtí naší stověžaté matičky se stal Disneyland s davy turistů, dodnes tam nechodím, pokud nemusím, občas se mi ale přece jen zasteskne. Tak si přečtu Povídky malostranské od Jana Nerudy.
Díky tomu ji - alespoň v představách - vidím takovou, jaká kdysi byla. Navíc přímo naproti mému bytu byl parlament, šlo o naprosto vražednou kombinaci. Vyjdete na ulici a jediný, s kým by se dalo česky pokecat, je poslanec! Teda teoreticky, než nastoupí do připraveného auta, které při čekání na něj zasmrádne celou ulici, a odjede.“
Pokud to jde, žije na chalupě, ovšem kvůli výstavám vlastních obrazů, které jsou poměrně časté, se opět vyskytuje v Praze.„Malování mě živí, důchod nestojí za řeč, nicméně nejsem otrok peněz. Tvořím - pokud se to dá takto vzletně nazvat - jenom když chci nebo mám tu správnou náladu. Stává se mi ale, že v nějaké fázi nevím, jak dál, nejraději bych obraz vzal a vyhodil z okna. Nakonec jsem však našel řešení.
Nejlepší je strčit ho - obrazně - pod gauč, prostě někam, kde na něj nevidím. On se krásně domaluje sám. Když ho po nějaké době vytáhnu, je mi hned jasné, jak pokračovat. Jinak se mé místy euforické pocity z dobře namalovaného obrazu moc neliší, tedy teď už nelišily od toho, když se mi povedlo dobře zahrát hezkou roli. S tím je však konec.
Už mě to neuspokojovalo, natáčení je nesmírná, unavující nuda. Pokud teda nemáte štěstí na kolegy jako v seriálu Hospoda. Někdo se mě zeptal, jestli mi nevadilo, že šlo o bulvární námět. Já to absolutně nechápal. Hospoda je prostředí pro náš národ typický. U piva chlapi vše vyřeší, od problémů se ženskýma přes politiku, sport, kulturu až po vadný dřez, vedle sebe sedí lékař a topič a rozumí si, přesně o tom to bylo.“
I když Jan Kanyza vypadá na 77 let stále atraktivně, nic pro svůj vzhled ani zdraví nedělá: „Kouřím, kromě cigaret si potrpím hlavně na dobré doutníky, rád si večer naleju panáka irské whisky, sedím v křesle a čumím, jak se říká, do blba. Na chalupě mám kulečník, občas si ho strčím. Karel Poláček řekl, že židi a herci patří do kavárny a ne na hřiště, a tím se řídím. Navíc, jak řekl Rudolf Hrušínský ve Vesničce, tělo má jít do hrobu zhuntovaný.“
„Jsem fatalista, ale doufám, že na tomto světě ještě nějaký čas pobudu, i když mě místy hodně štve, teda spíš lidstvo. Arogantně si myslíme, jací jsme páni tvorstva. Brakujeme, kam vkročíme, jak kobylky. Jedině když přijde povodeň nebo jiná katastrofa, dojde nám, jak jsme maličký proti její nezničitelný síle. Jenže se nepoučíme, uklidíme škody a jedeme dál,“ říká poněkud naštvaně.
Jeho manželství patří v českém showbyznysu k úplně nejstabilnějším, s loutkoherečkou a výtvarnicí Žofií žije už dlouhých sedmačtyřicet let. Paradoxně se seznámili na akci, kde většinu hostů tvořili gayové, takže ji musel trochu přesvědčovat o své heterosexualitě. Mají spolu dceru Báru. Na ni je pyšný, i když nešla v jeho stopách, zamilovala se totiž do vojáka americké námořní pěchoty a odešla s ním do Severní Karolíny.
Dnes má tři děti, syny Jacka, Jamese a dceru Sofie-Rose, mluví na ně česky. Manželovi to nevadí a Jan je jako dědeček rád: „Díky tomu nezapomenou na své kořeny a třeba možná zjistí, že to u nás není tak špatný a budou tady chtít nějakou dobu žít. Jo, rád bych je viděl častěji, ale zase si o to víc vážím času, co spolu prožijeme, jezdím za nimi tak často jak to jen v mém věku jde a na jak dlouho to jde, třeba i na pár měsíců.
Létání mě totiž dost unavuje, takže se snažím na velké vzdálenosti cestovat co nejméně. S vnoučaty si nemohu dovolit být boomer - abych byl stylový, když je řeč o Americe - jsou sice ještě malí, ale snažím se adaptovat na jejich úroveň myšlení. Díky nim se vracím zpět do dětství. To je nostalgický zážitek, na ty jinak moc nejsem, ale v tomhle dělám výjimku. Navíc mě potěšilo, že možná zdědily nějaké mé geny. Starší, pětiletý Jack maluje tak dobře, že z toho mám komplexy, až bude starší, možná zauvažuju, že bych s ním přestal."
Trochu mu vadí, že dcera bydlí v maloměstě a vysvětluje proč: „Jsem městská krysa zvyklá na lidi, přestože je nemusím, jsou pro mě kulisou. Navíc ty vzdálenosti, když si tam chci koupit cigarety, musím jet přes půl hodiny autem. Ne jako v Praze, kdy vyjdu z baráku a skočím do trafiky. V Americe mi obecně schází ty evropské klasické kavárny, ne velké řetězce, co prodávají obarvenou vodu do kelímku. Jediná šance je natrefit na Italy.“
Janu Kanyzovi dnešní doba nic neříká. Nemá počítač, nepoužívá internet ani sociální sítě, starý mobil bere do ruky jen, když musí, podle něj má technika sloužit lidem a ne naopak: „Jde o to, jaký máte priority. Když se zamyslíte, toho, co, nutně potřebujete k životu, je zoufale málo. Rodinu. Trochu jídla a pití. Pár kamarádů, kteří vás mají rádi a vy je. Ti ale musí být z masa a krve, abyste je mohl obejmout, když potřebujete. To vám nic na světě nenahradí. “
Ve své výtvarné tvorbě spoléhá na poctivou práci a píli: „Nečekám na impuls z vyšších sfér. Spoléhat, že mě políbí múza, je vyložená hloupost, protože se nemusí vůbec dostavit, nebo může, potvora, taky klidně líbat někoho úplně jinýho, jako každá jiná ženská. Nevěřím ani v osudové předurčení, i když na druhou stranu přiznávám, že se stávají události, u kterých mám pocit, že se nedějí tak úplně podle vaší vůle.
Příklad. Jdete na nějakou akci, do společnosti, kam se vám původně vůbec nechtělo, a tam se seznámíte s člověkem, který měl být také úplně někde jinde a stanou se z vás přátelé. To se stává, a dost často. Ale zase mě štve vymlouvat se na osud místo toho, abych sám se sebou začal něco dělat. Nedávno jsem omylem viděl konec sportovního přenosu.
Prohráli jsme a ten komentátor neřekl: „Soupeř byl lepší, protože dal o gól víc než my“, ale „osud nám nepřál““. To je typický. Vím, že teď vypadám trochu jako škarohlíd a je fakt, že „trpím“ - ale podle mě zdravým - skepticismem. Myslím, že je lepší sice doufat v dobré, ale počítat se špatným, než naopak, ušetříte si tím spoustu zklamání a nečekaná radost je jako dárek, s kterým jste nepočítali, potěší vás…“
Zdroj: Autorský rozhovor Jan Janula
https://www.csfd.cz/tvurce/1731-jan-kanyza/biografie/
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/19781-jan-kanyza.html
