Článek
Nicméně - nechtěně - ovlivnila kariéru své kolegyně, která si už ve svých začátcích musela změnit jméno, aby si je nikdo nepletl. A to přesto, že ona v té době - z neznámých důvodů - už několik let nevystupovala. Nakonec se tedy z Jany Petrů přesmyčkou stala Petra Janů. Tato událost proběhla bez většího zájmu médií, nepřitáhla na sebe pozornost, nikdo tehdy už zapomenutou zpěvačku nepřipomněl.
Jelikož se o odehrálo v době normalizace, spekulovalo se později o tom, že nesměla koncertovat z politických důvodů, ale nikde se nenašla sebemenší zmínka, čím by si přesně si zákaz vysloužila, rozhodně z její strany nešlo o nějaký veřejný protest.
Zřejmě tak byla příčina jejího odmlčení v něčem jiném, ale k tomu se ještě dostaneme. Její život provázely zvláštnosti už od narození, v jeho datu se totiž dostupné prameny poměrně dramaticky rozcházejí, uvádí se 14. července roku 1938, ale i 1937 ale dokonce 1941! Jisté je, že debutovala v roce 1962, jako kmenová zpěvačka pražského tanečního orchestru PKOJF (Park kultury a oddechu Julia Fučíka.)
Rychle se, i díky hezkému zjevu (byla drobná, okatá brunetka) stala populární. V dobách největší slávy ji lidé zastavovali na ulici, chodili pro autogram, kromě zpěvu vlastních písní si oblíbila duety s tehdejší mužskou pěveckou elitou - Milanem Chladilem, Karlem Hálou, Josefem Zímou, Standou Procházkou st., vystupovala také se známými orchestry - Karla Vlacha, TOČR, i skupinami Karla Duby či Ferdinanda Havlíka.
Mezi její hity patří už zmíněný Den je krásný a také U nás v podkroví. Ten si vybral Filip Renč do filmu Rebelové, ale nakonec v něm nezazněl. Mezi dalšími lze zmínit: Zítra bude hezký den, Páni rodičové, Ještě nejsem tvá a mnohé další.
O její popularitě nejlépe svědčí, že v roce 1964 obsadila v anketě Zlatý slavík třetí místo mezi zpěvačkami, za Evou Pilarovou a Yvettou Simonovou a před Helenou Vondráčkovou (která ji hned následující rok vyhrála) Hanou Hegerovou, Juditou Čeřovskou, či Pavlínou Filipovskou.
Mezi zvláštnosti patřil také její repertoár, v té době si totiž zpěvačky obvykle našly svou „parketu“ a té se držely, což se o ni rozhodně říct nedalo, zpívala stejně tak dobře pop jako swing, koketovala s tehdy u nás začínajícím rock´n´rollem, ale klidně si „střihla“ i lidovky. I to byl důvod oblíbenosti publika. Už tehdy si však bedlivě střežila soukromí, rozhovory prakticky nedávala.
Nicméně se pro Mladý svět velice překvapivě svěřila s tím, že je vdaná, jejím manželem byl Pavel Staněk, bubeník v Orchestru Karla Vlacha. Podle všeho šlo o její obrovskou, životní lásku, která měla hodně smutný konec, v lednu 1969 utonul, bylo mu jen jednatřicet let. Okolnosti jeho smrti se nikdy nepovedlo objasnit, ona o tom nikdy nemluvila. Možná to pro ni byl důvod uchýlit se do ústraní, ze kterého už nikdy nevystoupila.
Nic se neví ani o tom, co poté dělala, teoreticky by mohla vyžít velmi skromně z tantiém. I když nikde nevystupovala, její písně se stále hrály v rozhlase, hlavně veleúspěšné duety. To svědčí o tom, že se nejspíš výrazně neangažovala proti režimu, ten se dokázal mstít, nic o ní nenajdeme ani v archivu STB kde by zřejmě díky popularitě byla sledovanou osobou.
O to, že se stále připomínala, se zasloužila hlavně její jmenovkyně, která se netajila s tím, že si svůj pseudonym Petra Janů sama nevybrala (o ní bude můj příští článek) nijak o něj nestála a blízcí ji oslovují i nadále Jano. I když devadesátá léta byla ve znamení comebacků zapomenutých osobností, třeba Mikiho Volka, ona se toho nedočkala, i když by si to jistě zasloužila.
Možná by na něj ale došlo, jenže 6.5.1990 tragicky uhořela ve vlastním bytě, o příčinách požáru se nic neví a pohřeb se obešel bez zájmu veřejnosti. Při pozdějším pátrání o její smrti, které vedl hlavně Ondřej Suchý, bratr „semaforského“ Jiřího se objevila i verze o dopravní nehodě, ta byla i díky jemu vyvrácena.
V každém případě najdeme v jejím životě i smrti mnoho otazníků, ale můžeme doufat, že se tento článek dostane do „rukou“ pamětníků a třeba se pak podaří zjistit víc o jejím pohnutém osudu.
Zdroje:
