Článek
Jiří pocházel z rodiny ochotnických a kočovných herců, odmalička na sebe upozorňoval všestranným talentem, podle pamětníků dokázal ovládat jakýkoli hudební nástroj - včetně basy, na tu hrál ve školním orchestru. I když o kariéře v showbyznysu už tehdy pošilhával, po maturitě pokračoval na přání rodičů ve studiu, přihlásil se na filozofickou fakultu, kam ho nevzali, ale byl přijat na Stavební fakultu ČVUT.
I když na přednášky téměř nechodil, zkoušky a zápočty zvládal bez problémů, měl skvělou paměť, i na tento obor potřebné logické myšlení, ovládal navíc i několik jazyků. Přesto ale vysokou školu nedokončil, seznámil se totiž s Miloslavem Šimkem, tehdejším studentem pedagogické fakulty. S tím si padli do noty, spojovala je vyniknout na touha po prknech, která znamenají svět.
Jiřímu po ukončení studia nevyhnutelně přišel povolávací rozkaz, který změnil jeho život. Právě během vojenské služby mu při prohlídce diagnostikovali Hodgkinovou chorobou, zhoubné onemocnění mízních uzlin, které se nedalo léčit. Lékaři sice zkusili operativní odstranění nádoru, ale to nevyšlo. Ač mu diagnózu neprozradili, dozvěděl se o ní a od té doby žil s tím, že se nedožije středního věku. Přijal to ohromně statečně.
Držel to v sobě jako tajemství, nikomu se nesvěřil, až Šimkovi těsně před koncem, když už se jeho hrozivý zdravotní stav nedal přehlédnout. Když se ten předtím divil, že ho pustili do civilu, odbyl ho tím, že modrá knížka znamenající zproštění vojenské služby se dá díky pomocí známých zařídit. Jejich kariéra tak pokračovala, po prvním projektu v kabaretu Polotrapno, psali povídky, vymýšleli scénky, vystupovali v klubové skupině Mlok (Mládí okolo kultury.)
Brzy se dostali do klubu Olympic, který spoluzaložili, ten se stal první scénou, která u nás dostala na pódium bigbeat a dal jméno i skupině Petra Jandy, jedné z vůdčích kapel. Oni se stali moderátory, což je neuspokojovalo. Nová vlna však neunikla Jiřímu Suchému, ale ač ho nikterak neoslovila, nabídl jim pravidelná vystoupení v Semaforu, které prosadil - i přes počáteční odpor Jiřího Šlitra.
Ten měl ovšem na vzniklé situaci podíl, byl totiž v té době na půl roku na Světové výstavě v kanadském Montrealu s dětským kinoautomatem a Jiří Suchý potřeboval „zalepit díru v programu.“ Po návratu je ale vzal na milost. Mezitím vznikl legendární pořad písní, povídek a skečů Ondráš podotýká, který katapultoval na výsluní jména jako Pavel Bobek, Miki Volek, Josef Laufer, Yvonne Přenosilová, Miluše Voborníková, nebo Naďa Urbánková.
Šimka a Grossmanna neuspokojovala jejich původní role, kdy povídkami prokládali hudební vystoupení, začali psát scénky, nakonec divadelní pásma a hry. I když si umělecky velice rozuměli, lidsky byli jako voda a oheň. Miloslav nepil alkohol, nekouřil, jezdil do přírody, sportoval, měl skony k pedanterii.
Jiří byl typický bohém, chodil téměř denně do barů, bez cigarety a sklenky alkoholu v rukou se objevoval velice výjimečně, ale neopíjel se, znal svou míru. Sám sebe charakterizoval jako nenapravitelného optimistu a romantika, měl vždy velice zdvořilé vystupování, štítil se urážek, nadávek. Byl víc umělecky i hudebně nadaný než jeho parťák, jeho hlas se moc příjemně poslouchal.
I k humoru přistupoval jinak, víc impulzivně, rád improvizoval, což Miloslavu Šimkovi, který gagy pracně vymýšlel, docela vadilo. Jinak si ale na jevišti vyhověli. Měli stejný druh chytrého, místy ovšem až absurdního humoru, hráli si se slovy. Scházeli se v kavárně Slavia, kde měli oblíbený stolek blízko toalet, býval totiž obvykle prázdný.
Pavel Bobek, kterého občas přizvali, aby zjistili, čemu se směje, představoval pro ně totiž náročnějšího diváka, vzpomínal: „Seděli proti sobě, Grossmann se skleničkou v ruce a cigaretou, Šimkovi, zapřisáhlému nekuřákovi, šel kouř vždy neomylně přímo do očí. A krásně ilustruje jejich smysl pro absurditu i zlomyslnost skutečnost, že povídku Jak jsem se učil kouřit samozřejmě předčítal Šimek.“
Inspiraci pro svou tvorbu čerpali ze všedního života – i z dospívání, školy, výletu, tramvaje. Vtip dokázali vykouzlit téměř z čehokoli. „Vyndali jsme bloky a tužtičky a řekli si nejprve název povídky. Formulovali jsme věty a oba je zapisovali, Jirka to potom doma přepisoval na stroji,“ popisoval Šimek. Po ruské okupaci v humoru přitvrdili, přidali prvky satiry. V ní vynikal zejména Jiří jako spisovatel Pupák.
Více na https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/grossmann-jiri/pupak-v-emigraci-395133 https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/grossmann-jiri/pupak-na-volebni-schuzi-395291.
I když si vůbec nebrali servítky, zákazu z oficiálních komunistických míst kupodivu nikdy nečelili. Spekulovalo se, že jejich velkou fanynkou byla dcera nějakého vysoce postaveného soudruha, která je chránila. Nicméně je stoprocentní, že v normalizaci by už velmi tvrdě narazili, hlavně Jiří, který byl považován za iniciátora nejvíc závadných scének, i když je psali oba. Podle jednoho svědectví se na něj nechystali jen normalizační cenzoři, ale i StB.
Jiří měl jednu „úchylku“, byl závislý na publiku, lidé ho nabíjeli energií, díky které se mu dařilo překonat bolest a nezhroutit se na jevišti. „Obdivoval jsem to, jak moc byl statečnej, protože on hrál, přestože se už skoro neudržel na nohou,“ řekl o něm Jiří Suchý. Kdyby nemohl vystupovat v divadle, což se dalo předpokládat, jistě by ho to psychicky zlomilo.
Jeho charakter takřka vylučoval, aby se před nimi sklonil. V tomto směru pro něj smrt byla možná milosrdná. Zdrcený Miloslav Šimek nejprve uvažoval o konci kariéry, dokonce se chtěl vrátit za katedru, velice mu chyběl - lidsky i herecky. Nakonec našel Luďka Sobotu a poté Petra Nárožného, Jiřího Krampola či Uršulu Klukovou a mohl pokračovat. Ale už to bylo něco jiného. Především přestal psát povídky, které pro Š+G byly typické.
Jiří Grossmann se objevil i ve filmu, když ho režisér Jiří Menzel obsadil do krimikomedie Zločin v šantánu. V jednom záběru měl šeptat Evě Pilarové do ucha sladké něžnosti, místo toho ji opakovaně „odbourával,“ až jindy klidný Menzel zuřil.„Nepamatuji si na všechno, ale jedna věta mě utkvěla v paměti: Milostivá paní, zdalipak víte, že v brdských lesích zastřelili posledního kňoura?“" vyprávěla paní Eva
Jiřího zbožňovaly ženy všech věkových kategorií, divadelní replika:„Jsem George, miláček žen,“ kterou na jevišti deklamoval velmi přesvědčivě, nelhala. Kromě plachého zjevu je přitahoval galantním chováním, nicméně za dobu manželství se snažil být věrný. Svou choť, Janu Bonhardovou potkal na konkurzu v únoru 1964, svatbu slavili v dubnu. I před ní ale svoji chorobu tajil.
„Jsem přesvědčená, že mě vlastně chtěl chránit. Říkal, že se na děti necítí a tak. Postupně z nás byli spíš kamarádi a tak jsem se rozhodla po čtyřech letech rozvést. Myslím, že na to přistoupil kvůli mně, chtěl mi ušetřit starostí, až nebude. Nechtěl, abych se s ním rozešla kvůli nemoci nebo abych s ním naopak zůstávala ze soucitu,“ vzpomíná paní Jana.
Jiří se snažil stihnout v životě vše, co se jen dá, krásné dívky, které se kolem něho rojily postupem doby čím dál víc, k tomu životnímu stylu patřily. „Měl v sobě zvláštní něhu a roztomilost,“ zasnila se ještě po letech Naďa Urbánková. Té se nakonec dostalo cti, že jí jako zpěvačce věnoval píseň Závidím.
Byla zároveň jeho nekrologem, na jeho přání mu ji zazpívala na pohřbu, ale přemožena emocemi nedozpívala. Její „Vždyť já chci jen žít, jak žít se má a o nic víc,“ se stalo i jeho osobním vyznáním. Bohužel mu to nebylo na moc dlouho umožněno. Ale v mysli a vzpomínkách vděčných diváků a posluchačů je dodnes.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1002144261-nevyjasnena-umrti/400223100031001/
https://www.csfd.cz/tvurce/9962-jiri-grossmann/biografie/
