Článek
Narodil se v obci Zálesní Lhota (z čehož si dělal dobromyslnou legraci Miroslav Horníček) kde otec dostal učitelské místo. Spadala pod okres Semily, ležely na hranici se Sudety. Měl německý původ, jeho rod po matce pocházel z významné průmyslové rodiny Porkertů - jako studenta ho za druhé světové války zaměstnala a ochránila před totálním nasazením v Říši - předkové z otcovy strany se psali Šrittr nebo Šritter. Jako dítě byl pilný, jedničkář, energický, houževnatý. Bavilo ho předvádět se před spolužáky, byl třídní komik.
V dospívání se však začal uzavírat do sebe, důvody jsou neznámé, nedají se vysledovat, zřejmě ale nevycházely z nějaké traumatické záležitosti, spíš šlo o povahový rys, který se, jak to často bývá, naplno objevil v pubertě. Byl velmi inteligentní, měl hloubavou povahu. Na přání rodičů začal po maturitě (vše za 1) studovat na právnické fakultě v Praze, v roce 1949 promoval, ale živit se tím nechtěl. Byl sportovní typ, hrál fotbal, tenis, ale největším koníčkem byla hudba. Jako samouk začal hrát na klavír a dosáhl v něm virtuozity.
O odborné vzdělání nestál. Už na gymnáziu založil v Rychnově nad Kněžnou, kde působil i spisovatel Josef Škvorecký, dixielandovou kapelu. Měl velkou ctižádost, soutěživost, chtěl se proslavit jako hudebník, ale objevil v sobě i malířský talent. Díky němu měl v kritických padesátých letech snesitelnou vojenskou službu, působil jako výtvarník Ústředního domu armády. Věnoval se i ilustracím, v nich se poprvé objevily jeho komické rysy. Klíčovým okamžikem v jeho životě se stalo jeho setkání s Jiřím Suchým v roce 1957.
Spojovala je představa založení alternativního divadla. K tomu došlo až o dva roky později, předtím totiž dostal nabídku vystupovat jako klavírista na výstavě EXPO 1958, kde spatřilo světlo světa fenomenální představení Laterna Magica, propojení filmové projekce s živou, jevištní akcí. Byl z toho celosvětový úspěch, novináři se předháněli v superlativech. Tam se poprvé setkal se západním stylem života. Ten ho velmi oslovil svobodomyslností, ale i luxusem, u nás nevídaným. Byl elegán, za honorář si koupil i značkové oblečení.
Protože měl dost volného času, skládal písničky. Ty pak po návratu nabídl Jiřímu Suchému a tím začala jejich veleúspěšná spolupráce. Založili spolu divadlo Semafor, které se stalo fenoménem. Rozjezdu pomohli slavní herci Miroslav Horníček a Miloš Kopecký alternací v jejich první hře Člověk z půdy. Ta zpopularizovala do té doby neznámé zpěváky a zpěvačky, Waldemara Matušku, Karla Štědrého, Evu Pilarovou, Pavlínu Filipovskou. I přes nepřízeň kritiky a tisku se šlágry dvojice S + Š hrály v rádiu neustále, posluchači je vyžadovali.
S+Š
Většina z nich zlidověla. Jiří Suchý toužil po vytvoření komické dvojice po vzoru Voskovce a Wericha a hledal partnera. K jeho překvapení se mu nabídl Jiří, s kterým vůbec nepočítal. Měl totiž fobii z veřejného vystupování, na pódiu působil prkenně, své repliky pronášel bez emocí, jako by četl noviny, nikdy se neusmál. Nakonec se rozhodli, že to společně zkusí v kabaretu Jonáš a tingl tangl, šlo o pásmo písní prokládanou vzpomínky na zapomenutého prvorepublikového komika Jonáše (jméno vymyslel Jiří Šlitr.)
Jiří Suchý počítal tak trochu s tím, že premiéra bude pro neschopnost partnera i derniérou. Když pronesl s kamenným výrazem první větu, vstávali mu vlasy hrůzou, ale publikum okamžitě vybuchlo smíchy. Jiří Šlitr prostě svůj hendikep dokázal přeměnit na přednost a diváci jeho neumělé herectví milovali. Navíc začal zpívat. I když díky hudebnímu sluchu čistě intonoval, měl spíš nudný hlas, ale dokonale zapadl do jeho image. Byl inteligentní i sebekritický, že si uvědomoval své limity a nešel do ničeho, co by mu nesedělo.
Vynikal v tom, jak udělat z nedostatků přednost, uměl si dělat legraci sám ze sebe. Třeba pěveckou parodií na hit Karla Gotta Oči má sněhem zaváté, ke kterému napsal hudbu. /www.youtube.com/watchv=6×otPhep4s0&list=RDEM1Vulu28o_EevMo23v1UTlA&start_radio=1. Stal se obrovsky populární a naučil se toho využívat, zejména pokud šlo o krásné ženy. Mnohé podlehly z jeho herectví dojmu, že je neobratný, nesmělý medvídek, což bylo daleko od pravdy. Vždy se choval jako džentlmen, nikdy nenaléhal, ale vázat se nechtěl.
Měl možná jakousi averzi proti všemu stálému, i když spoluzaložil Semafor, nikdy se nestal členem jeho souboru, což bylo paradoxní. Přestože to vypadalo, že ho s Jiřím Suchým dělí přátelské pouto, dlouho tomu tak nebylo pro rozdílnost povah, rozuměli si především umělecky. K sblížení došlo, až když spolu byli pár měsíců sami v zahraničí. Jiří Šlitr se stal oblíbencem Jiřího Voskovce - za to Jiřímu Suchému dlouho nemohl přijít na jméno - při každém pobytu v New Yorku ho navštívil. Cestování patřilo k jeho zálibám.
V roce 1965 poctil naši republiku legendární jazzman Luis Armstrong a byla to výjimečná událost. S+Š pro něj připravili po vystoupení improvizovaný večer v Semaforu, na němž se velmi dobře bavil. Líbili se mu Šlitrovy písničky a on mu několik z těch nových věnoval. Velmi si považoval toho, že je zařadil do repertoáru. Od té doby našel v srdci touhu prosadit se za „velkou louží.“ Jednou z možných cest byla první jazzová opera v naší historii, Dobře placená procházka (1966.) Doufal, že by se mohla prosadit na Broadwayi, ale nevyšlo to.
V Dobře placené procházce
To už se nemilosrdně blížil konec jeho života, který zaváněl mystikou. Začalo to varováním Heleny Růžičkové, že mu hrozí nebezpečí a její doporučení, ať poslední týden v roce odjede na hory, které ho ochrání. Protože ji znal, opravdu se tam chystal. Na Štěpána ale pozval kolegyni a přítelkyni, Sylvu Daníčkovou, kterou znal ještě z dob Expa, na sváteční oběd s jeho rodinou. Po něm odešel s tím, že se za pár hodin vrátí, předtím jim pustil poslední hit, Jó to jsem ještě žil, vypadá to, jako by něco tušil.
Když se dlouho nevracel, začali ho příbuzní hledat, sliby obvykle dodržoval. Našli jeho auto u Václavského náměstí, kde měl ateliér. Po marném klepání zavolali policii a ta našla jeho nehybné tělo v posteli vedle mladé ženy. Dveře byly zamčeny zevnitř a plynoměr stále běžel. Otrávili se kysličníkem uhelnatým starými plynovými kamny, jimiž si přitápěl. Případ byl uzavřen jako nešťastná náhoda, ale brzy se objevily divoké teorie. Podle nich ho z nešťastné lásky zavraždila fanynka a milenka, osmnáctiletá Jitka Maxová a pak se zabila.
Dokonce se objevila fáma, že byla dcera agenta StB, která v tom měla mít prsty. Jenže Jiří Šlitr se s ženami obvykle nerozcházel osobně, vyhýbal se žárlivým scénám, které nesnášel, většinou se nenápadně vytratil, nebo se rozloučil písemně. Navíc se choval vždy velkoryse a dvorně. O tom, že jde o hloupost, svědčí to, že by musela s kamny manipulovat, možná je vypnout a znova zapnout bez toho, že by zažehla plamen, což by jako dívka těžko zvládla navíc by tím připoutala pozornost. A ženy mají ve zvyku napsat dopis na rozloučenou.
Jiří Šlitr měl rád luxus, dokázal si užívat života. Skrýval řadu tajemství. O dětech, které měl - nebo o nich spíš věděl - se nezmínil nikomu. Nechlubil se úspěchy, nesvěřoval svá přání ani problémy. Měl vnitřní život, do kterého nikoho nepustil. Miloval ženy, jejich těla, byla inspirací také pro jeho kresby s více či méně erotickým podtextem. I když jsem dvojici S+Š zbožňoval a viděl všechny jejich hry, nikdy mě nenapadlo, abych o něm napsal článek - kvůli pocitu, že všechno už bylo napsáno a recyklace mě nebaví.
Ke změně názoru mě přivedlo setkání dvaašedesátiletým advokátem Martinem, setkali jsem se při reportáži o finančních podvodech velkých firem. Časem jsem se sblížili a když náhodně přišla řeč na Semafor, svěřil mi svůj příběh - když jsem se zapřisáhl mlčenlivostí o jeho identitě.
„Matka pocházela z obce Vojtanov, ležící poblíž Františkových lázní, kde pracovala jako pokojská v hotelu Slovan. V roce 1964 tam bylo během natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů ubytováno divadlo Semafor a stala se milenkou Jiřího Šlitra.
Vztah skončil poté, co se vrátil do Prahy. V té době zjistila, že je gravidní, což bylo fatální. Být svobodnou matkou na vesnici bylo zcela nepřijatelné, nemohla jít ani na potrat, o něm rozhodovaly občanské komise, před ně by se musely dostavit oba rodiče a přednést vážné důvody. Naštěstí na to přišla brzy. Dlouho o ni usiloval mladík ze sousedství, tak se s ním vyspala. V těhotenství se modlila, abych nezdědil vzhled otce, narození blonďatého dítěte dvěma černovlasým rodičům by jí neprošlo - to, že jsem přišel na svět o měsíc dřív, už ano.
Modlitby byly vyslyšeny, po otci mám jen oči, po matce atraktivní vzhled, jako holka byla šťabajzna, proto také Šlitra zaujala. Rodiče poté měli další dva syny. I když se o mě starali, jak mohli, mé dětství nemohlo být šťastné. Intelektuálně - mám IQ 148 - jsem převyšoval nejen vrstevníky, ale i všechny lidi ze vsi. Takže jsem neměl kamarády - v době, kdy oni hltali Rychlé šípy, já četl Kanta. Ale zvykl jsem si, že vyčnívám z davu. Trochu paradoxně mě jako kluka bavil sport. Na vsi se hrál v létě fotbal, v zimě na rybníku hokej s míčkem, ale já si vybral tenis. Toužil jsem vyniknout jako individualista, ne člen týmu.
Můj talent bohužel nestačil na to, abych se v něm výrazněji prosadil, hodně zápasů jsem ale vyhrál díky zarputilosti, nerad se vzdávám. Po gymnáziu, které jsem absolvoval jako školní premiant, vedla moje další cesta na právnickou fakultu do Prahy, dokončil jsem ji s červeným diplomem. O pracovní nabídky nebyla nouze, ale já se rozhodl ještě složit advokátní zkoušku. I přes citovou zranitelnost mám sklony k altruismu. Ale zase ne tak výrazné, abych obhajoval zločince a vrahy, věnuji se obchodnímu právu.
Zastupuji při sporech firmy, včetně nadnárodních korporací. Je to velmi výnosné. I když jsem uzavřený, společnost mi v rozumné míře moc nevadí, zvlášť na stejné intelektuální úrovni, což v mé práci je. Máma zemřela předloni, v jednaosmdesáti a svěřila mi tajemství mého původu, které jí tížilo. Já byl v šoku, ani ne z toho, že jsem nemanželský syn, spíš ze jména otce. To jsem pochopitelně znal, ale jen povrchně, hudba nepatří mezi mé koníčky. Řekla mi také, že původně uvažovala, že by se časem Jiřímu Šlitrovi ozvala.
Ne proto, že by měla finanční požadavky, jenom chtěla, aby o mně věděl. Jenže jeho smrt v mých čtyřech letech jí plán zhatila. Myslím, že by byl ze mě zklamaný, mám po něm jen inteligenci. To mi předtím vrtalo hlavou, rodiče měli jen základní vzdělání, po nich jsem ji mít nemohl. Nezdědil jsem jeho hudební, herecký, ani výtvarný talent, liším se od něj i v tom, že nemám - a nikdy jsem neměl - milenku. Ctím pravidla, mám zásady, přes které nejede vlak, ale hlavně mě ženy nepřitahují tolik, jako jeho. Spíš naopak.
Hlavně proto, že se už od gymplu holky předháněly v tom, která mě dostane do postele. Přitahoval je můj obličej i sportovní postava, jejich enormní zájem mi ale byl protivný, ne že bych ho využíval. O panictví jsem přišel až na vysoké, s dívkou, která měla podobný problém, všichni kluci po ní toužili, mohla by se z fleku zúčastnit soutěže miss. Vyspali jsme se spolu až po ročním chození a klapalo nám to. Rok po skončení školy přišla s tím, že uvažuje o založení rodiny. Měla ráda děti a chtěla je.
Hlavně proto, že byla nejstarší ze čtyř sourozenců, musela pomáhat s jejich výchovou. Já byl v tomto směru neutrální, ne, že bych nechtěl potomky, ale připadlo mi, že na ně máme ještě čas. Ale protože jsem ji miloval, dostala můj souhlas. Narodila se nám dcera a po dvou letech syn, jejich výchovu jsem nechal spíš na ni, má snaha byla, aby z nich vyrostli lidi, na které se dá spolehnout. To se povedlo, mám i dva vnuky. Shodou okolností jeden vyniká v hudbě, už v osmi složil pár skladeb. Já si vzpomněl na rčení, že geny se dědí ob generaci.
Ale do matčina tajemství ho tahat rozhodně nebudu. Po odhalení původu jsem přečetl snad všechno, co bylo o mém otci napsáno. Neunikla mi jistá příbuznost povah. To, že se nerad družím, jsem připisoval tomu, že mi vrstevníci nerozumí, ale je to jinak, nemám potřebu se svěřovat, a to ani manželce, problémy řeším sám. Jinak vím, že měl Jiří Šlitr další dvě nemanželské děti a jeho dcera se věnuje udržování jeho odkazu, ale nikdy by mě nenapadlo je kontaktovat.
Důvody jsou dva. První je, že podle mě nemám právo vstupovat po tolika letech do jejich životů. Druhý je zásadnější. Vzhledem k tomu, že mu nejsem vizuálně vůbec podobný, by mě považovali za podvodníka. Důkazem by musel být test DNA a k tomu bych musel mít vzorek z jeho pozůstalosti na srovnání. Ale i kdybych ho získal, stejně bych ho odmítl. O publicitu absolutně nestojím. Vám to vyprávím jen proto, že se potřebuji svěřit a věřím vašemu slovu, že uchráníte mou identitu, jako novinář máte právo chránit své zdroje.“
Zdroj:
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-hudba-publicista-lukas-berny-jiri-slitr-mel-ctyri-tvare-40460158
https://www.forum24.cz/pred-55-lety-odesel-legendarni-jiri-slitr-tady-je-15-veci-ktere-o-nem-mozna-nevite
