Jiřina Šejbalová hrála často potvory, muži ji ale zbožňovali. Odmítla K.H. Franka, sledovala ji StB

Zpívala už odmala na kůru v kostele sv. Jiljí na Starém Městě. Umění se věnoval i její dědeček, sochař Václav Schejbal. Absolvovala pražskou konzervatoř, následně dostala místo v brněnské opeře, ale odehrála jen pár představení. Začaly ji zlobit hlasivky, tak na radu lékařů pěveckou kariéru ukončila. Vrátila se do Prahy, s cílem věnovat se herectví. A brzy v něm byla tak úspěšná, že dostala nabídku z Národního divadla. I když patřila k těm, co se neodmítají, přesně to udělala, necítila se na to.

Navíc společně s kolegy spoluzaložila avantgardní divadlo Dada. Díky všestrannému nadáním tam moderovala, zpívala, recitovala, tančila. Režisér Karel Hugo Hilar ji ale nespustil z oka a následovala další nabídka, role Rosalindy v Shakespearově komedii Jak vám se to líbí. Tentokrát už Jiřina neodmítla, nakonec na naší první scéně setrvala přes čtyřicet let. Velmi záhy ji objevil i film, dokonce už ten němý, v roce 1929 hrála ve snímku Hanka a Jindra, který se bohužel nedochoval.

Byla skvělá herečka. Své postavy zahrála sugestivně, i v negativních rolích nacházela pochopení pro lidské rysy. Režiséři ji bohužel obsazovali do rolí nevěrných paniček a protřelých svůdnic, z čehož nebyla nadšená: „Já byla bestie, co rozvrací manželství, potom dostane od někoho, nebo od života, přes hubu a přichází happy end, “ říkala. Radost jí udělala role krásné, nevěrné, Žofky v komedii Cech panen kutnohorských. V ní se setkala se Zdeňkem Štěpánkem, hrál svůdníka Mikuláše Dačického.

Vynikala úžasným smyslem pro detail. Pokud se měla pro roli zošklivit, bez váhání to udělala. Když hrála ve hře Srpnová neděle, nechala si udělat od maskérů gumová lýtka, aby měla podle scénáře tlusté nohy. V době největší slávy jí ležela u nohou celá mužská prvorepubliková smetánka - nejen herci, ale i bankéři, obchodníci, továrníci, profesoři, politici - obdivoval ji, a možná i víc než to - Jan Masaryk. Kolegyně jí sice úspěch tak trochu záviděly, ale kvůli milé a vlídné povaze ji měly rády.

Ta byla patrná nejen na jevišti, lidé ji říkali familiárně Šejbalka, což brala jako poctu. Měla hodně milenců, život si užívala plnými doušky. Proto leckoho překvapilo, když se 12. ledna 1940 vdala za o pár let mladšího advokáta Jaroslava Pipka. Ten ji nejen miloval, ale i zbožňoval. Církevní obřad se konal v malebném kostelíčku v Hrusicích, známém z kreseb Josefa Lady. Jejich vztah byl plný harmonie i respektu. On toleroval zájem mužů, kterému nedokázala odolat, o jejích záletech věděl, ale dělal slepého.

Přesto ani na okamžik neuvažoval o tom, že by ji opustil, což platilo i naopak. Žili dost rozmařilým životem, pořádali hostiny až pro 50 lidí. Mezi pozvanými byli politici, Petr Zenkl, Prokop Drtina, novinář Ferdinand Peroutka, kolegové Eduard Kohout, Zdeněk Štěpánek, Olga Scheinpflugová nebo Vlasta Fabianová. Ta zavzpomínala: „Sešlosti u Jiřiny byly nezapomenutelné. Pohodová atmosféra, kterou dovedla s manželem vytvořit, se přenášela na návštěvníky. A její proslulá kuchyně korunovala dílo.“

Mezi její obdivovatele patřil mladičký Miloš Kopecký, který na ni „číhal“ u zadního vchodu do Národního divadla. Ona mu ale nevěnovala pozornost. Působila velmi sexy, chodila krásně oblečená – měla „sponzory,“ mezi ně patřil obchodník s módou Václav Čekan. Traduje se, že ji dal k Vánocům rukavice, ale protože o ně nestála, vyhodila je do popelnice. Jenže v každém prstu byla srolovaná pětitisícová bankovka, šlo o celé jmění, o které tímto způsobem přišla. Brala to jako životní lekci.

Na rozdíl od konkurenčních hvězd Lídy Baarové, Adiny Mandlové, Nataši Gollové, za protektorátu ve filmu až na jednu výjimku nehrála, i když zájem by o ni byl. Měl ho i samotný  K. H. Frank, poslal pro ni auto, aby ji pozval na opulentní večírek, který pořádal. Odmítla. Asi s tím počítal, tak ji přes řidiče vzkázal, že když nenastoupí do jeho auta, pošle jiné, které ji odveze někam, kde se jí to nebude vůbec líbit. Později se manželé dostali pod drobnohled Státní bezpečnosti.

Její muž měl totiž příbuzné ve Spojených státech, s nimiž byl v kontaktu. Navíc se přátelil s Charlesem Katkem, Čechoameričanem, důstojníkem, členem diplomatické mise v Praze. Komunisté ho považovali za hlavu špionážních služeb USA a v roce 1948 vyhostili z republiky. StB na ni zkoušela nastrčit agenta, kolegu z Národního divadla Vítězslava Vejražku. Ten na její rozkaz sváděl ženy, natáčel je při sexu, kompromitoval je, jenže u Jiřiny narazil.

Považovala ho za hrubého a nevzdělaného křupana, přesně ten typ muže, kterými opovrhovala. Nakonec sledování a šmírování skončilo, nikdy se jí - ani manželovi - protistátní činnost neprokázala. Protože ale nepatřila mezi angažované herečky, nedostávala - hlavně ve filmu - zdaleka tolik příležitostí, jaké by odpovídaly jejímu talentu. A to i přesto, že byla v roce 1957 za roli v psychologickém dramatu Vlčí jáma nominována na prestižním filmovém festivalu v Benátkách na cenu za nejlepší herečku.

Nezískala ji o jediný hlas, přednost dostala domácí hvězda Sophia Loren. Protože měla dost času, začala o rok později psát pod názvem Sama sobě reportérkou vzpomínkové články do týdeníku Kultura, který využíval pozvolného politického tání. Ocitla se tak ve společnosti zvučných jmen – Arnošta Lustiga, Milana Kundery, Josefa Škvoreckého či Jana Wericha. Měla také v oblibě nosit kolegům na plac kastrůlky s dobrotami, které po večerech připravovala. To ji později přivedlo k nápadu, napsat kuchařku s názvem Vaříme na chatě.

Vyšla v roce 1969 a stal se z ní bestseler, okamžitě se vyprodala. Recepty na její jídla totiž nevyžadovaly velké náklady, ani moc času na přípravu, ale hlavně k nim byly jako bonus dodány herecké historky. V témže roce excelovala jako „bordelmamá“ v komedii Zdeňka Podskalského Světáci, kde se sešla výjimečná herecká sestava - Sovák, Brodský a Libíček, Nový, Bohdalová, Janžurová a Jirásková. Kina praskala ve švech, bohužel poté přišla pro ni velmi nešťastná sedmdesátá léta.

V roce 1971 byla na vrcholu sil poslána do důchodu, do čela Národního divadla byl totiž jmenován stranický sekerník Přemysl Kočí, který se jí chtěl zbavit. Po čase pak vyhodil i Vlastu Fabianovou a nepřímo zavinil smrt Karla Högera, který dal na protest výpověď. Jeho srdce odchod ze scény, kterou miloval, ale nevydrželo. Ještě další krutá rána přišla jen o rok později, kdy nečekaně zemřel v pouhých 58 letech její manžel. Protože neměli děti, žili hlavně jeden pro druhého.

Režisér Jaroslav Dudek, který ji obdivoval, se snažil, aby přišla na jiné myšlenky a obsadil ji do prvního českého sitcomu, generačního komediálního seriálu Taková normální rodinka, kde excelovala společně s Oldřichem Novým, pro něj šlo o jeho vůbec poslední roli. Ve stejném roce si zahrála ve filmové veselohře Zlatá svatba, kde se ji snažil rozveselit Vladimír Menšík. Hrál v ní i Bohuš Záhorský, s tím se později setkala ve filmu Náš dědek Josef.

To už ji ale pozvolna sužovaly zdravotní problémy, měla za sebou i pár operací. Přesto točila dál, režisér Václav Matějka ji obsadil do hlavní role v psychologickém dramatu Sólo pro starou dámu, kde podala jeden ze svých životních výkonů, stejně jako o dva roky později v televizním filmu Nezralé maliny. Tam se rozloučila s oblíbenými kolegy - Ladislavem Peškem, Milošem Nedbalem, Františkem Filipovským, Otou Sklenčkou, věděla, že její čas se pozvolna chýlí ke konci.

Až do konce života bydlela v bytě v Pařížské ulici, plném knih, starožitností a obrazů. Přistěhovala se k ní Marie Mazanová, sousedka z chaty, a pomáhala jí s domácností. Zemřela 23. srpna 1981. Je pochována na hřbitově v Krhanicích.

Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/1308-jirina-sejbalova/prehled/

https://www.vlasta.cz/celebrity/jirina-sejbalova-zivotopis-herecka-filmy-manzel/

https://www.kafe.cz/celebrity/jirina-sejbalova-zivotopis.html