Článek
Nabídku dostala až v době, kdy to už zdravotních důvodů nezvládala. „Jeden milý mladý režisér mi nabídl divadelní roli ve hře o prostitutkách. Byla dobře napsaná, ale já ji odmítla. Jednak kvůli zdraví, a pak, aby lidi neříkali, že hraju na starý kolena hraju starou ku…,“ komentovala to.
Režisér Zdeněk Troška o ní řekl: „Když ji budu vnímat čistě jako herečku a nechám stranou její politické přesvědčení, byla nesmírně charakterní, vnímavá, citlivá a zkušená. Moc rád vzpomínám na Krále Šumavy, Ženu na pultem, i další filmy či inscenace. Já si ji nesmírně vážil nejen pro její herecké umění, ale proto, že si stála za svým názorem.“
Jiřina Švorcová se narodila 25.5 1928 jako nejmladší ze čtyř dětí v chudé rodině. Když jí bylo pět let, otec zemřel a rodina se přestěhovala do Prahy. Do komunistické strany vstoupila už v roce 1946. Do významných funkcí se prosadila v období normalizace - v roce 1972 se stala předsedkyní Svazu českých dramatických umělců a od roku 1976 byla členkou ústředního výboru KSČ. Dostala Řád práce, Řád Vítězného února, byl ji udělen titul Národní umělec.
Vyjádřila se, že nikdy nesouhlasila s politickými procesy v padesátých letech a odmítala, aby byli lidé za odlišný politický názor zavíráni či popravováni. „Byly to křivdy, které se děly a které nikdy nebudou moct být zcela zapomenuté. Co se týče kolegů, kdo dnes říká, že něco musel, není to pravda. Mnozí z nich nebyli ve straně a bez problémů hráli. A naopak ti straničtí někdy nechtěli a museli.“
Na Švorcovou vzpomíná i Markéta Zinnerová, autorka seriálu My všichni školou povinní: „Jiřinka tam dostala takovou menší, ale poměrně zásadní roli, zástupkyně ředitelky. Ona měla ráda lidi a nebyla křivák, rozhodně nikoho neodsuzovala ani po něm nešlapala, i když nesdílel její politické názory. A jestli nepomohla, neublížila.“
Podle Jiřího Krampola na ni často po představení čekal v klubu vinohradského divadla Ilja Racek a vždycky se jí ptal na jedno a to samé: „Jiřino, řekni mi jednu věc. Kdy už vy zkur.. komunisti půjdete do prd…?“ Obvykle dělala, že nic neslyší, nebo se ho snažila uklidnit, nikdy ten incident nenahlásila, a tím mu ušetřila dost starostí, protože ve stranických kruzích nebyl dvakrát oblíbený.
„Nikdy mi nic špatného neudělala a svým způsobem si jí vážím za to, že na rozdíl od jiných nepřevlékla rychle kabát a nepoplivala tím celý svůj život,“ řekla o ní Jiřina Bohdalová, za kterou se kdysi měla přimluvit. Opačný názor měl Pavel Landovský. „Dobrá herečka, ale hloupý člověk, který nevědomky podporoval totalitní vládu. I když mě osobně neublížila, byla v týmu těch, kteří se zasloužili o můj herecký konec a vynucenou emigraci.“
Jiřina Švorcová byla v soukromí vášnivá, přitahovala muže a nedokázala jim odolat. Měla čtyři osudové lásky. První se stal dirigent Armádního uměleckého souboru Jindřich Rohan, který si ji vzal za manželku. Rozvedla se s ním po třech letech, protože se zamilovala do kolegy, Zdeňka Řehoře. Scénárista Ženy za pultem Jaroslav Dietl to věděl, škodolibě z nich udělal milence s tím, že Jiřina ho nakonec odmítne. A přesně to se stalo i v životě.
„Byla to velká láska, chtěla jsem s ním žít, ale nějak to prostě nedopadlo. Zdeněk mi můj odchod nikdy neodpustil. Z jeho strany to bylo velice vážné, chtěl si mě vzít. A když jsem se potom rozvedla kvůli Jirkovi Valovi, tak to mi už nemohl odpustit vůbec,“přiznává Jiřina Švorcová.
S Jiřím Valou prožila s přestávkami zhruba osm let, místy to byla Itálie, patřil k cholerikům a také až příliš miloval dámskou společnost. Podvedl jí s její tehdejší nejlepší kamarádkou z divadla, Jiřinou Jiráskovou, se kterou obývala společnou šatnu. „Jak už to tak bývá, vědělo to celé divadlo, jen já ne. Dozvěděla jsem se to až díky skandálu, když do divadla přišel její manžel Jiří Pleskot a dal Valovi po představení přes hubu,“ zavzpomínala Švorcová.
V roce 1970 se konečně dokázala od Valy odtrhnout a vzala si malíře a výtvarníka Vladimíra Šoltu, který ji opravdu miloval. To už byla v záletech umírněnější, jejich vztah tak vydržel, dokud ho nerozdělila smrt, zemřel tragicky v třiapadesáti letech po pádu ze schodů. Udělal z ní velmi bohatou vdovu, díky obrovské luxusní vile za desítky milionů, kterou zdědil po otci. Jiřině Švorcové bylo tehdy devětačtyřicet.
Nikdy se již nevdala, i když žila ještě dalších čtyřiatřicet let. Žila sama se svým pejskem. I přes lásku k opačnému pohlaví zůstala bezdětná. Zatímco s prvním manželem se v touze po dětech míjeli, s druhým se jí otěhotnět nepodařilo, ani s četnými milenci. Smiřovala se s tím hodně těžce. Stejně i s tím, že když o ní točila TV Barrandov dokument, promluvila o ní, jako o Ženě za pultem, jen Lenka Termerová, Hana Maciuchová a Jiří Lábus.
Simona Stašová, Daniela Kolářová, Jaromír Hanzlík, Jana Boušková a Jan Potměšil účast odmítli. „Oni neřekli, to je ta zas…komunistka, a tak tam nejdem! Kdyby to udělali, vážila bych si jich. Takhle ne. Já věřila v to, co jsem dělala, byla jsem věrná svým hodnotám. Snad jsem nikomu vážně neublížila. Klidně můžu umřít…“ prohlašovala nedlouho před svým skonem. Zemřela 8. srpna 2011 v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Malvazinkách, bylo ji 83 let.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/1343-jirina-svorcova/biografie/
https://plus.rozhlas.cz/kdyz-politika-prebije-umeni-jirina-svorcova-zazarila-jako-zena-za-pultem-kabat-9380927
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/22122-jirina-svorcova.html
