Článek
Její rodiče milovali umění, herectví a hudbu, často pořádali pro přátele dýchánky, kde jejich jediná dcera oslňovala pozvané hosty vzhledem i zpěvem. Není divu, že nastoupila na pražskou konzervatoř, obor opera a poté také činohra. To se jí hodilo, když prodělala silný a oboustranný zánět hlasivek.
Znamenal pro ni okamžitý konec pěveckých ambicí, trvale ji poškodil hlas, naštěstí ale získal výrazný podmanivý, až eroticky zbarvený témbr. Ten - a nepřehlédnutelný talent - ji brzy katapultoval ke snové kariéře. Zahájila ji v divadle E. F. Buriana pod avantgardním režisérem Jiřím Frejkou, oba byli i jejími spolužáky.
Brzy se stala hvězdou souboru, což neuniklo pozornosti Karla Hugo Hilara, šéfa Národního divadla. Jeho první nabídku na angažmá ovšem odmítla, byl z toho v šoku, to se mu stávalo naprosto výjimečně, až druhou (v roce 1928) přijala. Velmi brzy se vypracovala mezi vůdčí osobnosti naší první scény.
Fascinovala nejen diváky, ale i kolegy, často hrála svůdnice a ženy vamp. Sama říkala: „Já byla bestie, co rozvrací manželství, potom dostane od někoho, nebo od života, přes hubu a přichází happy end.“ Přesto byla velmi oblíbená, k tomu přispěla i její schopnost zahrát skvěle cokoli, diváci ji přezdívali familiárně „Šejbalka,“ což brala jako vyznamenání.
Stejně jako poté „Bohdalka.“ Excelovala i ve filmu, za roli v dramatu Vlčí jáma (1957) Jiřího Weisse byla navržena na hlavní cenu ve festivalu v Benátkách, o jediný hlas ji ale porazila „domácí“ hvězda Sophia Loren. Nicméně jí výjimečně udělili zvláštní medaili za vynikající herecký výkon, i to byla velká pocta.
V době největší slávy jí ležela u nohou celá mužská prvorepubliková smetánka - bankéři, obchodníci, továrníci, podnikatelé, stavitelé, profesoři, politici - obdivoval ji a možná i víc než to - Jan Masaryk, právníci. A právě jeden z nich, o pár let mladší advokát Jaroslav Pipek měl tu čest, že si ho zvolila za manžela.
Jiřina Šejbalová v mládí
Jejich vztah byl velice zvláštní, on ji zbožňoval, ona si ho nesmírně vážila, ale přestože k němu cítila lásku, nedokázala se ubránit tomu, aby mu nezahýbala, muži ji naháněli a prostě jim nedokázala odolat. Těžko říct, zda a do jaké míry mu nevěry vadily, v každém případě alespoň o některých zcela jistě věděl.
Mezi její slavné milence měli patřit Zdeněk Štěpánek, Karel Hašler, Svatopluk Beneš, Jára Kohout, Rudolf Antonín Dvorský, Rudolf Deyl, Eman Fiala, Hugo Haas, spekuluje se také o krátkém románku s Janem Werichem, po jeho boku zazářila v televizním filmu Slzy, které svět nevidí.
Ráda přijímala nejen pozornost mužů, ale i jejich dary. Jeden ovšem svérázně odmítla a krutě se jí to vymstilo, pak už byla mnohem pokornější. Když dostala k Vánocům od velice movitého ctitele k Vánocům jen obyčejné kožené rukavice, rozlítila se a vyhodila je do smetí. Ale nazítří jí volal a očekával pochvalu.
Do každého prstu totiž vložil pečlivě srolovanou pětitisícovou bankovku! Vrhla se hned na popelnice, ale marně, 50 000 korun (dnes nejméně milión) nenašla. I pro ni, zvyklou na nadstandardní honoráře, což kromě krásy vzbuzovalo závist i nenávist některých kolegyň, šlo o závratnou částku. Přesto si jinak moc nepotrpěla na hvězdné manýry.
Chodila na pivo do pražských hospod, nejčastěji ke Flekům, bavila se se všemi lidmi bez rozdílu, štamgasti jí tykali, smála se, vyprávěla historky. Že ji pěnivý mok pozvolna ničil postavu brala s humorem, uměla stárnout s grácií. Milovala večírky a různé akce, s oblibou je také pořádala, hlavně na své chalupě v Krhanicích na Sázavě.
Jak přibývala léta, trávila tam čím dál víc času, nestála už o to být středem pozornosti, té si užila dost. Byla naprosto famózní kuchařka, za ní a jejími kulinářským výtvory rádi jezdili známí gurmáni - Eduard Kohout, Otakar Nejedlý, Karel Hájek, František Hrubín, Bohuš Záhorský, Jan Werich, Rudolf Hrušínský a mnozí další.
V roce 1969 vydala kuchařku Vaříme na chatě, do ní kromě receptů zakomponovala i vzpomínky na slavné osobnosti a zážitky s nimi. Měla obrovský úspěch, prodalo se jí 100 000 výtisků, takže následoval druhý díl. Knihy se překvapivě neztratily v dnešní době, což u starších publikací tohoto typu není obvyklé.
I o ní napsali různí autoři několik publikací, nejobsáhleji se její osobností zabýval filmový historik Pavel Taussig v biografii Jiřina Šejbalová – sólo pro velkou herečku. Problémy začala mít v normalizaci. Sice se nikdy nijak veřejně neangažovala, říkala, že politika je záležitost ješitných a sebestředných mužů, přesto se na ni soudruzi vyřádili.
Posloužil jim k tomu zejména nedělnický původ a prvorepubliková pověst mondény. Přitom za války měla odvahu odmítnout pozvání na večírek K. H. Franka. Ten to moc nevydýchal, takže pro ni poslal limuzínu s řidičem a hrozbou: „Pokud do tohoto auta nenastoupíte, přijede docela jiné a odveze vás někam, kde se vám to nebude vůbec líbit.“
V roce 1971 ji z Národního divadla potupně poslal do důchodu komunistický ředitel Přemysl Kočí. O něm se říkalo, že činoherní herce nenávidí, protože byli vždycky populárnější než operní, jako byl on. Karlu Högerovi psal urážlivé dopisy, kde zpochybňoval jeho herectví! To pro něj byla těžká urážka, ale překousnul ji.
Ale když vyhodili jeho kolegyni, Vlastu Fabianovou, ze solidarity a na protest proti tomu podal výpověď, což mu zlomilo srdce a za dva dny poté zemřel. Kočí jeho smrt nepřímo zavinil. I Jiřina Šejbalová nesla odchod velmi těžce, navíc se čtyři roky nesměla objevit ve filmu a na obrazovce.
Natáčení kultovního seriálu Taková normální rodinka v roce 1971 stihla jen tak tak a její role se naštěstí už nedala vystřihnout, objevila se ve třech dílech. Za roli otravné tetičky byla velmi vděčná, zejména ocenila jiskrné dialogy s Oldřichem Novým, toho režisér Dudek přesvědčil k účasti, šlo o jejich herecký koncert.
Nedlouho poté bohužel přišla o manžela, což ji zdrtilo, byl pro ni celoživotní oporou, děti, neznámo proč, neměla. Přežila ho o osm let, ty pro ni nebyly zrovna radostné, absolvovala několik operací, ale zejména ji vadila nemožnost kontaktu s divadelním publikem.
I filmoví režiséři na ní zapomínali, nebo si to nechtěli rozházet s režimem. Výjimkou byl scénárista Jiří Hubač a režisér František Filip. Ti si ji prosadili do televizního filmu Nezralé maliny. V něm pookřála, za partnery měla ostřílené borce - Miloše Nedbala, Otu Sklenčku, Ladislava Peška, Františka Filipovského.
Šlo zároveň o její poslední roli, o slovo se bohužel přihlásila rakovina. Boj s ní pak definitivně prohrála v roce 1981, v nedožitých sedmdesáti šesti letech. Obětavě a do posledních chvil jí pomáhala o patnáct let mladší kolegyně Dana Medřická.
Zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/22031-jirina-sejbalova.html
https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/3709
https://www.osobnosti.cz/jirina-sejbalova.php
