Hlavní obsah
Lidé a společnost

Josef Bek, idol žen a sukničkář, který sváděl ženy i na jevišti, byl jako miminko nahříván v troubě

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Foto: Dobová pohlednice/ volná práva/ přefoceno Jan Janula

Josef Bek se narodil předčasně, v sedmém měsíci , v zimě roku 1918. To, že přežil, byl zázrak. Tehdy ještě neexistovaly inkubátory, tak ho maminka nahřívala v troubě u kamen. Nakonec z něj vyrostl chlap jak hora.

Článek

Narodil se z obrovské lásky, jeho otec se zamiloval do kuchařky v restauraci a rodiče, bohatí velkostatkáři, ho za to vyhodili a vydědili. Až do konce života pracoval rukama, jezdil u dráhy s rudlem. Josef byl jeho jediný syn, měl ještě dvě dcery.

Josef měl už jako dítě výrazný, silný a znělý hlas, ale neuměl vyslovit „ř“, což ho tak štvalo, že se iniciativně vydal do ústavu pro hluchoněmé za ředitelem, aby tu vadu odstranil. Upozornil na sebe při hodinách češtiny skvělou, procítěnou recitací a v hudební výchově zpěvem. A právě ten ho v roce 1942 zachránil od totálního nasazení.

Zazpíval šéfovi olomoucké opery, Karlu Nedbalovi, árii z Dalibora a ten ho okamžitě angažoval. A jelikož profesionální herci byli uvolněni ze služby v Říši, zůstal až do konce války na Moravě. Nejprve jako operní či operetní zpěvák, poté činoherní herec. Po dvanácti letech, v roce 1954, ho oslovili z  v pražských Městských divadlech, kde zůstal až do smrti.

V polovině padesátých let ho role vysloužilého vojáka Martina Kabáta v komediální pohádce Hrátky s čertem a pohodového autobusáka ve filmu Florenc 13,30  vynesly na vrchol popularity (stejně jako titulní píseň, „Šoférská“). Tu na bytovém odboru zazpíval překvapeným úředníkům jen proto, aby pomohl sehnat byt pro mladého kolegu, tehdy začínajícího Viktora Preisse.

Sláva ho nezměnila, zůstal dál přátelským, bodrým člověkem, pomáhal kde a jak mohl, i když by mu to mohlo způsobit potíže. Jako soused disidentky Jiřiny Šiklové schovával doma u sebe věci, co nesměly nikdy skončit v rukou STB. Jindy zase jel s kabátem hozeným přes pyžamo varovat Rudolfa Battěka, že u ní začala domovní prohlídka. Pozdravil přátelsky policisty, kteří právě uzavírali celou ulici, ale jeho samozřejmě a rádi pustili - pochopitelně netušili, kam míří.

Kromě divadla a filmu hodně často vystupoval v zábavných pořadech, humorných scénkách, byl skvělý vypravěč a bavič. Ale „uměl“ i vážné role. Režisér Karel Steklý ho obsadil do filmu Siréna, který - dodnes jako náš jediný - vyhrál hlavní cenu Zlatého lva na prestižním festivalu v italských Benátkách. Za více než padesátiletou kariéru hrál v desítkách divadelních her, stovce televizních pořadů a sedmdesáti filmech.

S Irenou Kačírkovou nazpíval v roce 1960 do televize píseň Dáme si do bytu, z které se stal první videoklip ve světové historii. Diváci si Josefa Beka postupně „přivlastnili,“ říkali mu familiárně Pepíček. Jen těžko se dá najít fotka, na které by se neusmíval od ucha k uchu. Oblíbený byl i u  kolegů, nikdy je nenechal ve „štychu.“

Ti dávali k lepšímu historku, kdy jeden z herců zapomněl v šatně meč, kterým ho měl probodnout, tak ho v zoufalství alespoň nakopl do zadku. Josef spadl teatrálně na zem s hysterickým výkřikem: „Ta bota byla otrávená!“

Měl jednu charakterovou vadu, byl nenapravitelný sukničkář, ženy ho zbožňovaly a  vzrušovaly a nedokázal jim odolat. Podle kuloárových informací měl herečku Zdenu Procházkovou přivést k mohutnému orgasmu přímo při hře na jevišti, když jí zády k publiku ukázal ztopořený penis, sáhnul pod sukni a šeptal své sexuální představy.

Manželka, Eva, kterou si vzal v roce 1947, se s jeho zálety smířila, věděla ale, že by ji nikdy neopustil, přestavovala pro něj bezpečný přístav. Oba toužili po dítěti, bohužel se jim to nepodařilo, po třech potratech se přestali snažit. Josef byl také workoholik, i přes četná varování lékařů nepolevil v životním tempu, dále hrál v divadle i v televizi, účinkoval v rozhlase.

V roce 1993 zkolaboval přímo na pódiu v komedii Lišák Pedro, právě když zpíval titulní píseň. Bral to varování asi vážně, rozhodl se totiž sepsat své memoáry, a tak vznikla kniha (ve spolupráci s Petrem Hořcem) Každý den radost. O necelé dva roky později zemřel, bylo mu 76 let.

Zdroj: https://temata.rozhlas.cz/josef-bek-7965525

https://www.csfd.cz/tvurce/1624-josef-bek/prehled/

https://www.cbdb.cz/autor-7916-josef-bek

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz