Článek
Ti měli ve Vracově u Hodonína malé hospodářství a tak jim musel od útlého dětství pomáhat. Ale na uživení to nebylo, tak si otec našel místo na státní dráze a nakonec se stal výpravčím. Josef si ještě ve čtrnácti letech myslel, že on také jednou vyfasuje píšťalku, plácačku a červenou čepici, jenže pak zjistil, že absolutně nemá nadání na předměty, co se na dopravní průmyslovce vyučovaly a šel na gymnázium.
„Jsem, jako hodně herců, technický antitalent. Na základce mě napadlo, zeptat se učitele matematiky, proč jedna a jedna jsou dvě a on řekl, že to tak prostě je. Tak jsem to akceptoval, ale nechápal. Naopak mě bavila čeština, latina a dokonce ruština. Já bláhově uvažoval o studiu filozofické fakulty, ale šance, že se tam v padesátých letech dostanu, byla nulová. I proto, že bratr byl ve vězení za šíření nějakých letáků.
A tak jsem šel po maturitě do práce, že se pak uvidí a tím si trochu vylepším kádrový profil. Zaměstnalo mě místní JZD. Naštěstí mě nedali ke zvířatům, ani nechtěli, abych oral pole, nebo tak něco, ale dali mi na starost „péči“ o bedničky na zeleninu. Pak do mého života zasáhl kamarád. Já jel za ním do Brna. On náhle vešel do nějaké budovy, vyzvedl tam jakési formuláře, dal mi je a já je na jeho přání vyplnil. Byla to Janáčkova akademie múzických umění…
Když přišel dopis, kde mě zvali na dodatečné přijímačky, dvakrát se mi tam nechtělo, i když jsem v drobných rolích občas vystupoval s ochotníky. Jsem stydlivý, nerad na sebe upozorňuji a také neprůrazný, nikdy mě nenapadlo říkat si o roli, nebo se někam cpát. Za úspěch vděčím tomu, že mám životní kliku. K ní patřilo i seznámení s Vláďou Menšíkem, už JAMU studoval a znal to tam. Slíbil mi, že se schová a bude napovídat, kdybych zapomněl text a opravdu to udělal. I díky němu mě nakonec přijali. Já měl radost, ale jen do doby, než jsem se s tou zprávou vrátil do rodné vísky.
Nemluvila se mnou totiž ani židle! Moje - tehdy ještě platonická - láska mi řekla, že když půjdu studovat herectví, už mě nechce, že to je Sodoma Gomora. Já hrál fotbal a házenou, ale ani tam už neměli zájem mě vidět, připadal jsem si jako úplný vyvrhel a nechápal proč. Rodiče, ve snaze mi to ještě rozmluvit, povolali na pomoc mého strýce, faráře. Ten jim ale řekl, že být herec je podobné, jako být duchovním, že budu také promlouvat k lidem a nabádat je, aby byli lepšími. A navrch mi dal stovku!
To trochu pomohlo, ale stejně dlouho trvalo, než to naši přijali. Studium mě bavilo a já ke svému překvapení zjistil, že přece jenom mám nějaký herecký talent. Po dokončení školy jsem hrál skoro deset let na oblastních scénách, v Českém Těšíně, Pardubicích, či brněnském Divadle bratří Mrštíků. Rád na ta léta vzpomínám, tak trochu nechápu, proč se tam mnoha dnešním hercům nechce, je to škola herectví i života.
Pak přišly šance, s kterýma jsem nepočítal, první byla nabídka z Činoherního klubu. Já ji přijal, i když jsem se do Prahy jako venkovský kluk trochu bál. Neměl jsem ale vůbec žádné zázemí, nikoho blízkého, kdo by ve „stověžaté matičce“ žil, i s penězi to nebylo nic moc, z divadelní gáže nikdo nezbohatne, mně nestačila ani k tomu, abych si mohl pronajmout garsonku. Dva roky se stala mým domovem divadelní šatna.
Já čekal nejdřív tak hodinu, až se trochu vyvětrá vzduch po představení, abych si tam mohl položit matraci. Ale pak se - trochu jako zázrakem - vše změnilo. Jiří Menzel mě obsadil do role výpravčího Hubičky v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky. Jí měl přitom hrát Rudolf Hrušínský, ale nějak mu to časově nevyšlo. I díky proslavené „razítkovací“ scéně jsem na sebe víc upozornil. Jenže není nebe bez mráčku.
Úspěch měl pachuť v tom, že táta bral mé „setkání s holou zadnicí“ za urážku jeho profese výpravčího a když mě později viděl, dal mi facku, až jsem upadl. Ale nakonec se se mnou smířil. Když jsem na tom byl zdravotně hodně bídně - já tři týdny ležel v agónii a smrt mi klepala kosou na čelo - přijel za mnou do nemocnice. Dodnes vidím před sebou scénu, jak se nade mě nahnul, jenže já místo něj viděl pánaboha a zdálo se mi, že řekl: ‚Jožko, kam jdeš? Nikam nechoď! Ještě máš čas.‘
A já měl pocit, že ke mně opravdu mluvil Bůh z nebe. Když se tak nad svým životem zpětně zamyslím, každé mé období bylo načas přetrženo něčím obtížným, nějakou překážkou, chybou. Asi to tak má být. Já se vždy jenom snažil, aby to netrvalo zase moc dlouho, abych se ještě dostal k tomu trochu šťastnějšímu. To se týkalo i žen. Nemám vzhled prince - také mě režiséři většinou obsazovali do rolí hochštaplerů, slabochů, intrikánů a dalších nesympatických postav - ani povahu Dona Juana.
Nepatřím ani k výřečným typům, co ženy prostě a jednoduše ukecají. Asi proto byla většina z nich z branže - až na Helenu Rytířovou, ale i ona k ní měla jako žena textaře a fotografka dost blízko - takže tím odpadlo „balení“ a dlouhé seznamování, znali jsme se jako kolegové. Nějak mi vstoupily do života a pak z něj zase odešly. Evelyna Steimarová, která mi tím docela zlomila srdce, dala přednost Bolkovi Polívkovi, další má velká láska, Zuzana Šavrdová mě bohužel navždy opustila v roce 2011.
Pak mě všechno přestalo bavit, naštěstí mě z toho brzy dostala její sestra Alena, dělala kostymérku v Národním. S tou jsem nakonec došel v roce 2012 k oltáři a s ní si užívám stáří. Jo, jasně, není to v mém věku někdy zdravotně nic moc, ale jsem na světě rád, i když je teď trochu praštěný. Zubatou už jsem jednou jednou potkal a nebylo to zlé, tak se jí už nebojím. Doufám, že přijde nečekaně a rychle, nechci se dlouho trápit. Ale to asi každý.
Když mi táhlo na osmdesát, nic už jsem od života nečekal, můj pocit byl, že na to, abych zažil ještě něco nového, jsem starý. Pak přišla nabídka abych hrál v zakončení série „básníků,“ o tom, jak čekají na zázrak. Pro mě jím bylo i to, že si na mě Dušan Klein po třinácti letech od posledního dílu vzpomněl. Ty komedie jsem točil moc rád, i proto, že to byla jedna z mála mých veskrze kladných rolí. Ani nevím, proč vám to povídám, víte co, obrátíme raději list. Kdybych to měl shrnout, můj život byl plný hezkých okamžiků, ale i těch, na které raději nerad vzpomínám. A je to tak asi dobře. Být stále jen šťastný, musí být hrozná nuda." Končí dlouhé vzpomínání Josefa Somra.
Sešli jsme se náhodou, když se zašel podívat do Činoherního klubu, kde strávil krásná léta a k mému štěstí měl povídavou náladu. Po představení decentně upíjel sklenku vína, které měl jako každý Moravan v krvi, i když, jak přiznal, má po operaci slinivky zákaz. Říkal ale, že zásady si člověk nejvíc užije, až když je poruší.
Zemřel 16. 10. 2022 na rakovinu plic v Nemocnici Na Pleši. U jeho lůžka byla manželka, děti mu osud nedopřál. Bylo mu 88 let. Navždy odpočívá v rodném Vracově. Vděční rodáci po něm na počest pojmenovali ulici.
Zdroj: Rozhovor autora
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/josef-somr-herec-narodni-divadlo-vyroci-film.A240417_154809_lidicky_vals
