Článek
„S láskou pro divadlo, která ve mně byla, se prostě nedalo nic dělat. Ani má maminka, přestože byla hodně kulturně založená, Polednici a Vodníka nám s bráchou recitovala zpaměti, moji volbu neschválila. Herci se považovali za pochybné existence a je fakt, že si, pokud nehráli ve filmu, moc nevydělali. To platí dodnes.“ Líčil začátky Josef Karlík.
Bez vědomí rodičů přešel ze sexty gymnázia na Státní konzervatoř v Brně a potom na JAMU, tu absolvoval v roce 1950. Tam se poprvé setkal s o rok mladším Vladimírem Menšíkem. Oba spojoval - kromě smyslu pro humor - i moravský patriotismus, u něj byl tak silný, že po krátkém angažmá v Divadle na Vinohradech (1953 – 1954) přešel do brněnského Národního divadla, kde zůstal dlouhých 43 let!
Platil za to daň, nedostával tolik filmových a televizních rolí, jaké by si díky talentu zasloužil, nežil v Praze, centru hereckého dění. Nicméně, když dostal příležitost, do paměti diváků se zapsal zcela nesmazatelně, třeba jako otec Jaromíra Hanzlíka v seriálu Sanitka či dědeček Tomáše Holého v rodinné komedii Jak dostat tatínka do polepšovny. S ním si, i přes věkový rozdíl, padli do noty.
„Když Franta Němec slaňoval ze skály, utrhlo se s ním lano a zřítil se ze čtyřmetrové výšky na kámen. Skončil v nemocnici. Jak jsem se za ním chystal, Tomáš řekl, že by mu pomohly buchty. Na dotaz, jestli povidlové nebo makové, odpověděl: Pane Karlík, nebuďte naivní. Jedna blond a druhá bruneta, ty by ho zaručeně uzdravily!““
Jednou já zase pomohl jemu, měl se rozesmát, ale nešlo mu to, neměl náladu, což se u něj stávalo vzácně. Abych ho rozveselil, napadlo mi rozbít si o hlavu syrové vajíčko. To mi ale nateklo až do očí. Nic jsem neviděl, jen slyšel Tomášův hurónský křik a řehot.“ Vzpomínal na natáčení.
Kromě hereckého nadání mu pomáhala menší podsaditá postava, diváky přitahoval i přátelský, kulatý obličej, temperament, který z něho jen tryskal, stejně jako životní elán. Těmito vlastnostmi oplýval také v životě a okouzlil tím i o tři roky starší operní pěvkyni Jarmilu Palivcovou. S tou ovšem chodil jeho kolega, Martin Růžek.
Když to zjistil, v divadle ho zfackoval. Vyděšení svědkové zavolali policii, ale on s klidem oznámil.„Nic se neděje, dal mi přes hubu, ale měl na to právo, protože já mu ukradl ženu.“ Nakonec to ale bylo ve prospěch obou. On s Jarmilou vydržel až do své smrti a Martin si našel novou známost, Milenu, s níž prožil úctyhodných šestačtyřicet let.
Herectví Josefa Karlíka bylo nenapodobitelné a jedinečné, byl i vynikající dabér, v roce 2001 dostal Cenu Františka Filipovského. Jinak se mu ale profesní ocenění vyhýbala, Thálii za celoživotní mistrovství mu udělili v roce 2010 až posmrtně, což byla dost ostuda. Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 1996 jako převor v pohádce Lotrando a Zubejda.
Závěr jeho života provázela těžká nemoc, kvůli ní se musel stáhnout do ústraní a přestal učit na Janáčkově akademii múzických umění. Pro studenty napsal knihu Cesta k herectví, šlo původně o vysokoškolská skripta, kde shrnul zkušenosti, názory a úvahy o divadelním kumštu. Zesnul 30. října 2009 v Brně ve věku vysokých jednaosmdesáti let.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/26977-josef-karlik/prehled/
https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=10096
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/19791-josef-karlik.html
